JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 763/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. J., s. p. v likvidaci, proti žalovaným 1) Ing. J. K., zastoupenému, advokátem, a 2) RNDr. A. K., o 1,305.493,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 504/92, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2002, č. j. 28 Co 492/99-179, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2002, čj. 28 Co 492/99-179, se ve výroku I., III., V. a VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně – Městského soudu v Brně ze dne 15. června 1999, čj. 45 C 504/92-153 – se ve výroku I. ve vztahu k žalovanému 1) mění tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci částku 1,305.493,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 19.6. 1992 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ve vztahu k žalované 2) potvrzuje (výrok II.). Ve výroku III. odvolací soud rozhodl, že žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně v částce 119.046,50 Kč a tuto zaplatit právnímu zástupci žalobce JUDr. J. S., ve výroku IV. rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ve vztahu k žalované 2) mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 29.527,50 Kč a tuto zaplatit právnímu zástupci žalované 2) JUDr. D. V., ve výroku V. rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaný 1) je povinen uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení částku 1.833,20 Kč, dále ve výroku IV. rozhodl, že žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 38.013,- Kč a tuto zaplatit právnímu zástupci žalobce JUDr. J. S. a konečně ve výroku VII. odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení v částce 23.120,- Kč a tuto zaplatit právnímu zástupci žalované 2) JUDr. D. V.

V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud rekapituloval průběh celého řízení, v němž předmětná vymáhaná částka představuje cenu zásob v prodejně č. 056/02 v B. na M. n. č. 5, kterou žalovaný 1) vydražil dne 20. 2. 1992 ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále též „ zákon o malé privatizaci“).

Na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že předmětnou provozovnu vydražil žalovaný 1), který je uváděn jako vydražitel na všech listinách souvisejících s dražbou, a to jako fyzická osoba svým jménem, příjmením, bydlištěm, rodným číslem a číslem občanského průkazu, bez uvedení identifikačního čísla, což nasvědčuje tomu, že žalovaný 1) nedražil jako podnikatel. Pokud jde o plnou moc ze dne 20. 2. 1992, kterou žalovaná 2) zmocnila žalovaného 1) k zastupování „firmy F., RNDr. A. K.“, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, že plná moc neprokazuje, že by vydražitelem provozní jednotky byla žalovaná 2), přičemž na předmětné plné moci absentuje prohlášení zmocněnce, že plnou moc přejímá a chybí i jeho podpis.

Pokud se týče kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1992, o níž je opřena žaloba, provedl odvolací soud důkaz originálem této smlouvy, ze kterého zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi D. z. J., s. p. (právní předchůdce žalobce), zastoupeným Ing. J. L. jako prodávajícím a novým nájemcem prodejny jako kupujícím, jenž je ve smlouvě označen jako F., k. J. 7, B. a podle obsahu smlouvy je předmětem této kupní smlouvy prodej zásob zboží dle inventarizace provedené ke dni 24. 2. 1992, přičemž je odkazováno na inventarizační soupisové listy. Účastníci se ve smlouvě dohodli, že kupující se zavazuje zaplatit prodávajícímu 1,598.874,50 Kč (fyzický stav zásob) s tím, že od této částky bude odečteno zboží v částce 120.000,- Kč, sníženo o 50%. Na smlouvě je otisk firemního razítka F., t. k. J. 7, B. a vlastnoruční podpis žalovaného 1).

Pokud jde o označení kupujícího, k tomu uvedla slyšená svědkyně Ing. J. L. (jednající za prodávající stranu), že tak učinila na základě sdělení žalovaného 1), který uvedl, že má firmu F.

Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který předmětnou kupní smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou z důvodů, že ji na straně kupující neuzavřel právní subjekt, a že smlouva neobsahuje určení předmětu koupě. Podle názoru odvolacího soudu byl účastníkem smlouvy žalovaný 1), i když je v záhlaví uvedeno označení F., t. k. J. 7, B., pod nímž žalovaný 1) – jak odvolací soud zjistil – nepodnikal, ale kupní smlouva je stvrzena podpisem žalovaného 1), a smlouva je i dostatečně určitá, neboť žalovaný 1) svým podpisem potvrdil, že přebírá rozsah zásob podle inventurních soupisových listů na základě inventarizace provedené dne 24. 2. 1992.

Námitku žalovaného 1), že v době konání dražby dne 20. 2. 1992 nebyla řádně provedena inventarizace a vyhotoven seznam zásob privatizované provozní jednotky, takže inventarizace byla provedena až po vykonání dražby, odvolací soud neakceptoval s tím, že žalovaný 1) jako účastník dražby, svou nabídkou projevil souhlas se získáním dražené jednotky včetně zásob za cenu oznámenou licitátorem. Příklepem ve veřejné držbě tak došlo ke shodě o obsahu smlouvy o koupi zásob, které nejsou předmětem vydražení. Vlastnické právo k zásobám předchází na vydražitele (nabyvatele) dnem jejich fyzického převzetí. Přitom částka uvedená v kupní smlouvě ze dne 27. 2. 1992 se podstatným způsobem neodlišuje od stavu zásob a jejich ceny ke dni dražby (§ 9 odst. 3 zákona o malé privatizaci), jež je vyjádřena v kartě provozní jednotky částkou 1,600.000,- Kč. Sám žalovaný 1) potvrdil ve své účastnické výpovědi, že s orientační cenou zásob (oznámenou při dražbě), byl srozuměn.

Odvolací soud uzavřel, že tak podle § 588 an. obč. zák. a podle zákona o malé privatizaci žalovanému 1) vznikla jako vydražiteli provozní jednotky povinnost zaplatit cenu zásob, nacházejících se v této jednotce.

Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že žaloba je vůči žalovanému 1) důvodná a proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) ve věci samé změnil, jak shora uvedeno.

Žalovaný 1) podal proti tomuto rozsudku dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), a to ve znění účinném od 1. 1. 2001 a poukazuje na to, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolání výslovně směřuje do výroku I. napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) změněn. Jako důvod dovolání dovolatel tvrdí, že podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel uvádí, že jako zástupce podnikatelského subjektu označeného jako „F.“ na základě plné moci se zúčastnil dražby a předmětnou provozní jednotku vydražil. Není si však vědom, že by kupní smlouvu ohledně zásob ze dne 27. 2. 1992 podepisoval a zcela určitě neviděl žádný inventurní soupis zásob, ani se žádné inventarizace nezúčastnil a žádné zásoby dle inventarizace nepřebíral. Dražba se totiž konala dne 20. 2. 1992, k inventarizaci došlo i podle tvrzení samotného žalobce dne 24. 2. 1992.

Dovolatel popisuje právní úpravu, týkající se koupě zásob podle zákona o malé privatizaci a dovozuje, že pokud při veřejné dražbě neexistoval, resp. nebyl k dispozici soupis zásob jako součást seznamu provozní jednotky podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu a jejich cena (§ 4 odst. 5 zákona o malé privatizaci), je kupní smlouva o zásobách pro rozpor s cit. ustanovením absolutně neplatná.

Dovolatel dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 405/98 a namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou.

Dovolatel uvádí, že z dokazování provedeného v dosavadním řízení je zjevné, že žádné inventurní soupisy, ve kterých byly zásoby specifikovány, nejsou součástí předmětné kupní smlouvy a neexistovaly ani v době dražby. Údajně podepsaná smlouva neobsahuje podstatnou náležitost kupní smlouvy – určení předmětu koupě – a je tedy absolutně neplatná. Jestliže v době dražby neexistoval porovnatelný soupis, nemohlo ani dojít k porovnání stavu a ceny zásob v době dražby a v době předání (převzetí).

Dovolatel má dále za to, že se odvolací soud nesprávně vypořádal i s otázkou, kdo dražil předmětnou provozovnu a je tedy z dražby zavázán. Žalovaný 1) se na dražbě účastnil na základě plné moci o zastoupení žalované 2), která tehdy podnikala pod obchodním jménem RNDr. A. K. – F. To vysvětluje i fakt, proč se na kupní smlouvě objevilo označení tohoto subjektu a nikoli žalovaného 1). Kromě toho odvolací soud zjistil, že žalovaný 1) neměl v té době oprávnění podnikat v oboru drogerie a parfumerie a ani nepodnikal pod obchodním jménem se slovem F. Naproti tomu žalovaná 2) v tomto oboru činnosti v té době podnikala a dala se při dražbě zastupovat. To je významné i proto, že proti žalované 2) za předpokladu, že by nárok byl prokázán jako oprávněný (což nebyl) byl v čase podání žaloby již promlčen. Žalovaná 2) námitku promlčení vznesla, ale odvolací soud se jí, v důsledku svého nesprávného právního názoru v otázce zastupování, nezabýval.

Dovolatel též upozorňuje, že podal ve věci návrh na obnovu řízení, protože podle fotokopie tvrzeného originálu kupní smlouvy, se nejedná o jeho podpis. Dovolatel podal rovněž trestní oznámení na podezření ze spáchání podvodu, přičemž kriminalistickou expertízou bylo prokázáno, že předložená smlouva je falzifikát.

Na základě uvedeného dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích I., III., V. a VI. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zároveň dovolatel požádal o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 243 o. s. ř.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud výslovně uvedl, že postupoval podle bodu 15., hlavy I., části dvanácté, shora citované novely – zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Stejně postupoval i dovolací soud.

Před rozhodnutím ve věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. listopadu 2003 č.j. 32 Odo 763/2002-260, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu, v souladu s ustanovením § 243 o. s. ř.

Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje náležitosti předepsané zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné v napadeném rozsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Dovolání je důvodné.

Dovolatel se dovolává důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávně ve znění po novele, provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což koresponduje s důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném před cit. novelou do 31.12.2000.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušné právní normy práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

Především je třeba přisvědčit právní námitce dovolatele, týkající se (ne)uzavření kupní smlouvy o zásobách v dražbě, konané v tzv. malé privatizaci.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (ve spise č. l. 220) dospěl k závěru, „že z provedeného dokazování je sice zřejmé, že inventarizace byla provedena až po konání dražby dne 20. 2. 1999 (zřejmě má být 1992), přičemž z těchto skutečností vyplývá, že součástí seznamu dražené provozní jednotky tak zřejmě nemohl být soupis zásob (ust. § 4 odst. 5 zák. č. 427/1990 Sb.) dle inventarizace provedené ke dni vyhotovení tohoto seznamu, avšak žalovaný 1) jako účastník veřejné dražby svou nabídkou projevil souhlas se získáním dražené provozní jednotky, a to včetně zásob za cenu oznámenou licitátorem. Příklepem ve veřejné dražbě tak dochází mezi nabízející organizací a vydražitelem, v daném případě žalovaným 1), ke shodě o obsahu smlouvy o koupi zásob, které nejsou předmětem dražby (vydražení); vlastnické právo k zásobám přechází potom na vydražitele (nabyvatele) dnem jejich fyzického převzetí. Odvolací soud konstatoval, že částka uvedená v kupní smlouvě ze dne 27. 2. 1992 se podstatným způsobem neodlišuje od stavu zásob a jejich ceny ke dni dražby (§ 9 odst. 3 shora cit. zákona), jež je vyjádřena v kartě provozní jednotky částkou 1,600.000,- Kč. Námitky žalovaného 1) tak nemohou dle názoru odvolacího soudu ničeho změnit na ujednání mezi stranami, k němuž došlo při dražbě, popř. v důsledku dražby a v kupní smlouvě“.

Odvolací soud tak sice vyšel ze správných skutkových zjištění, avšak vyvodil z nich nesprávné právní závěry.

Odvolací soud v daném případě v prvé řadě pochybil v tom, že při právním posuzování vzniku kupní smlouvy o zásobách neoddělil dražbu, konanou dne 20.2.1992, od kupní smlouvy, údajně uzavřené dne 27.2.1992, nýbrž obě tyto skutečnosti věcně a časově spojil v jednu. Přitom bylo nutné zkoumat, zda k uzavření kupní smlouvy o zásobách došlo již při dražbě, anebo až dodatečně po dražbě, písemnou kupní smlouvou následně uzavřenou.

Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 13.11.1997, sp. zn. 3 Cdon 1445/96, „účastník veřejné dražby svými nabídkami projevuje souhlas s tím, že nabude dražbou provozní jednotku včetně zásob za cenu, oznámenou licitátorem. Vydražení provozní jednotky znamená souhlas vydražitele rovněž s cenou zásob v rozsahu podle provedené inventury. Příklepem ve veřejné dražbě dochází mezi nabízející organizací a vydražitelem ke shodě o obsahu smlouvy o koupi zásob, které nejsou předmětem dražby (vydražení) - vlastnické právo k zásobám přechází na vydražitele (nabyvatele) dnem, jejich fyzického převzetí“ (uveřejněno v časopise Soudní judikatura, příloha II/1999 pod č. 22).

V dalším rozhodnutí ze dne 16.12.1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, Nejvyšší soud dovodil, že „nebyl-li součástí seznamu provozní jednotky dražené podle zákona č. 427/1990 Sb. soupis zásob podle inventarizace ke dni vyhotovení seznamu, je kupní smlouva o zásobách absolutně neplatná“ (uveřejněno v časopise Soudní judikatura - příloha II/99, pod č. 25).

Z citovaných právních závěrů se podává, že v daném případě – v souladu se skutkovými zjištěními obou soudů – je kupní smlouva o zásobách, uzavřená ve veřejné dražbě dne 20.2.1992, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), poněvadž inventární soupis zásob ke dni vyhotovení seznamu provozní jednotky nebyl vyhotoven.

Zbývá zkoumat a hodnotit, zda došlo k uzavření kupní smlouvy o zásobách následně, po uskutečněné dražbě, tj. tvrzenou smlouvou ze dne 27.2.1992.

Touto smlouvou co do jejího obsahu a náležitostí se odvolací soud zevrubně nezabýval, resp. neposoudil tuto smlouvu komplexně, když vycházel z právního názoru, že účastník, který na straně nabyvatele smlouvu uzavřel, byl žalovaný 1), avšak nikoli v zastoupení žalované 2) na základě plné moci ze dne 20.2.1992, která zní: „zplnomocňuji tímto Ing. J. K. k zastupování firmy F., RNDr. A. K., t. k. J. 7, B. ve věci dražby provozní jednotky „R. p., M. n., B.“. Při posuzování této plné moci především vycházel odvolací soud z nesprávné premisy, že plná moc je neplatná, jestliže na ní chybí prohlášení zástupce, že ji přijímá, a jeho podpis.

Plná moc je však jednostranným právním úkonem zastoupeného a proto rozhodné je, zda jí předcházela smlouva o zastoupení, uzavřená mezi zastoupeným a zástupcem. Touto okolností se odvolací soud nezabýval a v tomto směru je proto neúplné i jeho skutkové zjištění. Byla-li uzavřena smlouva o zastoupení mezi žalovanými, a tato smlouva je platná, je platná i udělená plná moc a odvolací soud se měl v takovém případě zabývat otázkou, zda kupní smlouvu o zásobách uzavřel žalovaný 1) jménem žalované 2) v zastoupení (bez zřetele na před tím uskutečněnou dražbu), popř. zda takovou smlouvu neuzavřel sám za sebe. Pokud tuto smlouvu žalovaný 1) uzavřel v zastoupení žalované 2), bylo třeba se zabývat i otázkou, zda tato smlouva obsahuje všechny nezbytné formální a obsahové náležitosti. Zpochybňuje-li dovolatel, že smlouvu vůbec podepsal a v tomto ohledu podal i návrh na obnovu řízení v souvislosti s trestním oznámením na podezření ze spáchání podvodu, bude nezbytné v dalším řízení přihlédnout i k této okolnosti.

Z uvedených důvodů je dovolání opodstatněné a Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ustanovení § 243b odst. 1 in fine a odst. 2 první věta o. s. ř.). Dovolací soud zrušil jednak výrok I. ve věci samé, jednak související výroky III., V. a VI. o nákladech řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. dubna 2004

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. April 2004