JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 820/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. n. t. s., spol. s r.o., proti žalovaným 1. C. 21, spol. s r.o., a 2. P., a.s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 270/99, o neplatnost smlouvy, o dovolání žalovaných, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 7 Cmo 319/2001-84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Dovolatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1.625,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20.9.2000, č.j. 33 Cm 270/99-36, kterým tento soud určil, že smlouva o převodu obchodního podílu ve výši 1 %, odpovídající vkladu ve výši 48,000.000,- Kč, ve společnosti Č. n. t. s., spol. s r.o. se sídlem v P. 1, V. 20, IČ …, uzavřená dne 11.6.1999 mezi společnostmi C. 21, spol. s r.o. se sídlem v P. 1, V. 12, IČ … a P. a.s., se sídlem v P. 2, R. 38 , IČ … (dále jen „posuzovaná smlouva“), je neplatná.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování a které odvolatelé nezpochybňovali a ztotožnil se i s právním posouzením věci, tj. se závěrem o neplatnosti posuzované smlouvy, neztotožnil se však s důvody, které soud prvního stupně k tomuto závěru vedly.

Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že podle § 115 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy (dále jen „obch. zák.“), mohl společník převést svůj obchodní podíl na jinou osobu než společníka jen připouštěla-li to společenská smlouva.

Podle změny společenské smlouvy žalobkyně schválené na valné hromadě dne 19.4.1999 mohl společník převést svůj obchodní podíl pouze se souhlasem valné hromady.

Příslušné ustanovení společenské smlouvy „nehovoří o osobě nabyvatele převáděného obchodního podílu, nijak blíže ji nevymezuje.“ Neuvádí, zda jde o převod na společníka nebo na jinou osobu. Nutně se tedy vztahuje na obě možnosti. Společenská smlouva tak připouští převod obchodního podílu na jinou osobu než společníka jen se souhlasem valné hromady. Ten v projednávané věci chyběl, proto byla posuzovaná smlouva neplatná.

Odvolací soud dále uzavřel, že argumentace odvolatelů proti rozsudku soudu prvního stupně neobstojí. O naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení nelze mít pochyb, neboť změny ve skladbě jejích společníků se jí bezprostředně dotýkají. Výhrady odvolatelů proti platnosti změny společenské smlouvy v otázce převodu obchodního podílu jsou bezpředmětné. O změně společenské smlouvy rozhodla valná hromada žalobkyně 19.4.1999. Žalobu na vyslovení neplatnosti všech usnesení této valné hromady Krajský obchodní soud v Praze zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Proto je třeba mít změnu společenské smlouvy za platnou.

Žádosti o vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že odvolatelé nevymezili právní otázku zásadního významu a odvolací soud žádnou neshledal.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Namítají nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

Nesprávnost právního posouzení spatřují dovolatelé v tom, že oba soudy nesprávně vyložily ustanovení § 125 odst. 1 písm. d) obch. zák. „(ve smyslu deklaratorního charakteru předmětné změny společenské smlouvy žalobkyně)“ a ustanovení § 265 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 39 a § 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelé tvrdí, že změna ustanovení článku XII. společenské smlouvy je ex lege absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. proto, že svými účinky a účelem obchází zákon a je v rozporu s dobrými mravy.

Protože jde o neplatnost absolutní, nemusí se této neplatnosti účastník nejprve dovolávat, ale soud musí k této neplatnosti přihlédnout i bez návrhu. Proto je zcela irelevantní, že soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

Rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona spatřují dovolatelé v tom, že majoritní společníci žalobkyně změnili původní znění článku XII. společenské smlouvy účelově, se záměrem znemožnit prvnímu žalovanému zamýšlený převod obchodního podílu. Tato účelovost je podle dovolatelů zřejmá z toho, že tak učinili za běhu lhůty, která byla určena k využití jejich přednostního práva na odkoupení obchodního podílu prvního žalovaného.

Přitom se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly právní argumentací žalovaných, o zneužití práva, šikaně a porušení práv minoritních společníků.

Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jeho názoru není dovolání přípustné ani důvodné. Rozsudek odvolacího soudu podle jejího názoru neřeší právní otázku, kterou by bylo možno považovat za otázku zásadního právního významu.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních přepisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v projednávané věci.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Zásadní právní význam dovolací soud v projednávané věci neshledal.

Dovolatelé napadají správnost právního posouzení napadaného ustanovení posuzované smlouvy proto, že je shledávají v rozporu s dobrými mravy a dovozují, že jeho účelem je obcházení zákona. Závěr, zda lze z okolností, za nichž byla přijímána změna posuzované smlouvy, dovodit neplatnost napadeného ustanovení této smlouvy, je otázkou právního posouzení konkrétních okolností projednávané věci. Zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání proto přípustné není.

Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání uvedených dovolatelé ani žádný netvrdili, není dovolání přípustné, a dovolací soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), a přiznal žalobkyni náhradu nákladů za jeden úkon právní pomoci podle ustanovení § 5 písm. c), § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu hotových nákladů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Jestliže povinní nesplní dobrovolně co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 11. listopadu 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 11. November 2003