JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 926/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce S. z. i. f., proti žalované A., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 31,326.619,77 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 142/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č.j. 13 Co 54/2002 – 130, takto:

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č.j. 13 Co 54/2002 – 130, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. ledna 2001, č.j. 27 C 142/96-85, se zrušují a věc se postupuje Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. ledna 2001, č.j. 27 C 142/96 – 85, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 31,326.619,77 Kč (bod I. výroku), dále jí určil uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci na nákladech řízení částku 293.410,- Kč (bod II. výroku) a ve stejné lhůtě zaplatit soudní poplatek ve výši 1,000.000,- Kč (bod III. výroku). Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou byly v průběhu roku 1994 a 1995 uzavřeny čtyři kupní smlouvy na dodávku potravinářské pšenice, a to konkrétně kupní smlouva č. 3611/001 ze dne 19. října 1994, č. 3111/0001 ze dne 4. ledna 1995, č. 3211/0007 ze dne 16. května 1995 a č. 3211/0015 ze dne 3. října 1995. V kupních smlouvách se účastníci dohodli, že jejich právní vztah se (ve smyslu § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, dále též „obch. zák.“) bude řídit příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, s tím, že písemně uzavřené kupní smlouvy je možné měnit pouze písemnými dodatky. Ke smlouvě č. 3611/0001 a č. 3211/0015 byl uzavřen dodatek č. 1, z něhož vyplývá, že žalovaná (kupující) pověřuje svoji dceřinnou společnost A. T., s.r.o. realizací kupní smlouvy č. 3611/0001 a č. 3211/0015. Soud prvního stupně uvedl, že výše uvedené dodatky toliko deklarovaly, že žalovaná (kupující) splní svoji povinnost z kupních smluv prostřednictvím své dceřinné společnosti A. T., s.r.o., nicméně povinnost zaplatit kupní cenu i nadále stíhala žalovanou, neboť nedošlo ke změně účastníků kupní smlouvy. Jelikož v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaná svoji povinnost zaplatit kupní cenu nesplnila, soud prvního stupně podané žalobě v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 17. dubna 2002, č.j. 13 Co 54/2002 – 130, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 375.862,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1,502.550,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud k námitce žalované, že k projednání věci byl věcně příslušný Krajský obchodní soud v Praze (nyní Městský soud v Praze) vysvětlil, že v předmětném sporu nejde o obchodní věc, neboť žalobce není podnikatelem a jeho činnost nemá povahu podnikání. Žalobu pak zamítl, poněvadž dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována. Společnost A. T., s.r.o. totiž odebírala od právního předchůdce žalobce obilí a hradila mu kupní cenu, s tím, že tuto činnost prováděla svým jménem a na vlastní odpovědnost, nikoliv jménem žalované, uzavřela tedy se žalobcem kupní smlouvu ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obch. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel namítá, že na základě shora označených kupních smluv, uzavřených mezi ním a žalovanou, se zavázal dodat žalované sjednané množství potravinářské pšenice a žalovaná se zavázala toto množství odebrat, vyvézt a zaplatit dohodnutou kupní cenu. V dodatcích ke kupním smlouvám se smluvní strany dohodly, že realizací kupní smlouvy na straně žalované bude pověřena společnost A. T., s.r.o., s tím, že odpovědnost žalované za splnění smluvních povinností tím není dotčena. V souladu s těmito dodatky proto žalobce dodával potravinářskou pšenici společnosti A. T., s.r.o., která ji (až na žalovanou částku) na základě vystavených faktur hradila. Dovolatel akcentuje, že úmyslem smluvních stran při uzavření dodatků bylo provést změnu závazkového vztahu tak, aby kupní smlouvu na straně žalované fakticky realizovala společnost A. T., s.r.o., která měla vybudované obchodní vazby na zahraniční odběratele. Dodatky ke kupním smlouvám proto došlo ke změně obsahu závazkového vztahu v tom smyslu, že podle § 516 občanského zákoníku bude smluvní povinnosti žalované plnit společnost A. T., s.r.o., tedy že žalovaná prostřednictvím výše uvedené společnosti splní svoji povinnost odebrat potravinářskou pšenici a zaplatit za ni kupní cenu. Subjekty práv a povinností z uzavřených kupních smluv však i nadále zůstali žalobce a žalovaná. Uvedenému výkladu přitom odpovídalo i následné chování obou smluvních stran, když žalovaná nikdy nenamítala, že jí žalobcem nebylo zboží dodáno. Jelikož dodatky nevyloučily odpovědnost žalované za splnění kupní smlouvy a žalovaná je stále účastníkem závazkového vztahu, je povinna uhradit faktury za dodané zboží. Dovolatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že toto není důvodné, neboť veškeré úkony týkající se dodávek potravinářské pšenice probíhaly mezi žalobcem a společností A. T., s.r.o. a nikoli mezi ní a žalobcem. Jednotlivé dodávky zboží ze strany žalobce společnosti A. T., s.r.o. je přitom třeba považovat za dodávky dle kupní smlouvy uzavřené ve smyslu ustanovení § 409 obch. zák. Žalovaná zdůrazňuje, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru o nedostatku její pasivní věcné legitimace v řízení, neboť potravinářská pšenice, za niž žalobce požaduje zaplacení kupní ceny, byla ve skutečnosti dodána jinému subjektu, a to na základě jiných ujednání než byly kupní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou. Žalovaná dále podrobně rozvádí důvody nedostatku pasivní věcné legitimace v řízení. Jelikož má žalovaná za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné, byť na základě jiné než dovolatelem užité argumentace.

Dovolatel podal dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Jelikož je z obsahu spisu zřejmé, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud nejprve touto vadou.

Jiná vada řízení v předmětné věci spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně, a odvolací soud, i přesto, že námitka věcné nepříslušnosti byla součástí podaného odvolání, nezjednal ve věci nápravu.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. platí, že kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Ustanovení § 104a odst. 1 o. s. ř. určuje, že věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Přitom pro určení věcné i místní příslušnosti soudu jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§ 11 odst. 1 o. s. ř.). Z bodu 2., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dále podává, že pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001), se použijí dosavadní právní předpisy.“

Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ bodu bb/ o. s. ř. v rozhodném znění, tedy ve znění účinném k 31. květnu 1996, kdy byla podána žaloba, krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je-li navrhovatel podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a odpůrce je podnikatelem, který v obchodním rejstříku je zapsán, přičemž částka požadovaná navrhovatelem převyšuje 50.000,- Kč.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žaloba byla podána S. f. t. r. v z. (dále jen „Fond“), který byl zřízen zákonem České národní rady ze dne 22. září 1992 č. 472/1992 Sb. (dále též jen zákon). Tento zákon byl zrušen a nahrazen zákonem č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 472/1992 Sb. se zřizuje S. f. t. r. v z. Fond je právnickou osobou se sídlem v P.

Ustanovení § 2 odst. 1 zákona určuje, že účelem Fondu je zabezpečování regulace trhu s některými produkty rostlinné a živočišné výroby a výrobků vzniklých jejich zpracováním. Podle druhého odstavce Fond mimo jiné provádí nákup, úpravu, zpracování, skladování, dopravu a prodej zemědělských a potravinářských výrobků (písmeno b/).

Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona nákup zemědělských a potravinářských výrobků a poskytování dotací podle druhého odstavce se týká osob se sídlem nebo bydlištěm v České republice.

Z ustanovení § 9 zákona se podává, že finančními zdroji Fondu jsou mimo jiné tržby z obchodní činnosti Fondu (odstavec 1 písm. c/ a že prostředky Fondu mohou být použity mimo jiné na nákup zemědělských a potravinářských výrobků a úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2 písm. a/).

Ustanovení § 261 obch. zák. ve znění platném ke dni podání žaloby určuje, že tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1).

Při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (odstavec 5).

Jelikož z obsahu spisu plyne, mezi smluvními stranami vznikl závazkový vztah, který není tzv. absolutním obchodem (tedy je odlišný od závazkových vztahů uvedených v ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák.), bude pro určení, zda lze na vztah žalobce a žalované aplikovat obchodní zákoník či nikoli, rozhodující, je-li žalobce podnikatelem ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., když o tom, že žalovaná je podnikatelkou, není pochyb. Bude přitom nezbytné se v konkrétním případě zabývat tím, zda činnost žalobce byla činností podnikatelskou (srovnej závěry publikované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 57/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z dikce ustanovení § 261 odst. 5 obch. zák. je zřejmé, že pro určení, zda je žalobce podnikatelem či nikoliv, bude rozhodující, zda jím byl v době vzniku závazkového vztahu. Tedy je nutné zabývat se tím, zda ta činnost žalobce, ze které vznikají práva a povinnosti, jež jsou předmětem konkrétního řízení, souvisí s jeho podnikatelskými funkcemi. S ohledem na to, že k uzavření jednotlivých smluv došlo v průběhu roku 1994 a 1995, je pro určení charakteru činnosti žalobce nezbytné vyložit příslušná ustanovení zákona č. 472/1992 Sb.

Odvolací soud přitom dovodil, že ve věci nejde o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., takže k jejímu projednání byl v prvním stupni věcně příslušným Obvodní soud pro Prahu 1. Byť není sporu o tom, že žalobce není podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku, dovolací soud uvedený názor nesdílí, neboť má za to, že žalobce je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c/ obch. zák. (osobou podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštního předpisu – zákona č. 472/1992 Sb.) a že jeho činnost, z níž svůj nárok za žalovanou odvíjí, je činností podnikatelskou, již upravuje třetí část obchodního zákoníku ve smyslu § 261 odst. 1, 2 obch. zák. Posouzení, zda je žalobce podnikatelem a jaký je charakter jeho činnosti, je možné interpretovat jen z jednotlivých ustanovení zákona č. 472/1992 Sb., jímž byl žalobce zřízen, a to zejména z ustanovení § 2 upravujícího účel Fondu a předmět jeho činnosti, a z ustanovení § 9 týkajícího se hospodaření Fondu. Z těchto ustanovení vyplývá, že vedle funkcí nepodnikatelských (např. vydávání seznamu produktů, u nichž uplatňuje tržní regulaci - § 2 odst. 2 písm. a/ plní žalobce také řadu funkcí podnikatelských (provádí nákup, úpravu, zpracování, skladování, dopravu a prodej zemědělských a potravinářských výrobků - § 2 odst. 2 písm. b/. Je tedy zřejmé, že žalobce byl mimo jiné zřízen za účelem provozování obchodní činnosti, přičemž tržby z této činnosti získané byly, vedle dalších příjmů Fondu, jeho finančními zdroji (§ 9 odst. 1 písm. c/). Fond byl zároveň oprávněn svých prostředků použít na nákup zemědělských a potravinářských výrobků a úhradu nákladů s tím spojených (§ 9 odst. 2 písm. a/).

Za situace, kdy z výše citovaného ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 472/1992 vyplývá, že účelem S. f. t. r. v z. bylo v rozhodné době zabezpečování regulace trhu s některými produkty rostlinné a živočišné výroby a výrobků vzniklých jejich zpracováním, je dovolací soud toho názoru, že tam, kde docházelo k prodeji nebo nákupu zemědělských a potravinářských výrobků, šlo o vztahy, které s výkonem podnikatelských činností souvisely a měly tedy charakter podnikatelský. Jelikož prodej potravinářské pšenice zcela nepochybně souvisel s účelem, pro který byl Fond zřízen (jde o vztah, jenž dle tvrzení žalobce vznikl tím, že žalobce prodal potravinářskou pšenici žalované), nezbývá než konstatovat, že uzavření předmětných kupních smluv bylo součástí podnikatelské činnosti Fondu, tudíž je třeba na předmětný závazkový vztah aplikovat ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák.

Za situace, kdy lze daný případ podřadit pod aktivity žalobce mající podnikatelský charakter, lze uzavřít, že věcně příslušným byl v tomto případě v době zahájení řízení Krajský soud s působností ve věcech obchodních.

Tím, že odvolací soud k této okolnosti nepřihlédl (ač byla výslovně namítána), zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek (a s ním i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc zároveň postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.), jímž je ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb. Městský soud v Praze.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V Brně 26. listopadu 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 26. November 2003