JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 93/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. J.H., jako správce konkursní podstaty úpadkyně E. a. s. zastoupeného JUDr. Bc. M. K., Ph.D., advokátem proti žalované M. B., a. s. s. s., zastoupené JUDr. V. Š., advokátem o zaplacení 15,750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 381/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2005, č. j. 2 Cmo 297/2003- 326, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2001, č. j. 31 Cm 381/98 – 163, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2005, č. j. 12/31 Cm 381/98 – 313, kterým tento soud zamítl žalobu, ve správném znění: Žaloba o zaplacení částky 15,750.000,- Kč s 23 % úrokem ode dne 12. srpna 1998 do zaplacení se zamítá (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.)

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 9. srpna 1996 uzavřena smlouva, v níž se žalovaná zavázala prodat žalobci 1.499 kusů akcií S. l. o. O. a. s. za 15,750.000,- Kč a postoupila žalobci pohledávky za touto společností v rozsahu 18,439.928,60 Kč za cenu 18,439.928,60 Kč, splatnou do 30. června 1997 (dále jen „smlouva“). Žalobce se zavázal zaplatit kupní cenu za akcie ve splátkách, přičemž poslední splátka měla být zaplacena do 31. prosince 1996. Dále se žalovaná zavázala po obdržení částky 13,000.000,- Kč za akcie, vystavit úředně ověřenou plnou moc, kterou pověří kupujícího (žalobce) k jednání jménem prodávající jako akcionářky S. l. o. O. a. s. v celém rozsahu práv akcionářky vyplývajících ze stanov této společnosti a z obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), včetně práv, která je akcionář oprávněn podle § 180 obch. zák. vykonávat na valné hromadě. Po obdržení částky 13,000.000,- Kč se žalovaná dále zavázala vystavit nedatovaný příkaz k registraci převodu akcií a složit tento příkaz do notářské úschovy. Žalobci měl být vydán poté, kdy prokáže, že zaplatil kupní cenu za akcie a úplatu za postoupení pohledávek. Účastníci si sjednali možnost odstoupení od smlouvy pro případ podstatného porušení smlouvy.

Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který posoudil smlouvu jako inominátní) dospěl k závěru, že byly uzavřeny dvě navzájem závislé smlouvy dle § 275 odst. 2 obch. zák., a to smlouva o převodu cenných papírů dle § 409 a násl. obch. zák. a smlouva o postoupení pohledávek dle § 524 a násl. občanského zákoníku.

Žalobce tvrdil, že smlouva zanikla jeho odstoupením ze dne 11. srpna 1998 a že jeho plnění žalované podle této smlouvy je bezdůvodným obohacením, které je mu žalovaná povinna vydat.

Podstatou sporu podle odvolacího soudu bylo posouzení otázky, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy a tedy k jejímu zániku. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy je neplatné, byť k němu dospěl z jiných důvodů.

V posuzované věci žalobce odstoupil od smlouvy dopisem ze dne 11. srpna 1998 a jako důvod uvedl, že mu žalovaná v rozporu se smlouvou nevystavila úředně ověřenou plnou moc, která dle smlouvy měla být platná do 30. června 1997 a kterou by pověřila žalobce k jednání jménem žalované jako akcionářky akciové společnosti S. l. o. O. a. s. na období do 30. června 1997. V řízení bylo prokázáno, že žalobce smluvní povinnost, která podmiňovala vystavení shora uvedené plné moci dle článku VII. smlouvy splnil, když dne 6. září 1996 zaplatil žalované částku 13,000.000,- Kč. Dle názoru odvolacího soudu tedy od tohoto data do 30. června 1997 trvala povinnost žalované k vystavení plné moci, neboť právě datem 30. června 1997 byla podle smlouvy limitována její platnost. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná vystavila dvě plné moci, ale na fyzické osoby. Vystavení plné moci v souladu se smlouvou prokázáno nebylo.

Odvolací soud uzavřel, že trvání závazku žalované k vystavení plné moci bylo ve smlouvě omezeno pevným datem (do 30. června 1997). Tento závazek zanikl uplynutím doby a zaniklo tím i právo žalobce odstoupit od smlouvy z důvodu nesplnění závazku. Odstoupil-li žalobce od smlouvy až dopisem ze dne 11. srpna 1998, s odůvodněním, že žalovaná v jeho prospěch nevystavila příslušnou plnou moc, pak pro porušení této povinnosti od smlouvy odstoupit nemohl, neboť závazek ke splnění této povinnosti zanikl dnem 30. června 1997. Z toho důvodu shledal odvolací soud odstoupení žalobce od smlouvy neplatným.

Pro úplnost odvolací soud uvedl, že samotný úkon odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem a z tohoto úkonu musí být zřejmé, pro porušení jaké konkrétní povinnosti odstupující strana tento úkon činí. Odstoupení musí být vázáno vždy na určité porušení konkrétní smluvní povinnosti a má-li mít právní důsledky, musí být učiněno včas a ze způsobilého důvodu. Je nutno vždy posuzovat platnost odstoupení od smlouvy jen ve vztahu k tomu důvodu, pro který bylo od smlouvy odstoupeno. Vzhledem k tomu, že v tomto případě odstoupení bylo vázáno pouze na porušení jedné povinnosti žalované, to je povinnosti vystavit plnou moc dle čl. VII. smlouvy, nebylo nutno se již zabývat otázkou, zda žalovaná porušila i jiné povinnosti, které pro ni ze smlouvy vyplývaly, neboť ty důvodem odstoupení od smlouvy nebyly. Podle odvolacího soudu je za situace, kdy žalobce neodstoupil od smlouvy včas, nadbytečné řešit otázku, zda nevystavení plné moci bylo podstatným porušením smlouvy a zda žalobce mohl z toho důvodu od smlouvy odstoupit, případně jakým způsobem tak mohl učinit.

K námitce žalobce, že smlouva zanikla způsobem uvedeným v § 349 odst. 3 obch. zák., neboť jde o smlouvu fixní, kdy účinky odstoupení nastávající prvním dnem prodlení žalované, odvolací soud uzavřel, že za fixní smlouvy označuje zákon smlouvy, z jejichž obsahu vyplývá, že věřitel nemá zájem na splnění závazku po době stanovené pro plnění. Ke kvalifikaci smlouvy jako fixní nepostačí jen odůvodnění zájmu věřitele na včasném plnění závazku. Z obsahu smlouvy musí vyplynout účinky zániku smlouvy při jejím porušení. Z obsahu smlouvy musí dle názoru odvolacího soudu vyplynout rovněž „určení porušení smlouvy“, které způsobuje její zánik. Porušení fixní smlouvy je třeba odlišit zejména od podstatného porušení smlouvy. U obou dochází ke ztrátě zájmu věřitele na splnění závazku při jeho porušení. Z obsahu fixní smlouvy však musí vyplynout i zánik smlouvy.

V posuzované věci z obsahu smlouvy vyplývá – pokračoval dále odvolací soud – že byla uzavřena proto, že žalobce chtěl získat akcie S. l. o. O. a. s. a stát se jejím většinovým akcionářem. Vystavení plné moci mělo pouze dočasný charakter a mělo význam pouze do doby, než se žalobce stane vlastníkem akcií. Jednalo se pouze o dílčí povinnost a ne o závazek hlavní. Pevný termín, kdy má dojít k převodu akcií do vlastnictví žalobce nebyl ve smlouvě sjednán jako fixní, ale byl vázán na podmínku zaplacení úplaty za postoupení pohledávek. Dle názoru odvolacího soudu ze smlouvy ani nevyplývá, že by žalobce neměl zájem na plnění, tedy na získání akcií do svého vlastnictví v případě, že mu nebude vystavena žalovanou předmětná plná moc. Z obsahu smlouvy dokonce ani nevyplývá, že by porušení kterékoli z povinností žalované způsobilo zánik smlouvy. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že fixní charakter uzavřené smlouvy prokázán nebyl a k zániku této smlouvy dle § 349 odst. 3 obch. zák. nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 236 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [správně § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci – specifikuje tedy dovolací důvod, jež je podřaditelný pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a dále namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování – specifikuje tedy dovolací důvod, jež je podřaditelný pod ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřuje „v posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, které bylo částečně upraveno ve smlouvě (jeho důvod) a částečně ponecháno na úpravě zákonné (forma či způsob) a následně jeho dopad na smlouvu tvořenou dvěma na sobě nezávislými kontrakty“. Otázkou k řešení je podle dovolatele „míra provázanosti ve smlouvě uvedených povinností, resp. posouzení vlivu, resp. na zánik smlouvy ex lege podle § 349 odst. 3 obch. zák.“

Dovolatel argumentuje tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů nelze považovat za spravedlivé, neboť žalobce, aniž by dostal jakékoli protiplnění, zaplatil žalované zcela zbytečně 15,750.000,- Kč, přičemž ta nesplnila jedinou svou povinnost. Z toho důvodu dovolatel považuje za přirozené, že již dále neměl důvěru ani zájem pokračovat v plnění kontraktu a uhradit tedy úplatu za postoupení pohledávek.

Dovolatel namítá, že všechny povinnosti účastníků, vyplývající ze smlouvy, jsou na sebe logicky navazující, komplementární, nerozlučné a samostatně bezúčelné, přičemž tvoří kompatibilní celek, rozdělený do dvou relativně (ne)samostatných a přitom na sobě existenčně závislých smluvních typů v rámci jedné listiny (tj. smlouvy). Dovolatel akcentuje, že z obsahu smlouvy i z jejího smyslu a okolností, které byly v řízení prokázány, vyplývá, že již nemohl mít zájem na splnění povinností žalovanou po lhůtě pro ni stanovené, z čehož dovozuje, že tento zájem zanikl den poté, kdy žalovaná měla nejpozději vystavit úředně ověřenou plnou moc, a zcela nepochybně pak nejpozději po ztrátě zahraničního obchodního partnera D. dne 10. září 1997, resp. den poté.

Logicky – pokračuje dále dovolatel – v návaznosti na to již neměl žalobce ani zájem plnit povinnosti své, tedy uhradit cenu za postoupené pohledávky ve výši 18,439.928,60 Kč (viz čl. IV smlouvy), neboť nesplněním povinnosti žalované (tedy vystavit nedatovaný příkaz k registraci akcií) neměl právní jistotu, že po zaplacení budou na něj akcie skutečně převedeny. Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že i přes protiprávní jednání žalované měl dále platit i cenu za postoupené pohledávky přesto, že žalovaná nesplnila svou jedinou smluvní povinnost, takový závěr považuje za absurdní a logicky neudržitelný.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva nezanikla platným odstoupením, příp. ani ze zákona podle § 349 odst. 3 obch. zák., namítaje, že otázkou zůstává, jak tedy smlouva – a zda vůbec – zanikla, či zda zůstává platná.

Dovolatel rovněž nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že závazek žalované vystavit plnou moc zanikl 30. června 1997 a z tohoto důvodu je tedy odstoupení dne 11. srpna 1998 neplatné. Takový závěr dle dovolatele nepodporuje ani samotný text zákona, ale především jeho přijetí by znamenalo, že by dovolatel nemohl v tomto případě odstoupit nikdy – ne do dne 30. června 1997, protože až do tohoto data mohla žalovaná svůj závazek pořád ještě splnit, a nikdy poté, protože její závazek zanikl.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu projednání.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu správnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, popírajíc, že by smlouva měla fixní charakter. Namítá, že aplikace ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. nepřichází v daném případě v úvahu také proto, že smlouva o postoupení pohledávek zanikla splněním, když žalovaná po marném uplynutí cca roku od splatnosti úplaty, postoupila svoji splatnou pohledávku za žalobcem na zaplacení úplaty třetí osobě, která ji započetla vůči svému závazku za žalobcem a žalované zaplatila úplatu namísto žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Z uvedeného plyne, že námitkami dovolatele týkajícími se nedostatků ve skutkových zjištěních soudů, se dovolací soud v rámci zkoumání přípustnosti dovolání zabývat nemohl.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad smlouvy ve vazbě na právní úpravu odstoupení od smlouvy, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

K námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, dovolací soud uzavřel, že takový rozpor neshledal. Dovolatel argumentuje rozpor s hmotným právem tím, že nezanikla-li jedna ze dvou „existenčně na sobě závislých“ smluv splněním, nebylo po něm spravedlivě požadovat splnění druhé smlouvy. Na závěru o tom, zda bylo možné na žalobci spravedlivě požadovat splnění druhé smlouvy však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, založil je na řešení otázky tvrzeného zániku smlouvy v důsledku odstoupení žalobce pro prodlení žalované či v důsledku marného uplynutí doby plnění.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 7 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2007

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. June 2007