JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 785/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. J. Š., jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 375.886,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve V. – p. v. V. M. pod sp. zn. 12 C 30/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 8. prosince 2005, č. j. 15 Co 503/2005-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve V. – p. v. V. M. rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 12 C 30/2003-51, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 375.886,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. května 2001 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky II. a III.).

S odkazem na provedené dokazování a shodná tvrzení účastníků soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že Ing. J. P. (dále jen „úpadce“) uzavřel se žalovaným smlouvu, na jejímž základě byly žalovanému dne 25. dubna 2000 poskytnuty finanční prostředky ve výši 451.066,- Kč, z nichž žalovaný vrátil úpadci v dohodnutých splátkách 75.180,- Kč. Přípisem ze dne 12. listopadu 2001 žalovaný uznal závazek z této smlouvy ve výši 330.820,- Kč a zavázal se jej zaplatit ve splátkách do srpna roku 2002. Usnesením Městského soudu v P. ze dne 15. května 2001, č. j. 95 K 67/2000-57, byl na majetek Ing. J. P. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven žalobce.

Právo žalobce na zaplacení žalované částky soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) upravujících smlouvu o úvěru. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty, ve výši žalované částky nebyly dosud vráceny, žalobce má proto právo na vrácení poskytnutých prostředků spolu s úroky z prodlení.

Námitku žalovaného, že žaloba o zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru je podle ustanovení § 334 obch. zák. předčasná, neboť bylo dohodnuto, že závazek bude zaplacen prostřednictvím směnek, nepovažoval za důvodnou s tím, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohody o zaplacení závazku ze smlouvy o úvěru směnkou; vystavené směnky byly směnkami zajišťovacími.

Krajský soud v O. k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 15 Co 503/2005-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se po doplnění dokazování listinnými důkazy ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s právním posouzením věci. Uvedl, že závazkový vztah mezi účastníky byl správně posouzen jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák., existence splatného dluhu žalovaného byla prokázána a žalovaným ani nebyla zpochybněna. Akcentoval, že v řízení nebyl prokázán „uhrazovací charakter“ směnek vystavených žalovaným, tedy že byly předány za účelem splnění dluhu, a proto je správný i závěr, podle něhož byly pouze zajišťovacím prostředkem. Směnky nejsou v držení žalobce, „nenachází se ani v trestním spise vedeném proti úpadci“ a žalobce by nemohl dosáhnout splnění dluhu uplatněním směnky proti žalovanému podle ustanovení § 334 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že soudy, které ve věci rozhodovaly, byly věcně nepříslušné, neboť spory týkající se směnek rozhodují v prvním stupni krajské soudy. V řízení byly posuzovány směnky, zejména jejich funkce, věcná příslušnost soudu se proto řídí ustanovením § 9 odst. 3 písm. p) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud nevyvodil žádné závěry z nesporné skutečnosti, že úpadce převzal směnky tak, jak je uvedeno v potvrzení úpadce ze dne 4. dubna 2000, z něhož vyplývá, že budou spláceny směnky. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nesprávně posoudil směnky jako zajišťovací a má zato, že „nešlo o placení směnkou, nýbrž prostřednictvím směnky“, tedy tak, jak upravuje ustanovení § 334 obch. zák. K žalobě na plnění z kauzálního vztahu pak věřitel musí doložit, že nemohl být uspokojen ve směnečném řízení. Jelikož strany závazkového vztahu neupravily vztah mezi sebou odchylně od ustanovení § 334 obch. zák., měla být uplatněna nejdříve žaloba směnečná a až poté, kdy nemohlo být dosaženo splnění ze směnky, měla být podána žaloba na plnění. Rozhodnutím o povinnosti plnit ze závazkového vztahu bylo žalovanému upřeno právo na spravedlivý proces. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a zdůrazňuje, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uvedl, že po zaplacení dluhu by byla vydána kvitance o zániku pohledávky a směnky by nemohly být vůči žalovanému uplatněny. Skutečnost, že směnky nejsou k dispozici a nemohou být vráceny žalovanému, neznamená, že dovolateli bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Ačkoli dovolatel ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu odkazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - namítá věcnou nepříslušnost okresního soudu jako soudu prvního stupně a krajského soudu jako soudu odvolacího s tím, že v řízení byly posuzovány směnky, a polemizuje se způsobem a správností hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v otázce uzavření dohody o úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru prostřednictvím směnek a správností zjištění ohledně funkce směnek. Uplatňuje tak dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím těchto dovolacích důvodů však - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Otázkou aplikace ustanovení § 334 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že ustanovení § 334 obch. zák. se týká jen směnek, které jsou platebním prostředkem. V případě zajišťovacích směnek je věřitel směnkou zajištěné pohledávky oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně. Směnku lze přitom považovat za platební prostředek (ve smyslu § 334 obch. zák.) pouze tehdy, plyne-li to z dohody účastníků.

Vycházel-li odvolací soud ze skutkového zjištění (jež nemůže být v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumáno), že mezi úpadcem a žalovaným nebylo sjednáno placení prostřednictvím směnek, je jeho právní závěr, podle něhož ustanovení § 334 obch. zák. na projednávanou věc nedopadá, s citovaným rozhodnutím v souladu.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 27. února 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. February 2008