JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 741/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele K. L., zastoupeného advokátem, za účasti T. K., zastoupeného advokátkou, J. R., zastoupeného advokátem, a B. d. S., zastoupeného advokátem, o určení členství v družstvu a určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 69/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2005, č. j. 5 Cmo 496/2004-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníku řízení T. K. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníku řízení J. R. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

IV. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníku řízení B. d. S. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.064,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. června 2004, č. j. 6 Cm 69/2003-60, zamítl návrh, jímž se navrhovatel domáhal určení, že je členem B. d. S. [dále jen „družstvo“ (výrok I.)], dále zamítl návrh na určení, že smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená dne 12. února 2003 mezi T. K. a J. R. je neplatná (výrok II.) a navrhovatele zavázal k náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).

Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 230 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - uzavřel, že ani jeden z titulů, z nichž navrhovatel odvozoval své členství v družstvu, není platný. Zdůraznil, že obchodní zákoník nestanoví, že podpis na dohodě o převodu členských práv a povinností musí být úředně ověřen. Určují-li stanovy družstva v čl. 4 odst. 1, že „dohoda o převodu členství musí být úředně ověřena“, jde o ustanovení neurčité, neboť není zřejmé, zda družstvu má být předložena úředně ověřená fotokopie dohody nebo dohoda s úředně ověřenými podpisy. Úřední ověření podpisů však staví najisto den uzavření dohody. Dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 25. března 2003 uzavřená mezi T. K. jako převádějícím, zastoupeným A. P. a navrhovatelem jako nabyvatelem, z níž navrhovatel odvozoval své členství v družstvu, je absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť jejím předmětem je plnění nemožné, a byla uzavřena v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Zmocněnci A. P. při uzavírání dohody muselo být známo, že T. K. již svá členská práva a povinnosti v družstvu převedl smlouvou uzavřenou 12. února 2003 na J. R., jež byla předložena předsedovi družstva 28. března 2003, neboť tento převod sám zprostředkoval. Podle ustanovení § 227 odst. 2 písm. c) obch. zák. se J. R. stal členem družstva a členství T. K. zaniklo již dnem podpisu smlouvy (12. února 2003). Následnou dohodou ze dne 25. března 2003 tak T. K. nemohl znovu převést tatáž práva a povinnosti na navrhovatele. Plná moc udělená T. K. A.P.zanikla podle ustanovení § 33b odst. 1 písm. a) obč. zák. provedením úkonu, tj. uzavřením smlouvy o převodu členských práv a povinností z T. K. na J. R. T. K. není vázán jednáním A. P. podle ustanovení § 33 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť jednání zástupce neschválil a navrhovateli bez zbytečného odkladu oznámil svůj nesouhlas. Jednání A. P. je navíc v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Navrhovatel nenabyl členství ani z dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené s A. P. (25. března 2003), ve spojení s dohodou o převodu ze dne 27. ledna 2003, kterou T. K. členská práva a povinnosti převáděl na A. P., neboť bylo prokázáno, že šlo o nikoli vážné, ale simulované převody a z toho důvodu o neplatné právní úkony podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Za platnou považoval soud prvního stupně smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřenou 12. února 2003 mezi převodcem T. K. a nabyvatelem J. R. Tato smlouva nabyla účinnosti před dohodou ze dne 25. března 2003. Článek 4 smlouvy neodkládá přímo účinnost převodu členských práv a povinností, pouze „vyhrazuje vlastnictví členských práv do stanovené doby“. I kdyby však byla tímto ujednáním odložena účinnost smlouvy, doplacením ceny převodu - tj. 17. dubna 2003 - se J. R. stal členem družstva.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 22. prosince 2005, č. j. 5 Cmo 496/2004-97, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a s odkazem na ustanovení § 229 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), § 37 odst. 1 a 2 a § 33b odst. 1 písm. a) obč. zák. dovodil, že k převodu členských práv a povinností v souvislosti se stále stejným bytem došlo 27. ledna 2003, kdy smlouvou sice datovanou 3. února 2003, ale podepsanou smluvními stranami 27. ledna 2003 převedl členská práva a povinnosti v družstvu Z. Z. na T. K.Pokud byla téhož dne uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností z T. K. na A. P., nebyl k tomuto datu T. K. ještě členem družstva, jemuž uzavření smlouvy nebylo ani oznámeno. Z toho vyplývá, že A. P. členská práva a povinnosti nenabyl, nemohl je proto ani převést na navrhovatele smlouvou z 25. března 2003. Smlouvou o převodu uzavřenou dne 12. února 2003 T. K. převedl členská práva a povinnosti na J. R. Uzavření této smlouvy o převodu bylo oznámeno družstvu, a to uzavřelo 17. dubna 2003 s J. R. nájemní smlouvu. Následně uzavřená smlouva o převodu členských práv a povinností z 25. března 2003 z T. K., zastoupeného A. P., na navrhovatele nemohla být platná bez ohledu na to, že ji navrhovatel nepodepsal, když k převodu došlo již smlouvou z 12. února 2003. Navíc 25. března 2003 A. P. tatáž práva převáděl přímo na navrhovatele a je otázkou - pokračoval odvolací soud - která z těchto dvou smluv ze dne 25. března 2003 byla myšlena vážně. Úkon, který není myšlen vážně, nepožívá právní ochrany a je neplatný. Odvolací soud uzavřel, že platnou je smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená 12. února 2003, jejíž účinnost byla odložena v závislosti na zaplacení ceny za převod. Námitku navrhovatele, že jde o smlouvu o smlouvě budoucí, nepovažoval za důvodnou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda soud je oprávněn rozhodnout o neplatnosti části stanov bytového družstva přesto, že tato část není v rozporu se zákonem. K závěru o neplatnosti části stanov dospěl soud prvního stupně a odvolací soud je „prakticky převzal, aniž by se o tom v odůvodnění zmínil“, a zabýval se otázkou, jaké právní důsledky má scházející ověření podpisu převádějícího na smlouvě uzavřené 12. února 2003. Dovolatel má za to, že určení neplatnosti části stanov je neoprávněným zásahem do pravomoci orgánu bytového družstva i chybným posouzením smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 12. února 2003. Nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož ujednání v bodě 4 smlouvy ze dne 12. února 2003 odkládalo účinnost smlouvy. Vyjadřuje přesvědčení, že toto ujednání je typickou odkládací podmínkou, na kterou bývá vázáno uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

T. K. a J. R. považují dovolání za nepřípustné.

Družstvo navrhuje, aby dovolání navrhovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) Přitom musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu odvolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ve výkladu stanov a v závěru o jejich částečné neplatnosti, neboť stanovy družstva jsou smlouvou sui generis, jak Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 179; jde tak o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam jen pro projednávanou věc, a proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Pro úplnost je nutno dodat, že na smlouvě o převodu členských práv a povinností uzavřené 12. února 2003 mezi převodcem T. K. a nabyvatelem J. R. byly podpisy smluvních stran úředně ověřeny. Námitka dovolatele je proto ve vztahu k této smlouvě nepřípadná.

Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani zpochybnění závěru, podle něhož ujednání v článku 4 smlouvy o převodu členských práv a povinností uzavřené 12. února 2003, je ujednáním o odložení účinnosti smlouvy v závislosti na zaplacení ceny za převod. Je tomu tak proto, že i v tomto případě je napadán závěr o posouzení konkrétního právního úkonu, které je významné jen pro projednávanou věc, přičemž závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu s hmotným právem (ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.).

Jelikož dovolání navrhovatele není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a každému z účastníků řízení vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2.500,- Kč podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a činí 2.575,- Kč. K této částce byla připočtena u účastníka řízení B. d. S. náhrada za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 489,- Kč) a jeho náhrada nákladů dovolacího řízení činí 3.064,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. dubna 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. April 2008