JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 831/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové Mgr. a Petra Šuka v právní věci návrhu Ing. M. F., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem na přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem za účasti R. H. a. s., zastoupené JUDr. M. V., advokátkou vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 63/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006, č. j. 14 Cmo 254/2005 – 42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit R. H., a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 450,- Kč do rukou její právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2005, č. j. 54 Cm 63/2003 – 25, ve výroku I. v části o zastavení řízení ohledně požadavku navrhovatele na zaplacení 2,295.000,- Kč s příslušenstvím; v části o zastavení řízení ohledně požadavku na určení vypořádání v penězích a práva na dorovnání ho změnil tak, že v tomto rozsahu se řízení nezastavuje.

V odůvodnění usnesení odvolací soud především uvedl, že navrhovatel se domáhá s odkazem na § 220p a § 220k obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) určení, že vypořádání v penězích poskytované hlavním akcionářem při převzetí obchodního jmění společnosti P.i. h., a. s. je nižší než přiměřené, a že právo na dorovnání v penězích činí 540,- Kč na jednu akcii (bod XIV. návrhu). Dále, pro případ, že soud předešlému petitu vyhoví, požaduje navrhovatel, aby byla R. H., a. s. (dále jen „společnost“) zavázána zaplatit mu 2,295.000,- Kč s příslušenstvím (bod XV. návrhu).

Odvolací soud uzavřel, že ustanovení § 6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů stanoví, že za návrh na zahájení řízení s alternativním nebo eventuálním návrhem se stanoví výše poplatku podle návrhu, který je v pořadí uváděn jako první. Jde o případ, kdy žalobce žádá, aby byla žalovanému uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu). V případě alternativního petitu žalobce uvede všechna plnění, z nichž může žalovaný volit. V případě alternativního ani eventuálního petitu tak žalobce nežádá přisoudit všechna plnění, ale jen jedno z nich a tomu také odpovídá shora uvedené ustanovení zákona o soudních poplatcích.

Odvolací soud dále uvedl, že v daném případě je však situace jiná. Navrhovatel kromě požadovaného určení žádá po společnosti i zaplacení uvedené částky. Jde tak o objektivní kumulaci nároků a nic na tom nemění ani to, že navrhovatel podmiňuje uplatnění požadavku na plnění vyhovujícím určujícím výrokem. V kladném případě by se mu dostalo jak požadovaného určení, tak přisouzení peněžité částky, což se odráží i ve vzniku jeho poplatkové povinnosti. Z určujícího návrhu činí poplatek 1.000,- Kč (položka 2c Sazebníku soudních poplatků), z návrhu na zaplacení částky 2,295.000,- Kč činí poplatek 91.800,- Kč [§ 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků]. Žádný z taxativně vyjmenovaných případů zákonného věcného či osobního osvobození poplatku podle § 11 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích na daný případ nedopadá. Rovněž nevyplývá ze žádného ustanovení předpisu procesního práva ani předpisu hmotného práva, že by akcionář uplatňující u soudu právo na dorovnání nenesl náklady spojené s uplatněním práva, včetně soudního poplatku.

Odvolací soud poukázal na to, že ze spisu vyplývá, že navrhovatel spolu s návrhem zaplatil soudní poplatek 1.000,- Kč (v kolcích). Je zřejmé, že soud prvního stupně vycházel z toho, že navrhovatel uplatnil dva určující nároky (odstavec 1 a odstavec 2 čl. XV. návrhu) a proto jej vyzval k doplacení soudního poplatku 1.000,- Kč a dále k doplacení soudního poplatku z návrhu na plnění (čl. XV. návrhu) ve výši 91.800,- Kč. Zároveň jej poučil o následcích nezaplacení poplatku.

Dle názoru odvolacího soudu činí soudní poplatek z požadavku na určení, že vypořádání ve stanovené výši je nižší než přiměřené a že právo na dorovnání v penězích činí 540,- Kč na jednu akcii, vyjádřeného v čl. XV. návrhu (byť rozděleného do dvou odstavců) 1.000,- Kč. Ve vztahu k tomuto požadavku navrhovatel poplatkovou povinnost splnil a není důvod pro zastavení řízení ohledně této části návrhu. Navrhovatel však nezaplatil soudní poplatek z návrhu na peněžité plnění; potom byly splněny podmínky pro zastavení řízení o této části návrhu podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, maje ho za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel, i když nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, má za to, že jde o věc zcela zásadního významu a proto považuje za správné, aby Nejvyšší soud dovolání připustil.

Dovolatel na podporu svých tvrzení obsáhle argumentuje, zejména tím, že ponechání povinnosti platit soudní poplatek v zákoně o soudních poplatcích i pro případy převodu obchodního jmění a vůbec princip nesení nákladů řízení vyvolaných vyvlastněním vyvlastňovanými osobami znamená překážku pro uplatnění práva. Dovolatel namítá, že pokud zákonodárce ztížil, resp. znemožnil uplatnění práva vyvlastňovaného akcionáře, pak jednal v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť jednoho účastníka právního vztahu zatížil disproporčním břemenem, zatímco druhého motivoval k poškozování druhé strany. Navíc platí rovnice: čím nižší výši vypořádání stanoví hlavní akcionář, tím vyšší soudní poplatek bude muset platit minoritní akcionář.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 220p obch. zák. nebo, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.

Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu správnosti napadeného rozhodnutí a namítá, že dovolání není přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a pro případ, že shledá dovolání přípustným, aby jej zamítl jako nedůvodné.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Potvrzující usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je sice usnesením, jímž se řízení končí, není však usnesením „ve věci samé“. Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6, § 14 odst. 1 a odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.v témže znění.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 5. února 2008

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 05. February 2008