JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1026/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o dovolání podaném T. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 119/2006 ze dne 26. 4. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 215/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 4 T 215/2005 ze dne 25. 1. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podali T. P. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 12 To 119/2006 ze dne 26. 4. 2006 tak, že podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) je jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal T. P. dovolání a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadené usnesení krajského soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek okresního soudu považuje za věcně nesprávné, neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, jelikož byl dvakrát postižen za stejný čin. Nejdříve mu byl na základě pravomocného rozhodnutí ze dne 16. 11. 2005 uložen v rámci přestupkového řízení kázeňský trest V. s. ČR, V. O. – M. S., spočívající v celodenním umístění do uzavřeného oddělení na dvacet dnů, kdy tento trest vykonal a toto rozhodnutí nebylo žádným jiným oprávněným orgánem v předepsaném řízení zrušeno. Dále byl v téže věci v rámci trestního řízení odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 4 T 215/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 12 To 119/2006, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Krajský soud, stejně jako soud I. stupně měly tedy aplikovat zásadu ne bis in idem, tedy zákaz dvojího stíhání a potrestání, a trestní stíhání zastavit dle § 11 tr. ř. Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou podle jeho názoru vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. V tomto smyslu poukázal na čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), § 11 odst. 1 písm. f), g), h), j) tr. ř., čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen Pakt), čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), jejichž právní síla je stejná jako právní síla ústavních zákonů. Rovněž odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Dle čl. 15 Úmluvy se právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát pro tentýž čin považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v časech mimořádných situací. Krajský soud měl tedy řízení zastavit v souladu s § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť trestní stíhání musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 12 To 119/2006, dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 4 T 215/2005. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě rozhodl tak, že se trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák., zastavuje.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření tento uvedl, že argumentaci obsaženou v dovolání je nutno považovat za nedůvodnou. Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě se uplatní ve čtyřech odlišných kombinacích kvalifikace určitého jednání jako trestný čin či přestupek. V případě dovolatele se pak jedná o variantu, kdy přestupkové řízení proti němu pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, a proto by v zásadě nemělo být možné pro týž čin jej trestně stíhat a odsoudit, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek. Pokud jde ovšem o takovýto vztah (přestupek – trestný čin), u něho vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Zde se tak otevírá prostor vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, tedy zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. Obecně tedy platí, že zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích přicházejících mezi nimi v úvahu. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je totiž zákonnou překážkou trestního stíhání i to, že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika (dále též jen ČR) vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v čl. 4 Prokolu č. 7 k Úmluvě i trestnímu stíhání určité osoby za čin, pro nějž již byla pravomocně postižena v přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České republice s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vést trestní stíhání pro týž čin, dříve než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu zrušeno v předepsaném řízení. V pojetí činu podle Úmluvy nelze ovšem uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány smluvních stran této Úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu, kdy se zkoumá zejména to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární a to, zda je daná norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. V praxi se považují za takové přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, např. krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a také ublížení na zdraví. Pro uplatnění zásady ne bis in idem je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. České orgány činné v trestním řízení ve své teorii i praxi vychází z totožnosti skutku, nikoliv z totožnosti právní kvalifikace, proto se snaží vykládat tímto způsobem i čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ovšem sám čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i judikatura Evropského soudu pro lidská práva hovoří o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin a vychází tak z totožnosti právní kvalifikace, a nikoliv z totožnosti skutku. To ve svém důsledku rozsah použití zásady ne bis in idem omezuje, neboť kdyby vycházely z totožnosti skutku, jak je obvyklé např. v ČR, nebylo by dvojí stíhání pro tentýž skutek možné vůbec, a to ani v případě jednočinného souběhu dvou naprosto rozdílných trestných činů, a nebylo by třeba právní kvalifikace vůbec porovnávat. Toto pojetí omezuje tedy hrozbu porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě pouze na přestupky se znaky skutkových podstat shodnými s trestnými činy. V podmínkách ČR pak s ohledem na § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. konkrétně hrozí porušení daného článku pouze ve vztahu dřívější postih za přestupek mající znaky skutkové podstaty stejné jako trestný čin a pozdější následné odsouzení za trestný čin se stejnými znaky skutkové podstaty jako předchozí přestupek. Na základě porovnání tzv. skutkových vět v pravomocném výroku o vině Okresního soudu v Trutnově a v rozhodnutí V. s. České republiky, V. O. O.-M S., o uložení kázeňského trestu, je tedy zcela evidentní, že obviněnému T. P. byl kázeňský trest ukládán nikoli za to, že svým útěkem z výkonu trestu odnětí svobody zmařil výkon rozhodnutí soudu, nýbrž za porušení konkrétních povinností a zákazů platných pro výkon trestu či pro pobyt odsouzených ve V. O. a pravidel pro volný pohyb mimo věznici podle § 52 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. V rozhodnutí o uložení kázeňského trestu není tak ani zmínka o konkrétním rozhodnutí soudu, jehož výkon měl obviněný mařit. Jinak řečeno, přestupek, za který byl dovolatel kázeňsky potrestán, má pouze velmi omezenou, partikulární povahu (porušení právní normy adresované pouze určité užší skupině lidí – osobám nacházejícím se ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s dohledem či dozorem), kdežto trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. se může dopustit nejen ten, kdo je ve výkonu trestu odnětí svobody (bez rozlišení typu věznice), ale i ten, kdo je ve vazbě či kdo je střežen – osoba zadržená, zatčená, zajištěná. Především však nemá ani shodné znaky (tedy není – byť jen částečně – totožný) s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák., za nějž byl pravomocně odsouzen. Na závěr rovněž uvedl, že ačkoliv odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí podle § 256 tr. ř. v podstatě pouze poukazem na podmínky nepřípustnosti trestního stíhání zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., když důvod nepřípustnosti trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. namítaný dovolatelem v jeho řádném opravném prostředku v podstatě neposuzoval, kdy jen prezentoval, že rozhodnutí příslušného orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo kárném provinění, aniž by mu věc byla např. postoupena podle § 171 odst. 1 tr. ř. příslušným orgánem činným v trestním řízení, nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, lze považovat za správné a odpovídající zákonu, neboť důvody pro postup podle § 256 tr. ř. skutečně existovaly. Nesprávné posouzení některých hmotně i procesně právních skutečností soudem přitom nemělo relevantní dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí nebylo ve vztahu k dovolacím námitkám zatíženo vadami předpokládanými v uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání T. P. zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. ř. a ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

V dané věci namítl dovolatel, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být zastaveno z důvodu nepřípustnosti dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Vyslovil dále přesvědčení, že pokud v jeho případě bylo meritorně rozhodnuto o jím spáchaném činu v přestupkovém řízení (rozhodnutím příslušného orgánu V. s. ČR, V. O.), nelze jej pro týž čin trestně stíhat, natož odsoudit. Opírá se přitom o zásadu „ne bis in idem“, dle které není možné obviněného trestně stíhat pro trestný čin, za nějž byl již pravomocně odsouzen či potrestán, pokud rozhodnutí, na jehož základě se tak stalo, nebylo v příslušném řízení zrušeno. K tomuto nutno poznamenat, že námitky dovolatele tak, jak je ve svém dovolání uplatnil, jsou opakováním obhajoby z jím podaného odvolání, s níž se již vypořádal i odvolací soud, a která ani dle názoru soudu dovolacího nemůže obstát.

Dle právního řádu České republiky platí, že jestliže dřívější řízení vedené proti obviněnému skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu oprávněného projednávat přestupky, nebrání tato okolnost trestnímu stíhání stejné osoby pro týž skutek. Trestní zákon navíc sám v ustanovení § 38 odst. 2, odst. 3 stanoví, že jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Není-li ovšem započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popř. jeho výměry. Naopak platí, že trestní stíhání nelze konat v případě, kdy orgán oprávněný projednávat přestupky, konal řízení a rozhodoval o přestupku potom, co trestní stíhání vedené proti obviněnému pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím státního zástupce nebo soudu o postoupení věci tomuto orgánu k projednání jako přestupek dle § 171 či § 222 tr. ř. (srov. R 3/1974, R 47/1989).

Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody v ustanovení § 55 odst. 2 zcela jasně stanoví, že uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.

Dovolatel ve své argumentaci odkázal pak na příslušná ustanovení mezinárodních smluv, která řeší problematiku zásady „ne bis in idem“, jakož i na rozsudek NS ČR sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Nutno upřesnit, že citovaný rozsudek se zabývá případem, kdy přestupkové řízení o skutku bylo zahájeno na základě odevzdání věci policejním orgánem dle § 159a odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. (podle něhož policejní orgány odevzdají věc příslušnému orgánu k projednání přestupku, příp. jiného správního deliktu, nebo jinému orgánu ke kázeňskému, příp. kárnému projednání), tato věc byla pravomocně v přestupkovém řízení skončena, ale poté bylo znovu zahájeno trestní stíhání o témže skutku. Z toho je patrno, že citovaný rozsudek nelze vztáhnout na situaci dovolatele, neboť v jeho případě bylo nejdříve rozhodnuto o kázeňském provinění, uložen mu kázeňský trest, a až teprve poté bylo zahájeno a pravomocně skončeno řízení o trestném činu. Ze spisu totiž plyne, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu bylo učiněno dne 16. 11. 2005 (č. l. 51) a věc byla postoupena V. s. V. O k projednání trestného činu P.Č.R. dne 22. 11. 2005 (č. l. 24).

Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny stanoví, že „nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby“ (shodně srov. Pl. ÚS 6/03). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že zákaz dvojího odsouzení neplatí v případech, kdy dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo o kárném či kázeňském provinění, ale že se vztahují toliko na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy.

Shodně hovoří ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. jasně o nepřípustnosti trestního stíhání v těch případech, pokud dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Oprávněným orgánem se zde přitom myslí státní zástupce, který vedle soudu, jako jediný, má právo trestní stíhání zastavit.

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. hovoří dále o nepřípustnosti trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. V posuzovaném případě nelze ovšem aplikovat ani toto ustanovení, neboť předtím, než bylo rozhodnuto ohledně dovolatele o kázeňském provinění, nedošlo k postoupení věci orgány činnými v trestním řízení.

Z uvedeného plyne, že jelikož vnitrostátní (česká) úprava nestanoví překážku ne bis in idem v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek, je nutné v takových případech přímo aplikovat ustanovení příslušných mezinárodních smluv, zejména čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, kterých se dovolatel také ve svém mimořádném opravném prostředku domáhá v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Na základě jejich aplikace pak dle jeho názoru nutno uzavřít, že jeho trestní stíhání je nepřípustné a musí být zastaveno, bylo-li o tomtéž skutku rozhodnuto v přestupkovém řízení.

Předně nutno podotknout, že v souvislosti s vnitrostátní aplikací mezinárodních smluv ve spojení s § 11 odst 1 písm. j) tr. ř. stanovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, specifické podmínky schopnosti mezinárodní smlouvy k přímému použití. V tomto konstatoval, že odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně.

Jak patrno, v příslušných ustanoveních dotčených mezinárodních smluv se hovoří vždy o „rozhodnutí soudu.“ Článek 14 bod 7 Paktu stanoví, že „trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn“. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Český překlad posledně jmenovaného článku hovoří sice o trestném činu, ovšem z čl. 10 Protokolu č. 7 plyne, že autentická jsou znění ve francouzštině a angličtině. Anglickému a francouzskému pojmu „offence“ a „infraction“ v češtině ovšem odpovídá jak pojem „trestný čin“, tak pojem „přestupek“. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen Soud) vykládá ve své judikatuře pojmy „trestní obvinění“ (criminal charge) dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a „obviněný z trestného činu“ (charged with a criminal offence) dle čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy jako pojmy autonomní, tj. nezávisle na jejich obsahu ve vnitrostátních právních řádech smluvních států, a to z toho důvodu, aby byla ve všech smluvních státech garantována stejná úroveň ochrany. Evropský soud pro lidská práva proto dále vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin. Prvním kriteriem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kriterium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kriteriem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní. Na základě těchto kriterií Evropský soud pro lidská práva jako trestní dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy posoudil též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Jako trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy posoudil ve svých rozhodnutích např. přestupky dle § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle § 49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (viz rozhodnutí ve věcech K. v. S. a L. v. S. z 2. 9. 1998). Trestní charakter přestupků zde Soud dovodil z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta měla charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. I když se popsaná judikatura Soudu týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7, neboť v obou ustanoveních se objevuje pojem „trestný čin“ (criminal offence), který musí být vykládán jednotně.

Shodně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006, které říká, že za trestní řízení Soud považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy, když z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle č. 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu, když při jejich posuzování klade důraz na typ deliktu, tedy zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy, když o trestní povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je např. zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, a proto shledal, že jde o právní předpis obecné povahy, když i uložená sankce má zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích dle tohoto zákona jsou tak trestními věcmi (criminal matters, matiére pénale).

V dané věci bylo nutno vzít též do úvahy, že ač orgány činné v trestním řízení v České republice vycházejí z totožnosti skutku, již znění čl. 4 odst. 1 Protokolu nehovoří o opětovném stíhání pro tentýž skutek (act, conduct, comportement), ale o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin (criminal offence, infraction pénale), což jednoznačně odkazuje do oblasti právní kvalifikace. Je tedy zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro tentýž skutek za porušení čl. 4 Protokolu č. 7, pokud se jedná o stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky (rozdílné znaky skutkových podstat), což je jasným dokladem toho, že tento soud vychází z totožnosti právní kvalifikace. V návaznosti na rozebranou judikaturu pak lze dovodit, že § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně téhož skutku.

Přímá aplikace citovaného článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě dále závislá především na tom, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se tudíž jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud zde dochází k závěru, že v posuzované věci se o takový případ nejedná. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti. V teorii a praxi je však totožnost skutku zachována i v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplné shody v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jim po formální stránce korespondujících přestupků (blíže srov. 4 Tz 183/2005). V posuzovaném případě ze skutkových zjištění rozsudku Okresního soudu v Trutnově plyne, že dovolatel spáchal trestný čin dle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že „mařil výkon rozhodnutí tím, že uprchl z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 T 99/2005, který vykonával ve v. O., když při povolené vycházce mimo věznici využil návštěvy restaurace No. 1 a bez vědomí a svolení vychovatele z restaurace odešel, do věznice se nevrátil a až do 14. 11. 2005, kdy kolem 17:30 hod. poblíž hraničního přechodu H. – H. překročil státní hranici do S. r. a byl zadržen, se zdržoval na různých místech.“ Z popisu skutku v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu se podává, že „se kázeňského přestupku dopustil tím, že dne 12. 11. 2005 při volném pohybu mimo věznici (návštěva krytého bazénu v T.) se nedostavil na určené místo v 18:30 hod. a svévolně se z tohoto místa vzdálil, za účelem, že se již do věznice nevrátí, přičemž v době, kdy se z věznice vzdaloval, se přivedl i do podnapilého stavu a dne 15. 11. 2005 v 15:30 hod. byl zajištěn P.Č.R., referátem CPP v H. Tímto tedy porušil ustanovení § 28 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, a dále čl. 3 Vnitřního řádu V. O.“ Z uvedeného vyplývá, že jednání dovolatele, která vedla k uložení kázeňského trestu za přestupek, tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu, jejž dovolatel naplnil. Vedle jednání významného z hlediska trestního práva, se sice dopustil dalších jednání, která jsou relevantní toliko z hlediska zákona o výkonu trestu odnětí svobody, nicméně totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné, neboť jsou shodné v podstatných okolnostech.

V posuzovaném případě dochází však Nejvyšší soud k závěru, že se neshodují formální znaky skutkových podstat uvedeného kázeňského přestupku a trestného činu. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dovolatel dopustil tím, že uprchl z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 99/2005. Kázeňského přestupku se pak dopustil tím, že porušil povinnosti a pravidla stanovené pro režim výkonu takového trestu zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a vnitřním řádem V. O. Tyto jsou uvedeny v ustanovení § 28 odst. 1 citovaného zákona a spočívají např. v povinnosti dodržovat stanovený pořádek, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců V. s., zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice aj., když odst. 3 dále stanoví mimo jiné zákaz odsouzeným vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky. Citovaný článek vnitřního řádu V. O. pak stanoví povinnosti shodné s těmi, které jsou obsaženy v citovaném zákoně. Z uvedeného je evidentní, že trestní zákon v ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) má tedy jasně širší dosah, je normou obecnou, když stanoví povinnosti nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též pro ty, které se nacházejí ve vazbě či jsou zatčeny nebo zadrženy. V tomto smyslu je i porušený zájem chráněný zákonem v případě daného trestného činu mnohem obecnější než zájem chráněný zákonem č. 169/1999 Sb. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody je naproti tomu nutno považovat za normu partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, a proto spáchání kázeňského přestupku dle něj, ve smyslu všeho, co bylo shora řečeno, nelze považovat za trestní věc ve smyslu Úmluvy (obdobně srov. 4 Tz 183/2005). Přitom uvedené skutečnosti jsou v posuzované věci zjevné a jsou také obsaženy a vysvětleny v uvedeném směru i již ustálenou judikaturou.

Z uvedeného tak dovolací soud dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí o kázeňském deliktu a následující trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí se sice týkala téhož skutku, avšak znaky příslušných skutkových podstat na tento skutek aplikovaných, tedy § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. a § 28 odst. 1, odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. a čl. 3 vnitřního řádu V. O. (viz č. l. 51 spisu), nejsou alespoň z části stejné, když zmíněné ustanovení trestního zákona hovoří o maření výkonu úředního rozhodnutí, a zákon č. 169/1999 Sb. o porušení povinností a zákazů specificky stanovených pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě posouzení právních kvalifikací jednotlivých protiprávních jednání dovolatele ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody a trestního zákona dovolací soud uzavřel, že zde není dán důvod pro zastavení trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s citovanými ustanoveními mezinárodních smluv, resp. pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť uvedené právní kvalifikace se ani částečně nepřekrývají.

Nelze než uzavřít, že orgány činné v trestním řízení nepochybily, když proti dovolateli vedly trestní stíhání pro skutek, pro který byl již předtím kázeňsky potrestán rozhodnutím příslušného orgánu V. s. ČR. Nepřípustnost trestního stíhání tak v případě dovolatele T. P. není dána z hlediska § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ani z hlediska jiných ustanovení právních předpisů.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vydáno: 11. October 2006