JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 729/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně H Z B. spol. s r .o., zastoupené Mgr. M. H., advokátkou, se proti žalované JUDr. P. S., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce D. m. B., státního podniku v likvidaci, zastoupené JUDr. D. S., advokátem, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 Cm 3/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2005, č. j. 6 Cmo 158/2004 - 113, takto :

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2005, č. j. 6 Cmo 158/2004 113, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2004, č. j. 38 Cm 3/2000-88, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (H Z B. spol. s r. o) domáhala vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce D. m. B., státního podniku v likvidaci, určení, že její pohledávka:

1/ nezaplacená cena za poskytnuté služby ve výši 492.264,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 206.040,- Kč a se smluvní pokutou ve výši 618.147,- Kč,

2/ 1.304.297,- Kč coby úroky z prodlení s vrácením peněžních prostředků poskytnutých úpadci ve výši 770.347,- Kč podle smlouvy o úvěru ze dne 3. března 1995 (dále též jen „úvěrová smlouva“) a

3/ 735.203,90 Kč jako dohodnuté úroky za poskytnutí finančních prostředků dle úvěrové smlouvy,

přihlášená do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 38 K 53/96, je po právu (bod I. výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:

a/ K bodu 1:

Smlouva o dílo uzavřená mezi žalobkyní (jako zhotovitelkou) a pozdějším úpadcem (jako objednatelem) dne 25. listopadu 1992, ve znění dodatku ze dne 27. srpna 1993, je absolutně neplatná, když podle původního znění smlouvy jejím výsledkem nebyl hmotně zachycený výsledek činnosti (ve smyslu § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) a ve znění dodatku byl vymezený předmět činnosti neurčitý. Současně uzavřel, že žalobkyně rovněž neprokázala provedení tvrzených a účtovaných prací. Pohledávka ve výši 492.264,40 Kč nebyla podle soudu prokázána ani uznáním závazku ze dne 11. ledna 1996; to obsahuje chyby, jež je činím neurčitým a tím neplatným.

Neprokázala-li žalobkyně provedení účtovaných prací, nemohl se pozdější úpadce dostat do prodlení s jejich placením. Neplatnost smlouvy o dílo pak má za následek neplatnost smluvní pokuty. Soud též poukázal na to, že samo ujednání o smluvní pokutě (způsob jejího určení sazbou 5% za každý den prodlení) je vázáno na zálohu (která sjednána nebyla) a na dohodnutou cenu (300,-, 800,- a 1.000,- Kč za hodinu práce), vyúčtování, jež bylo podkladem pro výpočet smluvní pokuty, však vychází i z jiných než dohodnutých cen.

b/ K bodu 2:

V úvěrové smlouvě uzavřené mezi žalobkyní (jako věřitelkou) a pozdějším úpadcem (jako dlužníkem) dne 3. března 1995 se na jedné straně uvádí, že žalobkyně již pozdějšímu úpadci poskytla úvěr ve výši 770.347,- Kč, na druhé straně se uvádí, že tato částka bude poskytnuta „31. ledna 1995“. Smlouva je proto neurčitá a tudíž neplatná dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro neurčitost vymezení předmětu.

I kdyby žalobkyně prokázala, že uvedenou částku poskytla, šlo by o jiný právní důvod než uvedený v přihlášce, z nějž by se již nemohla domáhat určení práva (§ 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“).

Soud dále uvedl, že poskytnutí prostředků pozdějšímu úpadci doložila žalobkyně pouze fotokopií potvrzení z 31. ledna 1995, které nemá náležitosti účetního dokladu dle § 11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví a podle tvrzení žalobkyně při jednání soudu 24. června 2004 a listiny označené PENALE_1 WK4 údajně poskytnutá částka úvěru odpovídá šesti nezaplaceným fakturám z roku 1994 včetně poplatku z prodlení. Odtud usuzuje, že peněžní prostředky nebyly pozdějšímu úpadci poskytnuty, nýbrž že šlo o částku, o kterou byl snížen jeho závazek vůči žalobkyni. Pozdějšímu úpadci tak mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení; tento právní důvod však přihláškou uplatněn nebyl.

c/ K bodu 3:

Při neplatnosti úvěrové smlouvy nemohl vzniknout ani nárok na smluvený úrok ve výši 735.203,90 Kč. Tento úrok byl podle soudu navíc sjednán neplatně, jelikož smluvní strany si sjednaly úrokovou sazbu 1,83 % p. a., tedy ročně a současně měsíčně.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud - cituje ustanovení § 23 odst. 2 ZKV - především uzavřel, že přezkoumání popřené pohledávky je přípustné pouze z právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a jinými později vznesenými právními důvody se již nelze zabývat. K jednotlivým nárokům pak uvedl:

a/ K bodu 1:

Tvrzení, že smlouva o dílo byla uzavřena v ústní formě, uplatněné až v odvolání, je novým právním důvodem a jako takové bylo uplatněno opožděně.

K platnému uznání závazku 11. ledna 1996 nedošlo pro zcela nedostatečnou identifikaci pohledávek v uznání. Uznání sice odkazuje na konkrétní čísla faktur, ty však dále odkazují jen na nekonkrétní smlouvu („na základě uzavřené smlouvy Vám účtujeme“). Odtud nelze zjistit, jaký konkrétní nárok, z jaké konkrétní smlouvy byl vyúčtován. Úroky z prodlení jsou v uznání označeny jen jako „příslušenství k fakturám ve výši 679.242,- Kč“.

Smlouva o dílo (ve znění dodatku), obsahující i ujednání o smluvní pokutě, je vskutku neplatná (dle § 37 odst. 1 obč. zák.) pro neurčitost svého předmětu, který ani nemůže být dílem ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. Mělo jít o inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. zák., ta je však podmíněna přesně určeným předmětem závazku, což se nestalo.

Jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení pak žalobkyně pohledávku ve výši 492.264,40 Kč nepřihlásila. V řízení nadto nedoložila, že tvrzené práce provedla.

Neplatnost smlouvy o dílo pak stíhá i ujednání o smluvní pokutě.

Nárok na úrok z prodlení žalobkyni nevznikl, jelikož neprokázala existenci platného právního vztahu ani to, že provedla tvrzené plnění.

b/ K bodům 2 a 3:

Předmětem podnikání žalobkyně nebylo poskytování úvěrů, takže smlouvu z 3. března 1995 bylo nutné posoudit jako smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 a násl. obč. zák., jejíž platnost je podmíněna odevzdáním předmětu půjčky. Potvrzení z 31. ledna 1995 předání peněžních prostředků nedokládá, když z něj neplyne žádná návaznost na smlouvu o půjčce. Žalovaná nadto potvrzení (předložené jako fotokopie) zpochybnila a žalobkyně nepředložila originál, takže nejde o řádný doklad prokazující poskytnutí plnění. Nebylo proto prokázáno, že by se pozdější úpadkyně dostala do prodlení s vrácením plnění podle smlouvy o půjčce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v tom, že:

1/ Žaloba měla být zamítnuta pro předčasnost, jelikož výzva konkursního soudu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 1999 , č. j. 38 K 53/96-406) k doložení dokladů k přihlášce je zmatečná a nesplňuje zákonné podmínky.

2/ Soudy pochybily, dovodily-li, že právním důvodem pohledávky ve výši 492.264,40 Kč byla pouze písemná smlouva o dílo z 25. listopadu 1992. To je podle dovolatelky v přímém rozporu s tvrzeními, která uvedla v přihlášce a podle kterých byly práce prováděny v souladu se zákonnou úpravou dle ústních dohod mezi stranami (samozřejmě v návaznosti na rámcovou smlouvu z 25. listopadu 1992), jakož i s tvrzeními obsaženými v žalobě.

Závěr, že žalobě nelze vyhovět, i když dovolatelka práce provedla, jelikož jako právní důvod pohledávky neoznačila v přihlášce bezdůvodné obohacení, proto není správný.

3/ Důvody pro které žalovaná pohledávku popřela (nedoložená výše, pravost a pořadí pro neplatnost právního úkonu) nemohou podle dovolatelky obstát jako způsobilé důvody popření. Proto dovolatelka žádá, aby se dovolací soud vyslovil k tomu, zda při neplatném popření má být žaloba pro předčasnost zamítnuta, nebo zda je pohledávka zjištěna.

4/ Dovolatelčina pohledávka z úvěrové smlouvy a pohledávka ze směnečného platebního rozkazu nebyla vůbec přezkoumána, takže žaloba o určení pravosti pohledávky z úvěrové smlouvy měla být pro předčasnost zamítnuta.

Žalovaná tvrdí, že směnečné nároky nebyly vůbec přihlášeny, což odporuje přihlášce.

S vadami přezkumu se odvolací soud nevypořádal. V seznamu přihlášených pohledávek je přitom dovolatelka nesprávně označena jako H., s. r. o. Brno (pod označením H., s. r. o. je v obchodním rejstříku dokonce veden jiný subjekt). Dále dovolatelka uvádí, že ačkoli uplatnila nárok na oddělené uspokojení, seznam přihlášených pohledávek v rozporu s § 20 odst. 5 ZKV neidentifikuje věci, které pohledávku zajišťují. Není z něj ani zřejmé, co uznává úpadkyně. Dovolatelka též nebyla poučena o právech a povinnostech podat žalobu na určení pořadí a žalovaná jí nesdělila, do jakého pořadí pohledávku zařadila (podle seznamu je pohledávka zařazena do pohledávek s uplatněným právem na oddělené uspokojení). Dle judikatury by při těchto pochybeních mělo být znovu nařízeno přezkumné jednání.

5/ Žalovaná pohledávku uplatněnou z právního důvodu úvěrové smlouvy nepopřela, proto dovolatelka nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, což zakládá zmatečnostní důvod uvedený v § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

6/ Ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 34, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 121) a ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04 (uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 35, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 193) rozhodovala ve věci v prvním stupni vyloučená soudkyně (táž soudkyně, která vede konkursní řízení úpadce), což způsobuje zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a odvolací soud pochybil, jestliže k tomu nepřihlédl.

7/ Nepřipuštěním dovolatelkou navržených důkazů (výslechem Ing. S. a JUDr. V.) porušil soud právo dovolatelky na spravedlivý proces (v situaci, kdy právním důvodem vzniku pohledávky ve výši 492.264,40 Kč byly ústní smlouvy).

8/ Soudy pochybily, nezabývaly-li se tím, co strany zamýšlely vyvolat uznáním závazku a uzavřením smlouvy.

9/ Není správný závěr o nedostatečné identifikaci pohledávek v uznání. Text každé faktury totiž odkazuje na přílohu, ve které je tato identifikace obsažena; obojí tvořilo součást spisu.

10/ Není správný závěr, že výsledek práce subjektu zavázaného vést pro jiný subjekt účetnictví, není „dílem“ ve smyslu § 536 obch. zák.; takovou činností totiž vzniká dílo (faktury, výdajové či příjmové pokladní doklady, daňová přiznání v tištěné podobě a v počítačové verzi atd.).

11/ Úsudek, podle kterého nelze vyloučit, že částka uvedená v úvěrové smlouvě byla úpadci poskytnuta z jiného právního důvodu, je spekulativní a nezakládá se na žádných tvrzeních či důkazech. V případě pochybností měl soud provést důkazy navržené dovolatelkou.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Dovolání vytýká, že nezohledňuje, že v dovolacím řízení se neprovádí dokazování a že vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolání samo o sobě namítá vady a omyly soudu při hodnocení důkazů. Podjatost soudkyně pak nebyla v řízení namítána.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde.

Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je právně bezvýznamná argumentace dovolatelky týkající se:

1/ výzvy k doložení dokladů k přihlášce (bod 1/ dovolací argumentace),

2/ důvodů popření přihlášené pohledávky žalovanou (bod 3/ dovolací argumentace),

3/ směnečné pohledávky, nároku na oddělené uspokojení a seznamu přihlášených pohledávek (bod 4/ dovolací argumentace) a

4/ toho, že pohledávka z úvěrové smlouvy nebyla vůbec popřena (bod 5/ dovolací argumentace).

Jde zjevně o účelovou argumentaci, diametrálně odlišnou od původní žalobní argumentace (v žalobě dovolatelka tvrdí, že předpoklady pro projednání její incidenční žaloby a pro vyhovění této žalobě dány jsou). Argumentace vážící se k oddělenému uspokojení a ke směnečné pohledávce je pro věc bezcenná, jestliže dovolatelka požadavek na určení práva na oddělené uspokojení (na určení pořadí) a na určení pravosti směnečné pohledávky žalobou vůbec neuplatnila; k tomu, jak postupovat, nebyla-li přihlášená pohledávka nesprávně zařazena na seznam přihlášených pohledávek, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 601/2005, 602/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 3972/2008 (obě jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Pro řešení těchto otázek proto dovolání přípustným shledáno nebylo.

Nejvyšší soud má naopak dovolání za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. co do posouzení otázky vázanosti právním důvodem uplatněným v přihlášce pohledávky a co do otázky, zda vedení účetnictví může být způsobilým předmětem smlouvy o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák., když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s jeho dosavadní judikaturou.

1/ K předmětu „smlouvy o dílo“.

Jakkoli se Nejvyšší soud touto otázkou ve své rozhodovací praxi podrobněji nezabýval, např. z jeho rozsudku ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 1180/2000 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) se podává, že nepochyboval o tom, že předmětem smlouvy o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. může být i vedení účetnictví (jehož výstupy, jak správně upozornila dovolatelka, zpravidla mají hmotnou povahu). Opačný názor, z nějž soudy nižších stupňů usuzovaly na neurčitost smlouvy o dílo, ve znění dodatku nebo (odvolací soud) na její inominátní povahu, tudíž správný není.

2/ K vázanosti právním důvodem uplatněným v přihlášce pohledávky:

Podle ustanovení § 23 odst. 2 věty první ZKV (ve znění účinném v době přihlášení pohledávky do konkursu /prosinec 1998/, i v době podání žaloby /únor 2000/), konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.

Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky. Přitom platí, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (co do pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, Nejvyšší soud také vysvětlil, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby, a že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoliv důvodem k odstraňování vad přihlášky. Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2 věty první ZKV.

Z tohoto pohledu není právně významné, že konkursní věřitel přihlásil pohledávku jako nárok ze smlouvy a nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení. Stejně jako v případě běžného sporu i pro přezkum přihlášené pohledávky v incidenčním sporu platí, že dospěje-li soud k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není.

Právní posouzení věci soudy nižších stupňů, vycházející (u smlouvy o dílo i u úvěrové smlouvy) z opačného mínění, tedy správné není.

Názor odvolacího soudu, že nemohlo jít o úvěrovou smlouvu, neboť předmětem podnikání žalobkyně nebylo poskytování úvěrů, rovněž není správný, když odporuje závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam, Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvu o úvěru může jako věřitel zásadně uzavřít kterýkoli subjekt, přičemž to, zda poskytování úvěru je předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr (srov. § 499 obch. zák.).

3/ K jiným vadám řízení:

Jakkoli dovolatelka připíná dovolací argumentaci jen k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tím, že soudům vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy výslechem osob, uplatňuje z obsahového hlediska dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

Tento dovolací důvod je dán minimálně ohledně důkazního návrhu na výslech Ing. S. a Ing. D. k problematice úročení úvěru, vznesený při jednání soudu prvního stupně 11. prosince 2003.

Ve světle závěru obou soudů, že dovolatelka neprokázala provedení prací podle smlouvy o dílo, nemohl být ponechán stranou ani dovolatelčin důkazní návrh učiněný při jednání soudu prvního stupně konaném 24. června 2004, aby byly vyslechnuty (označené) osoby, jež mohou potvrdit provádění jednotlivých úkonů podle smlouvy o dílo. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že řízení v zhledem k době zahájení nepodléhá zákonné koncentraci dle § 118b o. s. ř. (srov. bod 9., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.).

4/ K tvrzeným zmatečnostním vadám:

U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) i ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Z argumentace, z níž dovolatelka usuzuje na zmatečnostní vadu uvedenou v § 229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (projevující se tím, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení), je zjevné, že dovolatelka nesprávně zaměňuje způsobilost být účastnicí řízení ve smyslu § 19 o. s. ř. s tvrzeným nedostatkem své aktivní věcné legitimace. Označenou vadou řízení zjevně netrpí.

Zmatečnostní vada řízení uvedená v § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. se projevuje tím, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Dovolatelka má pravdu, namítá-li s odkazem na označené nálezy, že Ústavní soud považuje soudce rozhodujícího ve sporu vyvolaném konkursem, jehož se účastní správce konkursní podstaty úpadce, za vyloučeného z rozhodování sporu pro poměr k věci, jde-li o soudce, který současně vede konkursní řízení na majetek téhož úpadce.

Nicméně námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z výše označených zmatečnostních vad řízení, není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V režimu § 242 odst. 3 o. s. ř. k ní dovolací soud přihlíží, jen plyne-li z obsahu spisu; dokazování k jejímu prokázání provádět nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka přichází s uvedeným argumentem až v dovolání, přičemž ze spisového materiálu v podobě předložené Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání není údaj o tom, zda rozhodující soudkyně vede i konkursní řízení na majetek úpadce, seznatelný. Byla-li dovolatelka o existenci této vady přesvědčena, mohla v zákonem určené lhůtě podat žalobu pro zmatečnost.

Napadené rozhodnutí (a spolu s ním ani rozhodnutí soud prvního stupně) ovšem neobstálo v rovině právní a v rovině jiných vad řízení, takže Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b o. s. ř.).

Před vydáním nového rozhodnutí se soud prvního stupně bude zabývat námitkou dovolatelky, že dosavadní soudkyně je z rozhodování sporu vyloučena pro poměr k věci.

Nové rozhodnutí se vypořádá i s tvrzením dovolatelky, že uznání závazku je nutné posuzovat nejen ve spojení s fakturami, nýbrž i přílohami těchto faktur.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.

V Brně 18. prosince 2008

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Vydáno: 18. December 2008