JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 758/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. H.G. a soudců JUDr. I. Š. a Mgr. P. .Š v právní věci žalobců a) M. B. I. S. R. L., a b) S. B., , obou zastoupených Mgr. Z.P., advokátem, , proti žalovanému M. J., , zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, , o zaplacení částky 2,835.858,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 (10) Cm 225/96, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2006, č. j. 8 Cmo 224/2004-213, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítají.

II. Dovolání žalovaného se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. září 2002, č. j. 29 (10) Cm 225/96-168, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala po žalovaném zaplacení částky 1,335.858,23 Kč s úrokem z prodlení, a žalobce b) se domáhal zaplacení částky 1,500.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 20. prosince 1993 byla uzavřena se souhlasem valné hromady smlouva o převodu obchodních podílů mezi žalobci, jako převodci, a žalovaným a Ing. P. Š., jako nabyvateli, kterou převedl každý ze žalobců jednu polovinu svého obchodního podílu ve společnosti S. D. C., spol. s r. o., (dále jen „společnost“), na žalovaného a jednu polovinu svého obchodního podílu na nabyvatele Ing. P. Š. (dále jen „smlouva o převodu obchodních podílů“ nebo „smlouva“); každý z nabyvatelů se zavázal zaplatit za převáděné části obchodních podílů každému ze žalobců částku 1,500.000,- Kč ve splátkách uvedených v čl. III. bodu 3, a to způsobem, který včas určí převodci nebo jeden z nich;

2) smluvní stranou smlouvy o převodu obchodních podílů byla i společnost jako ručitel; podle čl. III. bodu 6 smlouvy ručitel „převzal ručení v plném rozsahu za řádné splacení celé dlužné částky, jakož i jednotlivých splátek a případných úroků oběma nabyvateli“;

3) v čl. IV. bodu 1 až 6 smlouvy byly uvedeny závazky převodce 1 vůči ručiteli a závazky ručitele vůči převodcům 1 a 2;

4) smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 29. dubna 1994 převedl žalovaný svůj obchodní podíl ve společnosti na Ing. P. Š.;

5) dopisem ze dne 23. ledna 1995 sdělil Ing. P.Š. právnímu zástupci žalobců, že podle „dohody o odkoupení podílů“ byly provedeny platby, a to 10. ledna 1994 ve výši 1,895.000,- Kč, 11. ledna 1994 ve výši 275.916,46 Kč a 17. června 1994 ve výši 300.000,- Kč, vše převodem z účtu společnosti, následně 17. října 1994 100.000,- Kč, 13. prosince 1994 100.000,- Kč a 23. ledna 1995 75.000,- Kč, vše zaplaceno hotově. Všechny platby byly poskytnuty na účet oznámený M. B.. Dále sdělil, že v průběhu roku 1994 žalovaný převedl obchodní podíl ve společnosti na něho a tím „na sebe převzal veškeré z toho vyplývající závazky“. Uvedl, že všechny své závazky uznává, „a v současné době je není s to plně realizovat z důvodu platební neschopnosti“;

6) žalobcům byla celkem uhrazena částka 3,385.996,50 Kč zahrnující i zápočet vzájemné pohledávky ručitele ve výši 328.283,54 Kč podle č. IV. bodu 3 smlouvy.

Soud prvního stupně dovodil, že od ledna 1995 byli žalobci informováni o tom, že veškeré platby provedené Ing. Š. byly určeny na úhradu závazků žalovaného vůči žalobcům, a to nejen platby uskutečněné převodem z účtu ručitele, ale i platby složené Ing. Š. jako fyzickou osobou v hotovosti, neboť byl jednatelem společnosti, z titulu ručení společnosti za splnění závazků oběma nabyvateli obchodních podílů. Uzavřel, že žalovanému vznikl závazek uhradit žalobcům částku 2,835.858,23 Kč jako cenu za obchodní podíly převedené smlouvou o převodu obchodních podílů uzavřenou podle ustanovení § 115 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Závazek za žalovaného uhradil ručitel, jenž se k tomu zavázal ve smlouvě.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 8 Cmo 224/2004-213, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) částku 403.109,20 Kč s úrokem z prodlení 0,04 % za každý den prodlení od 8. října 1996 do zaplacení a žalobci b) částku 567.250,90 Kč s úrokem z prodlení 0,04 % za každý den prodlení od 8. října 1996 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až šestý výrok).

Odvolací soud po opakování a částečném doplnění dokazování považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů a závazku žalovaného zaplatit každému ze žalobců částku 1,500.000,- Kč, o uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 29. dubna 1994 mezi žalovaným a Ing. Š., a dohody mezi nimi, že jako protihodnotu za převedený obchodní podíl Ing. Š.splní závazek žalovaného vůči žalobcům ze smlouvy o převodu obchodních podílů. Tato dohoda, jejíž obsah byl sdělen žalobcům přípisem ze dne 23. ledna 1995, je přistoupením k dluhu podle ustanovení § 534 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ing. Š. tak vznikl závazek vůči žalovanému a tento závěr je významný pro hodnocení účelu plateb. Společností a Ing. Š. byla na účet určený žalobci od 31. prosince 1993 do 4. října 1995 zaplacena částka 3,400.981,50 Kč a šlo o platby na cenu převedených obchodních podílů. Rovněž částka 285.000,- Kč zaplacená Ing. Š. v hotovosti k rukám zástupce žalobců a 60.000,- Kč uhrazená 2. února 1995, byly zaplaceny na cenu obchodních podílů. Částka 328.283,54 Kč byla na úhradu za obchodní podíl zaplacena kompenzací dne 31. prosince 1993. Celkem tak bylo zaplaceno 4,059.280,54 Kč.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, kolik z této částky bylo určeno kterým z nabyvatelů obchodních podílů pro kterého ze žalobců, a dovodil, že pro toto posouzení je významné zjištění, že společnost ani Ing. Š.při provádění plateb neurčili, na úhradu kterého závazku kterého dlužníka je platba určena. Zdůraznil, že pro toto určení není významný závěr o neplatnosti ručitelského závazku společnosti, k němuž dospěl posouzením ujednání v čl. III. bodu 6 smlouvy. Stejně tak žalobci výslovně neurčili, na plnění kterého závazku si poskytnuté plnění započetli. Následné určení účelu plateb je nevýznamné, neboť toto určení může být podle § 330 odst. 1 obch. zák. provedeno jen při plnění. Na posouzení účelu plateb nelze použít ani pravidlo obsažené v ustanovení § 330 odst. 3 obch. zák., protože Ing. Š. neměl vůči žalobcům jiný závazek, než ze smlouvy o převodu obchodních podílů, a nevznikl mu ani smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 29. dubna 1994.

S odkazem na pravidlo dobrých mravů a zásadu, že smlouvy mají být plněny, odvolací soud posoudil všechny zjištěné platby - mimo kompenzaci ze dne 31. prosince 1993 - jako platby obou nabyvatelů, tj. žalovaného a Ing. Š., a platbu v částce 328.283,54 Kč v souladu s ujednáním v čl. IV. bodu 3 smlouvy jako platbu žalovaného a Ing. Š., každého v rozsahu jedné poloviny žalobci a). Tento závěr považoval za souladný se zásadou spravedlivého uspořádání vztahů účastníků tak, jak byly skutkově objasněny.

Odtud odvolací soud uzavřel, že žalobci a) bylo za žalovaného uhrazeno164.141,77 Kč (tj. polovina kompenzované částky) a každému žalobci bylo za žalovaného zaplaceno 932.749,12 Kč. Tato částka je jednou čtvrtinou z částky 3,730.996,50 Kč, která byla po odpočtu částky 328.283,54 Kč za oba nabyvatele zaplacena oběma převodcům. Žalobci a) bylo na jeho pohledávku 1,500.000,- Kč zaplaceno 1,096.890,- Kč, dosud zbývá zaplatit 403.109,20 Kč a v této částce je žaloba důvodná. Žalobci b) bylo na jeho pohledávku 1,500.000,- Kč zaplaceno 932.749,12 Kč, dosud zbývá zaplatit 567.250,90 Kč a v tomto rozsahu je jeho žalobní požadavek rovněž důvodný.

Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobce a) i žalobce b) dovolání, jež jsou, byť byla podána samostatně, obsahově shodná. Přípustnost dovolání žalobci opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Žalobci namítají, že řízení trpí i vadami uvedenými v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 229 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolatelé odůvodňují tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí na rozdílném právním posouzení věci.

Odvolacímu soudu vytýkají, že vyvodil jiné právní závěry z některých důkazů, aniž by tyto opakoval. Konkrétně neopakoval důkaz ujednáním čl. III. bodu 6 smlouvy a tento důkaz sám hodnotil, přičemž soud prvního stupně toto ustanovení smlouvy nehodnotil. Dovolatelé mají za to, že předmětné ujednání je zcela srozumitelné a určité. Dále namítají, že odvolací soud nepřipustil výslech svědka M.B., který za žalobce převážně jednal, nevyjasnil rozpory mezi tvrzením žalovaného a svědka Ing. Š. a neuvedl, která z rozdílných tvrzení žalovaného a údajů svědka vzal za prokázaná. Stejně tak odvolací soud neopakoval důkaz dohodou uzavřenou mezi žalovaným a Ing. Š., přesto tento důkaz hodnotil tak, že má význam pro určení účelu plateb. Oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr, podle něhož byl dopisem ze dne 23. ledna 1995 Ing. Š. žalobcům sdělen obsah této dohody. Nebyl opakován ani důkaz ujednáním čl. IV. bodu 3 smlouvy, přesto odvolací soud toto ustanovení hodnotil, a naopak ignoroval ustanovení čl. IV. bodů 1., 4. a 5. Dovolatelé obsáhle polemizují se závěry odvolacího soudu, jež se týkají zjištění, které platby byly určeny na úhradu kterých závazků a kým byly provedeny.

Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují v závěru, podle něhož při řešení otázky, co bylo splněno, nelze postupovat podle ustanovení § 330 obch. zák. Namítají, že nic nebránilo aplikaci ustanovení § 330 odst. 3 obch. zák. Za nesprávný považují i závěr, že žalobci výslovně neurčili, na plnění kterého závazku si poskytnuté plnění započetli. Od samého počátku žalobci tvrdí, že veškeré platby si vždy započítávali na úhradu kupní ceny obchodního podílu Ing. Š.. Za zásadní považují i otázku, kdo jednotlivé platby provedl. Tuto otázku přitom odvolací soud řešil chybně.

Za zásadně právně významnou považují dále otázku, jaký význam pro hodnocení účelu plateb v režimu obchodního zákoníku má skutečnost, že dlužník se dohodne s třetí osobou, že tato splní jeho závazek podle § 534 obč. zák., aniž by přistoupení k dluhu bylo věřiteli známo.

Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podal dovolání žalovaný, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel namítá, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že ujednání v čl. III. bodu 6 o ručení společnosti ve smlouvě o převodu obchodních podílů, nemá právní význam, neboť vůle společnosti ručit vyplývá nejen z toho, že je smluvní stranou, ale i z citovaného a dalších ujednání, zejména z čl. V. bodu 3, v němž se ručitel zavázal neprodleně splnit povinnosti z této smlouvy. Vůle plnit za dlužníky nevyplývá jen ze závazku ručitele, ale i z jeho faktického chování, když je zřejmé, že plnění ve prospěch věřitelů bylo realizováno z účtu ručitele. Plnění poskytnuté společností jakožto ručitelem žalobcům, vzhledem k tomu, že jiný právní důvod k plnění společnost neměla, je třeba interpretovat ve světle dalších zjištěných skutečností. Odvolací soud interpretací provedených důkazů i jejich právním hodnocením v podstatě nerespektoval vůli kontrahentů a jejich chování, nevypořádal se se skutečností, že veškeré plnění bylo poskytnuto společností, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl Ing. Š.. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu by mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o měnící rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož se žalobci dovolávají, nejde. Pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, je určující, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností přitom není pouhé rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 52/1999 a 34/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěly-li soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že závazek žalovaného zaplatit cenu za převod obchodních podílů byl splněn (byť každý z nich tento závěr odůvodnil odlišně), nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za měnící ve smyslu shora uvedeném.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepřekládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tak právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada odlišného hodnocení důkazů, aniž by tyto důkazy byly odvolacím soudem opakovány, a výhrada neprovedení žalobci navržených důkazů. K výhradě, že odvolací soud neopakoval důkaz ujednáním čl. III. bodu 6 a čl. IV. bodu 3 smlouvy o převodu obchodních podílů a tato ujednání na rozdíl od soudu prvního stupně sám hodnotil, Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně se obsahem těchto ujednání zabýval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Stejně tak při hodnocení dohody uzavřené mezi žalovaným a Ing. Š. odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně z jím provedených důkazů.

Z obsahu dovolání žalobců plyne, že jejich nesouhlas s napadeným rozhodnutím se vztahuje ke skutkovým závěrům, na základě kterých odvolací soud rozhodl. Přitom dovolatelé předkládají vlastní verzi rozhodných skutečností a jim odpovídajících právních závěrů. Z obsahového hlediska kritizují odvolací soud za to, že skutková zjištění, ze kterých vycházel, nemají oporu v provedených důkazech, a že skutkový závěr ohledně úhrady části ceny za převod obchodních podílů je chybný. Této kritice je ovšem vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelé u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemají k dispozici.

Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť závěr odvolacího soudu, že přistoupením Ing. Š. k dluhu žalovaného nevznikl Ing. Š. vůči žalobcům žádný závazek, a proto nelze aplikovat pravidlo stanovené v § 330 odst. 3 obch. zák., postrádá potřebný judikatorní přesah. Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 534 obč. zák. a § 330 odst. 3 obch. zák.).

Jelikož dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a co do správnosti právního posouzení věci.

Vada řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto smyslu je vadou řízení v prvé řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem v případě, že odvolací soud dospěje ke skutkovým závěrům, na nichž své rozhodnutí založil. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Z dovolání žalovaného vyplývá, že především polemizuje se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů a nabízí jejich vlastní hodnocení a vysvětlení odlišností. Podle přesvědčení dovolacího soudu řízení před odvolacím soudem ani rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelem označenou vadou netrpí, neboť odvolací soud vzal v úvahu všechny důkazy, které byly v řízení provedeny a tyto důkazy hodnotil způsobem stanoveným v § 132 o. s. ř., jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozhodnutí.

Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu co do správnosti právního posouzení věci. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti ručitelského závazku společnosti obsaženého v čl. III. bodu 6 smlouvy o převodu obchodních podílů. Na závěru o neplatnosti ručitelského závazku společnosti však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Naopak závěr odvolacího soudu, na kterém své rozhodnutí založil, a to, že Ing. Š. nevznikl vůči žalobcům ze smlouvy o převodu obchodního podílu, uzavřené mezi ním a žalovaným, žádný závazek (a v důsledku nedostatku plurality závazků tak nelze na platby provedené Ing. Š. aplikovat ustanovení § 330 odst. 3 obch. zák.), přičemž Ing. Š.ani společnost při provádění plateb neurčili, na který závazek a vůči kterému z věřitelů plní, nebyl dovolatelem zpochybněn.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobců byla odmítnuta, žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a k dovolání protistrany se účastníci nevyjádřili.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 15. October 2008