JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 703/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. V. K., advokáta, , jako správce konkursní podstaty úpadkyně „E., O.+D. Č. B., spol. s r. o.“, , zastoupeného Mgr. M. C., advokátem, , proti žalované P. a Z. S.s. r. o., , zastoupené JUDr. J. N., advokátem, , o zaplacení částky 302.104,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 835/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 12 Cmo 374/2005 -118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 12. července 2005, č. j. 13 Cm 835/2002-101 (v pořadí druhým a opět vyhovujícím) Krajský soud v Českých Budějovicích na základě žaloby správce konkursní podstaty úpadkyně „E., O.+D. Č. B., spol. s r. o.“ uložil žalované (P. a Z. S. s. r. o.) zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně částku 302.104,82 Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení od 17. května 2000 do zaplacení, (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body II. a III. výroku).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:

1/ Na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ze dne 8. listopadu 1999 prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích (usnesením ze dne 6. června 2000, sp. zn. 12 K 164/99) konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustanovil žalobce.

2/ Podle listiny nazvané smlouva o postoupení pohledávky, datované 16. května 2000, ve které jsou jako smluvní strany označeny pozdější úpadkyně (jako postupitelka) a žalovaná (jako postupnice) - dále též jen „postupní smlouva“, pozdější úpadkyně postoupila žalované dvě pohledávky vůči německým „firmám“ (označené v článku I. postupní smlouvy) v celkové výši 302.104,80 Kč za dohodnutou úplatu v téže výši. V článku II. postupní smlouvy bylo sjednáno, že tuto úplatu postupník uhradí zápočtem proti své pohledávce vůči postupiteli podle stavu ke dni podpisu této smlouvy. V článku IV. postupní smlouvy se postupitelka zavázala předat postupnici všechny doklady a poskytnout všechny potřebné informace, jež se týkají postoupené pohledávky.

3/ Postupní smlouvu podepsal za pozdější úpadkyni její jednatel Ing. M. Š.. Za žalovanou postupní smlouvu podepsal a opatřil otiskem firemního razítka žalované otec jednatelů žalované J. P., který nebyl statutárním orgánem žalované a neměl plnou moc.

4/ Postoupené pohledávky nebyly uhrazeny.

5/ Podáním datovaným 29. května 2000, doručeným pozdější úpadkyni 1. června 2000, žalovaná učinila úkon směřující k odstoupení od postupní smlouvy proto, že nebylo splněno ujednání obsažené v článku IV. této smlouvy.

Podle soudu se provedeným dokazováním sice neprokázalo, že by jednatel žalované M. p. byl přítomen uzavření postupní smlouvy, o postoupení však věděl. Otec jednatelů žalované jednal s jednatelem pozdější úpadkyně několikrát i v jiných věcech. Odtud soud uzavřel, že postupní smlouva je platná. Žalovaná pozdější úpadkyni (v rozsudku se nesprávně užívá obratu „společnost úpadce“, který úpadkyni neoznačuje) bez zbytečného odkladu neoznámila, že J.P.podpisem postupní smlouvy překročil svá oprávnění. Proto podle soudu platí, že žalovaná úkon J. P. schválila (v souladu s § 33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“)

Na základě výpovědí J. P. a Ing. Š. dospěl soud rovněž k závěru, že J. P.byl za žalovanou pověřen určitou činností, neboť se zúčastňoval více jednání mezi pozdější úpadkyní a žalovanou. Plnou moc neměl, ale vypomáhal u žalované technicky. Pozdější úpadkyně (v rozsudku je nesprávně zaměněna se žalovanou) nemohla podle soudu o překročení oprávnění J. P. vědět (potud soud odkázal na dikci § 15 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“).

Úplata za postoupení pohledávky nebyla podle soudu uhrazena ani započtením, jelikož ujednání o tom obsažené v postupní smlouvě je neurčité a „spíše účelové“ neboť odporuje ustanovením § 580 a § 581 obč. zák. (neobsahuje údaj o pohledávce žalované, která se započítává).

Odstoupení od postupní smlouvy z 1. června 2000 neměl soud za platné, s tím, že ve smlouvě tato možnost ujednána nebyla a zákonné předpoklady odstoupení pro nepředání dokladů a neposkytnutí potřebných informací nebyly splněny (termín splnění této povinnosti nebyl ve smlouvě sjednán a žalovaná před odstoupením o předání nežádala).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

1/ změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že co do požadavku na zaplacení desetiprocentního úroku z prodlení za dobu od 17. května 2000 do 20. srpna 2002 žalobu zamítl (první výrok),

2/ potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku (první výrok) a

3/ změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, přihlašuje se - s dále uvedenými upřesněními - i k jeho závěrům.

Konkrétně dodal, že namísto § 15 odst. 2 obch. zák., jenž v době uzavření postupní smlouvy neplatil, je nutno použít § 20 odst. 2 větu druhou obč. zák. Z výpovědí účastníků a především z výpovědi J. P. podle odvolacího soudu vyplynulo, že jmenovaný u žalované pracoval, přičemž není rozhodující, že tak činil bez pracovní smlouvy. J. P. při podpisu postupní smlouvy zřejmě překročil své oprávnění, pozdější úpadce však o překročení nemohl vědět, když s J. P.běžně jednal nejenom v tomto, ale i v jiných případech týkajících se žalované a uvedený úkon se týkal předmětu činnosti žalované. I odvolací soud měl proto postupní smlouvu za platnou.

Ujednání o zápočtu obsažené v postupní smlouvě neměl odvolací soud - oproti soudu prvního stupně - za neplatné, nýbrž (vzhledem k tomu, že na majetek úpadkyně byl 6. června 2000 prohlášen konkurs) za nesplnitelné.

Odvolací soud souhlasil i s tím, že žalovaná neprokázala důvody pro odstoupení od postupní smlouvy.

Námitkou žalované (uplatněnou v odvolání), že nebylo prokázáno, zda postupované pohledávky vůbec existovaly, se odvolací soud nezabýval, poukazuje na to, že účastníkům se při jednání konaném u soudu prvního stupně 30. června 2005 dostalo poučení dle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (jež podle svého obsahu směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka zdůrazňuje, že podle učiněných zjištění není podpis na postupní smlouvě podpisem jejích jednatelů a listina tudíž není souladná s tím, co je uvedeno v obchodním rejstříku.

K tomu uvádí, že hmotněprávní předpisy stanoví kogentně, kdo činí právní úkony právnické osoby. V této části dovolání bez odkazu na ustanovení § 20 obč. zák. cituje oba odstavce uvedeného ustanovení, vycházejíc z toho, že nejsou-li při překročení oprávnění splněny obě podmínky uvedené v § 20 odst. 2 obč. zák., je právní úkon neplatný. Odtud dovolatelka usuzuje, že k uzavření postupní smlouvy nedošlo, neboť J. P., který ji podepsal, k tomu nebyl oprávněn, nebyl jejím pracovníkem ani nejednal na základě plné moci a smlouva se netýkala předmětu jejího podnikání.

Soudům nižších stupňů dovolatelka dále vytýká, že z podání, jímž od postupní smlouvy odstoupila, nesprávně dovodily, že ji schválila.

Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů spatřuje dovolatelka v tom, že dovodily (zejména nalézací soud) neurčitost ujednání o zaplacení ceny za postoupenou pohledávku; k tomu s odkazem na judikaturu, uzavírá, že je-li neplatné ujednání o ceně, je neplatná smlouva jako celek.

V této souvislosti dovolatelka dále uvedla, že platná právní úprava započtení vychází z toho, že k zániku pohledávek započtením dojde v okamžiku, kdy se střetnou. Její pohledávka vůči pozdější úpadkyni existovala před 16. květnem 2000, z čehož dovolatelka dovozuje, že ke střetu vzájemných pohledávek došlo v okamžiku, kdy vznikla pohledávka pozdější úpadkyně, tedy uzavřením postupní smlouvy. Podle dovolatelky zbývá jen vyřešit, zda započtením mohly zaniknout pohledávky, které se střetly ve lhůtě 6 měsíců před prohlášením konkursu (na majetek jedné ze smluvních stran).

Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že pominul dvoustrannost tohoto právního úkonu a z toho plynoucí synallagmatičnost vzájemného vztahu. Na základě argumentu, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, dovozuje, že nepřevzala-li žádné plnění ze smlouvy, nemá povinnost a nemůže z ní cokoliv vracet. Dále se dovolatelka zabývá povinnostmi účastníka neplatného právního úkonu k vrácení plnění.

Z výše podané argumentace dovolatelka usuzuje na tyto otázky zásadního právního významu:

1/ Zda mohla důvodně odstoupit od postupní smlouvy, jestliže pozdější úpadkyně nesplnila povinnost u postupovaných pohledávek doložit, že mohou být postiženy výkonem rozhodnutí (předat veškeré doklady tuto skutečnost dosvědčující)?

2/ Zda lze dovodit povinnost k peněžitému plnění, je-li v postupní smlouvě sjednáno plnění „postupní ceny“ protipohledávkou a ujednání účastníků obsažené v postupní smlouvě je soudem považováno za neplatné pro neurčitost ujednání o zaplacení ceny za postoupenou pohledávku?

3/ Zda účastník neplatného dvoustranného právního úkonu, který se ocitl v úpadku, není právě z důvodu úpadku, povinen sám vrátit druhému plnění, které z neplatného úkonu získal.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tkví podle dovolatelky i v tom, že:

4/ Odvolací soud učinil závěru o platnosti postupní smlouvy v rozporu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1997, sp. zn. 11 Cmo 242/97 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní rozhledy číslo 3, ročníku 1998, str. 58) v němž bylo vysvětleno, že uzavírá-li smlouvu za některou smluvní stranu zástupce na základě hmotněprávní plné moci, musí být ze smlouvy patrno, že tak činí jako zástupce. Není-li tento zákonný požadavek splněn, je smlouva neplatná bez ohledu na to, že jednající osobě byla udělena plná moc.

Dovolání není v této věci přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Řešení první dovolatelkou překládané otázky je závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu a postrádá potřebný judikatorní přesah. Soudy nižších stupňů přitom - stejně jako dovolatelka - vycházely z toho, že takové odstoupení obecně možné je, avšak v posuzované věci nebyl splněn předpoklad planosti odstoupení z 1. června 2000, spočívající v tom, že (při absenci ujednání o tom, do kdy měla být povinnost uvedená v článku IV. postupní smlouvy splněna) nepředcházel odstoupení požadavek na její splnění.

Druhá otázka se vztahuje k právnímu závěru, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka tu pomíjí, že odvolací soud výslovně uzavřel, že ujednání o zápočtu není neplatné, nýbrž že se prohlášením konkursu stalo nesplnitelným (tedy že od 6. června 2000 již nemohl být zápočet proveden - srov. § 14 odst. 1 písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění /dále též jen „ZKV“/). Jinak řečeno, odvolací soud tu vyšel z toho, že samotná postupní smlouva započtení předpokládá, ale úkon směřující k započtení neobsahuje (v takovém případě by započítávaná pohledávka musela být konkretizována). Otázku, zda úkon směřující k započtení učiněný po prohlášení konkursu odporuje § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV v rozhodném znění, jestliže započtením by se pohledávky střetly (a zanikly) již v době před prohlášením konkursu, přitom Nejvyšší soud zodpověděl v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a to tak, že takové započtení přípustné není. Také s tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu.

Třetí kladená otázka (stejně jako podstatná část dovolací argumentace) se opět pojí se závěry, jež napadené rozhodnutí neobsahuje a na nichž nespočívá. Je právně bez významu otevírat dovolací přezkum pro posouzení následků neplatnosti postupní smlouvy, vychází-li napadené rozhodnutí naopak z toho, že postupní smlouva je platná.

Ani v pořadí čtvrtý okruh námitek, z nichž dovolatelka usuzuje na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní, důvod připustit dovolání neposkytuje. Odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 242/97 je v daných souvislostech nepřiléhavý neboť řeší skutkově odlišný případ (konkrétně situaci, kdy smlouva byla uzavírána se zástupcem, který měl se zastoupeným uzavřenu hmotněprávní plnou moc). Nadto Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že podepsala-li fyzická osoba smlouvu jako osoba jednající za smluvní stranu, není pro řešení otázky platnosti této smlouvy významné, zda v ní bylo výslovně uvedeno, že tak činí na základě hmotněprávní plné moci.

Odvolací soud své úvahy přitom nezaložil na výkladu § 33 obč. zák., jež upravuje i tzv. jednatelství bez příkazu a zabývá se otázkami souvisejícími se zastoupením na základě plné moci (ani v této souvislosti nepřitakal závěru, že podáním, jímž od postupní smlouvy odstoupila, ji dovolatelka schválila), nýbrž na výkladu § 20 obč. zák., jehož odstavec 2 byl v dané době uplatnitelný i pro případy překročení zákonného zastoupení podle § 15 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06, odmítl). Vyšel totiž na základě konkrétních skutkových závěrů vzešlých z výpovědí účastníků a svědka z toho, že Josef Pevný u žalované pracoval. Pro úplnost lze dodat, že posledně označené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodporuje ani dovolatelčinu tezi, že důsledkem překročení zákonného zmocnění je podle § 20 odst. 2 obč. zák. neplatnost právního úkonu. Nejvyšší soud v něm totiž vysvětlil, že takovým důsledkem je jen to, že právnická osoba není (při splnění zákonem stanovených podmínek) takovým právním úkonem vázána (zavázán je z něj v takovém případě ten, kdo za právnickou osobu jednal). Tamtéž dodal, že důsledkem speciální právní úpravy účinků překročení zákonného zmocnění je, že nepřipadá v úvahu použití ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák.

Obecně neplatí ani dovolatelčina teze, že z dvoustrannosti právního úkonu plyne synallagmatičnost vzájemného vztahu. Dvoustranný právní úkon (typicky smlouva) není bez dalšího právním úkonem synallagmatickým (tedy úkonem o vzájemně podmíněném plnění), což plyne např. z dikce § 560 obč. zák.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. srpna 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2008