JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 70/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce D. K., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti žalované K. b., a. s., o zaplacení částky 439.642,48 Kč s příslušenstvím a o určení, že žalobce není povinen vrátit ani nahradit žalované cestovní šeky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 67/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č.j. 5 Cmo 542/2004-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2004, č.j. 41 Cm 67/2000-74, zamítl žalobu „o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 439.642,48 Kč s příslušenstvím a o určení, že žalobce není povinen žalované vrátit ani nahradit cestovní šeky“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dne 30. března 1994 byla mezi žalovanou a společností A. E. E. L.., (dále jen „společnost“) uzavřena smlouva opravňující žalovanou spravovat a prodávat cestovní šeky A. E. (dále jen „cestovní šeky“), s tím, že jmenovitou hodnotu prodaných cestovních šeků je povinna poukázat na účet společnosti a náleží jí zprostředkovatelská provize. Žalobce pak dne 19. srpna 1999 složil ve prospěch účtu č. 273986320257/0100 částku 400.000,- Kč a žalovaná mu vydala cestovní šeky v úhrnné hodnotě 78.400,- francouzských franků, a to současně se specifikací podmínek, které je nezbytné dodržet proto, aby mu mohla být poskytnuta „refundace“ za cestovní šeky odcizené nebo ztracené, včetně postupu při žádosti o refundaci cestovních šeků. Dne 25. srpna 1999 žalobce na policejním ředitelství ve F. oznámil, že mu byly cestovní šeky odcizeny ze zaparkovaného vozidla. Jeho žádost o refundaci odcizených cestovních šeků společnost zamítla, s odůvodněním, že neprokázal, že došlo k jejich ztrátě nebo odcizení a navíc cestovní šeky nezabezpečil v souladu s uzavřenou smlouvou jako hotové peníze. Následně dopisem ze dne 3. prosince 1999 žalobce uplatnil „vady prodaných cestovních šeků“ a dopisem ze dne 7. ledna 2000 odstoupil od smlouvy, kterou mu byly cestovní šeky prodány.

Vycházeje ze shora zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o prodeji cenných papírů (§ 13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve spojení s § 720 obchodního zákoníku), přičemž žalovaný (správně „žalobce“) cestovní šeky převzal a zaplatil kupní cenu. Vztah mezi žalovanou a společností (výstavkyní cestovních šeků) soud prvního stupně vyhodnotil, odkazuje na ustanovení § 10 odst. 2 písm. e) a § 10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jako vztah „komisionáře a komitenta“. Při řešení otázky existence žalobcem tvrzené „vady“ cestovních šeků (spočívající v tom, že mu odcizené cestovní šeky nebyly společností refundovány, ačkoli žalobce splnil všechny dohodnuté podmínky) soud prvního stupně dovodil, že zanechal-li žalobce cestovní šeky bez dozoru v uzamčeném automobilu, nesplnil povinnost předcházet škodě jejich odcizením a v souladu s uzavřenou smlouvou šeky nechránil jako hotové peníze. Jelikož důvodem nerefundování šeků bylo porušení podmínek, za nichž mohlo k refundaci dojít, cestovní šeky vytčenou vadou netrpěly a odstoupení od smlouvy „tak nebylo účinné“.

Proto soud prvního stupně jak žalobu na peněžité plnění, tak žalobu o určení neexistence povinnosti vrátit a nahradit cestovní šeky zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č.j. 5 Cmo 542/2004-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných na základě jím provedeného dokazování, zopakoval důkaz překladem smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností dne 30. března 1994 a dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně.

Na rozdíl od soudu prvního stupně přitom výše uvedenou smlouvu vyhodnotil jako „inominátní smlouvu mandátního typu“, když z jejího obsahu zjistil, že žalovaná měla při prodeji, resp. při činnosti spojené s tím, aby se cestovní šeky dostaly do rukou prvého majitele, vystupovat jako zástupce společnosti (emitenta šeků). Žalovaná tak - pokračoval odvolací soud - sama stranou smlouvy o prodeji cenných papírů nebyla, když prodávajícím byla společnost, kterou žalovaná zastupovala. V situaci, kdy žalovaná vystupovala při prodeji cestovních šeků pouze jako zástupkyně společnosti, není osobou, vůči níž by žalobci „vznikala jakákoli práva reklamovat“ cestovní šeky, a tedy „není v tomto směru pasivně legitimována“. Smluvním partnerem žalobce ohledně koupě cestovních šeků byla společnost, které také, jak bylo v řízení prokázáno, žalobce „v souladu se smlouvou“ odcizení cestovních šeků nahlásil a u níž v souladu se smluvními podmínkami uplatnil žádost o refundaci cestovních šeků z důvodu jejich odcizení.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci.

Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud „nepřípustně nepřihlížel“ k projevům vůle účastníků „rozhodného právního úkonu“ uzavřeného mezi žalobcem a žalovanou 19. srpna 1999, přičemž jím zaujatý právní názor je „v naprostém rozporu“ s právní úpravou výkladu obsahu právního úkonu podle ustanovení § 35 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se pak nezabýval ani tím, zda skutečnost, že žalovaná jednala při prodeji cestovních šeků v zastoupení společnosti, byla „projevena“ při uzavírání smlouvy o prodeji a koupi cestovních šeků a v této souvislosti cituje ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák. S poukazem na ustanovení § 2 a § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon“), dovolatel akcentuje, že žalovaná byla povinna do třiceti dnů vyřídit reklamaci cestovních šeků a neučinila-li tak, důvodně od smlouvy o koupi cestovních šeků odstoupil, pročež mu vznikl nárok na vrácení plnění poskytnutého z právního důvodu, který odpadl.

Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v absenci poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. ze strany odvolacího soudu. Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (z jiného právního důvodu) a nepostupoval podle ustanovení § 118a o. s. ř., „odňal žalobci reálnou možnost jednat před soudem“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak jsou právně nevýznamné výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. námitka, již dovolatel odvolacímu soudu vytýká absenci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výtka zpochybňující správnost řešení otázky (ne)existence pasivní věcné legitimace žalované (tj. zda žalovaná při „prodeji“ cestovních šeků žalobci vystupovala jako zástupkyně společnosti), když takové posouzení - výklad obsahu konkrétního právního úkonu - má význam právě a jen pro projednávanou věc a postrádá tak potřebný judikatorní přesah. Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s ustanoveními upravujícími výklad právních úkonů (§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku), když skutečnost, že žalobce koupil cestovní šeky vystavené společností (nikoli žalovanou), jakož i to, že práva a povinnosti ze smlouvy o koupi cestovních šeků vznikala mezi žalobcem a společností (nikoli žalovanou), je pak z dotčeného právního úkonu a informací, jichž se žalobci při koupi cestovních šeků dostalo, zřejmá.

Jelikož dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustné opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2007