JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 1016/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2006 o dovolání podaném obviněným R. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 10 To 26/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 166/2003,takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Okresního soud v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 6 T 166/2003, v trestní věci obviněného R. V., byl podle § 37a tr. zák. ve vztahu k tomuto obviněnému zrušen výrok o vině i výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 7 T 8/2003. Obviněný byl zároveň uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil též dílem s dalšími osobami ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to útoky (skutky) podrobně popsanými pod body 1) až 15) výroku rozsudku, v němž jsou současně zahrnuty i nové dílčí útoky (pod body 7 – 15/ výroku). Podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití 37a tr. zák. byl obviněný odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost L. Č. s., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 10 To 26/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 5. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že veřejné zasedání o jeho odvolání 9. 5. 2006 bylo provedeno bez jeho přítomnosti, aniž tušil, že se veřejné zasedání vůbec koná. Jestliže podle odvolacího soudu bylo možno aplikovat ustanovení „§ 6 odst. 2 tr. ř.“ o tzv. fikci doručení, pak tento soud zjevně pominul ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dovolatel zároveň s odkazem na ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. připomněl, že doručovanou zásilku nelze uložit mj. v případech, kdy se obviněnému doručuje předvolání k veřejnému zasedání. Přitom s ohledem na ustanovení § 238 tr. ř. a § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze hlavní líčení a rovněž veřejné zasedání konat v nepřítomnosti obviněného mimo jiné jen za splnění té podmínky, že byl k hlavnímu líčení nebo k veřejnému zasedání (tedy i k veřejnému zasedání konaném o odvolání) řádně a včas předvolán. Předvolání je přitom zásadně nutno doručit do vlastních rukou, přičemž jeho uložení podle § 64 odst. 3 tr. ř. je vyloučeno. O řádné předvolání tudíž nejde, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (nelze je doručit ani jiné osobě).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud zcela pominul a neakceptoval právní argumentaci z pravomocného rozsudku téhož soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 7 T 8/2003, což znamená, že nerespektoval judikaturu vlastního soudu. Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami, ve kterých případech se sami nájemci a kupující podíleli na majetkovém prospěchu z uzavřených leasingových smluv, ani s námitkou vztahující se k platnosti těchto smluv, když této skutečnosti v některých případech přisvědčují též rozsudky civilních soudů. Pokud jsou tyto smlouvy platné, pak je podle dovolatele nutno vzít zřetel na to, že soudy stanoví platební povinnost nájemců, resp. kupujících z leasingových smluv vůči společnosti L. Č. s., a. s., jako právnímu nástupci společnosti C., a. s. To by podle názoru dovolatele ve svém důsledku znamenalo, že v takových případech by svým jednáním nemohl na majetku společnosti C., a. s., vůbec způsobit škodu a jeho jednání by tedy nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. V takovém případě by pak podle dovolatele bylo namístě zproštění obžaloby.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2006, č. j. 10 To 26/2006-1466, zrušil a celou věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož dovolatelovy námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. sice obsahově odpovídají, avšak nelze je považovat za důvodné. Podle státního zástupce nejsou podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného stanoveny trestním řádem tak striktně, jak je tomu u hlavního líčení. V posuzovaném případě je podle něj podstatné to, že odvolací soud nepovažoval osobní účast obviněného za nutnou a o veřejném zasedání jej pouze vyrozuměl. Za těchto okolností nebylo podle státního zástupce vyloučeno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, i když se o něm nedozvěděl, jelikož uložení zásilky doručované do vlastních rukou je vyloučeno pouze v případech, jde-li o předvolání k veřejnému zasedání. Na vyrozumění o veřejném zasedání přitom plně dopadá režim ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., včetně tzv. fikce doručení v případě nevyzvednutí uložené zásilky. K namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod by podle státního zástupce mohlo dojít toliko za situace, že při splnění formálních podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (jenž byl o něm pouze vyrozuměn), by před odvolacím soudem bylo provedeno rozsáhlejší doplnění dokazování. K tomu však v posuzované věci nedošlo a konečně ani sám dovolatel nijak neuvádí, k jakým důkazům se v důsledku postupu odvolacího soudu nemohl vyjádřit. Ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání proto porušena nebyla.

K námitkám podřazeným pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jejich obsah není formulován příliš srozumitelně. Při jejich posuzování (především vzhledem k dovolatelově namítané platnosti lesasingových smluv) je podle státního zástupce třeba vycházet z toho, že protiprávnost trestného činu vyplývá především z dikce určité skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona a zásadně nemusí být stanovena předpisem od trestního zákona odlišným. Dojde-li ke spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., není podle státního zástupce podstatné, do jaké míry je určitý právní úkon pachatele platný či neplatný z hlediska občanského nebo obchodního práva. Naopak podstatné je, zda jednání pachatele naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkových větách výroku rozsudku spočívalo podle zjištění soudu v tom, že vylákal (sám nebo v součinnosti s dalšími osobami) finanční prostředky od společnosti C., a. s., za současného předstírání dodávek zboží určitým subjektům, podle státního zástupce znaky trestného činu podvodu naplňovalo. Jestliže soudy v civilním řízení v některých případech vycházely z platnosti uzavřených leasingových, popř. kupních smluv, je tato okolnost z hlediska dovolatelovy trestní odpovědnosti irelevantní. K dalším námitkám, jež dovolatel uplatnil v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu, státní zástupce uvedl, že ve smyslu ustanovení § 37a tr. zák. byl soud vázán „skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku“, nikoliv právním názorem vysloveným v tomto dřívějším soudním rozhodnutí. Své vyjádření k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce shrnul tak, že ani námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu – pokud je vůbec lze pod něj podřadit – nelze považovat za důvodné.

Proto státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný R. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že by vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Při posuzovaní opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je třeba uvést, že podle § 233 odst. 1 věta první tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. K tomu je třeba poznamenat, že k veřejnému zasedání o odvolání (řádném opravném prostředku) je obviněný předvoláván zpravidla v případech, kdy jej odvolací soud hodlá vyslechnout, popř. budou provedeny ještě další důkazy, k nimž má obviněný právo se vyjádřit (srov. čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod). Takové předvolání k veřejnému zasedání nelze s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. jako doručovanou zásilku uložit a nemohou tudíž nastat účinky spojené s tzv. fikcí doručení podle § 62 odst. 2 tr. ř. To znamená, že v takovém případě nelze ani konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jeho konání by bylo nezákonné. Naproti tomu podle § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. předseda senátu o veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. To znamená, že jedná-li se o veřejné zasedání o odvolání obviněného, je obviněný ve smyslu citovaného ustanovení zákona osobou, jež k jeho konání dala podnět a zároveň může být přímo dotčena rozhodnutím. Na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání, zde však není uložení zásilky doručované do vlastních rukou (tj. vyrozumění spojeného s příslušným poučením) vyloučeno a režim podle § 64 odst. 2 tr. ř. spojený s tzv. fikcí doručení uplatit lze.

Z předloženého spisu (č. l. 1458) vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové nařídil o odvolání obviněného veřejné zasedání na den 9. 5. 2006. V souladu s ustanovením § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. předseda senátu rozhodl, že o jeho konání budou vyrozuměni obviněný, státní zástupce, obhájce obviněného a poškozený. V případě obesílání obviněného byl pak použit vzor „7a“ (viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 4. 1999 č. j. 1147/98 – OOD, kterým se uveřejňují skupiny vzorů pro použití v trestním a občanském soudním řízení, publikované ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky pod č. 26/1999). Uvedený vzor obsahuje mj. poučení o tom, že veřejné zasedání se může konat v nepřítomnosti obviněného, tzn. že jeho přítomnost ve veřejném zasedání není nutná. Obviněnému bylo v tomto případě doručováno do vlastních rukou, ale zároveň za stavu, kdy soud nepovažoval jeho účast u veřejného zasedání za nezbytnou. Proto nepostupoval ani způsobem předpokládaným v ustanovení § 64 odst. 5 tr. ř., kdy je uložení doručované zásilky s ohledem na její obsah vyloučeno, což jinak musí odesílatel (v tomto případě soud) na zásilce zřetelně vyznačit.

Z obálky založené na č. l. 1461 spisu je současně zřejmé, že obviněný R. V. zásilku doručovanou do místa bydliště nepřevzal (s poznámkou pošty „adresát nezastižen“). Na obálce je dále zřetelně vyznačeno, že uložení zásilky bylo oznámeno dne 28. 3. 2006. K odebrání zásilky adresátem v odběrní lhůtě nedošlo.

Podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Pokud si v posuzovaném případě obviněný (dovolatel) doručovanou zásilku v odběrní lhůtě u pošty (§ 64 odst. 3 písm. c/ tr. ř.) nevyzvedl, znamená to, že v daném případě nastaly zákonem předpokládané účinky doručení (tzv. fikce doručení), a to dnem 7. 4. 2006. Užití ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. zde přitom s ohledem na povahu zásilky (vyrozumění podle vzoru 7a) nepřicházelo v úvahu (srov. též § 64 odst. 5 tr. ř.).

Jestliže za shora popsaného stavu odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolaní obviněného v jeho nepřítomnosti, nelze mu tento postup vytknout, neboť bylo současně dodrženo ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. o lhůtě na přípravu, a účast obviněného u veřejného zasedání nebyla nutná (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 1463-4). Konečně ani obhájce obviněného, který u veřejného zasedání byl přítomen, neuplatnil vůči konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného žádnou námitku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzovaném případě dovolatel v rámci shora použitého dovolacího důvodu nenamítl rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci, jak byl vyjádřen zejména v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a užitou právní kvalifikací skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Své námitky opřel především o názor, že na základě posouzení otázky platnosti či neplatnosti některých leasingových smluv, bylo možno učinit závěr o platební povinnosti nájemců, resp. kupujících vůči společnosti L. Č. s., a. s., jako právnímu nástupci společnosti C., a. s. S tím pak dovolatel spojoval závěr o tom, že v takových případech svým jednáním nemohl společnosti C., a. s., způsobit jakoukoliv škodu. Ta je ovšem nezbytným zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., který by tak naplněn nebyl.

Nejvyšší soud však těmto dovolatelovým námitkám nepřiznal opodstatnění. Podle zjištění soudů obou stupňů byla totiž škoda ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. způsobena společnosti C., a. s., tím způsobem, že v důsledku podvodného jednání dovolatele či spolu s ním též dalších osob (jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně) byla předmětná společnost uvedena v omyl, přičemž právě vzhledem k existenci dovolatelem předstíraných skutečností došlo k vyplacení v rozsudku specifikovaných peněžních částek, které použil dovolatel, popř. další osoby, ke svému obohacení. Tím zároveň vznikla společnosti C., a. s., škoda. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nelze za tohoto stavu dovozovat absenci vzniku škody z dovolatelem namítané platební povinnosti nájemců, popř. kupujících ze smluv, na jejichž platnost dovolatel odkazoval. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídá ani blíže nerozvedená námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval právní názor vyslovený v dané věci v rozsudku téhož soudu, tj. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 7 T 8/2003. Podle § 37a tr. zák. totiž soudy v případě pokračujícího trestného činu rozhodovaly toliko při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku, aniž by současně měly možnost je přezkoumávat či měnit.

Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného R. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vydáno: 20. September 2006