JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 657/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. L. P., zastoupeného Mgr. J. Š., advokátem, proti žalované 1. s. a k. v. o. s., zastoupené Mgr. M. R., advokátem, o zaplacení částky 283.333,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 202/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 2 Cmo 90/2005-81, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.360,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce Mgr. J. Š.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 4. února 2005, č. j. 36 Cm 202/2003-58, uložil Krajský soud v Hradci Králové žalované (1. s. a k. v. o. s.), aby žalobci (Mgr. L. P.) zaplatila částku 283.333,30 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2003 do zaplacení.

Před soudem se na jinak nesporném skutkovém základě vedl ve skutkové a právní rovině spor o to, zda žaloba je předčasná, konkrétně o to, zda ujednání obsažené v uznání závazku z 5. února 2002 platí i pro částku přiznanou žalované usnesením o částečném rozvrhu (jak tvrdil žalobce) nebo jen pro „konečné“ rozvrhové usnesení (jak tvrdila žalovaná). Soud prvního stupně v tomto ohledu přisvědčil žalobci, zdůrazňuje, že podle jazykového a logického výkladu rozvrhovým usnesením uvedeným v uznání závazku z 5. února 2002 se rozumí každé usnesení o rozvrhu, tedy i usnesení o částečném rozvrhu. Potud odkázal na ustanovení § 30 až § 33 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též „ZKV“) a uzavřel, že žalovaná je od 28. prosince 2002 v prodlení s úhradou svého závazku a žaloba je důvodná.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 13. prosince 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud dospěl k závěru, že uznání závazku ze dne 5. února 2002 má náležitosti vyžadované ustanovením § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a že uznání se váže k rozvrhovým usnesením přiznané částce, uvedené v usnesení o částečném rozvrhu. To, že lze předpokládat vydání konečného rozvrhového usnesení, na právu žalobce z částečného rozvrhového usnesení nic nemění a rozsudek soudu prvního stupně je správný po stránce skutkové i právní.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je podle dovolatelky nesprávné proto, že žalobou uplatněná pohledávka vůči ní dosud není splatná. Z uznání závazku ze dne 5. února 2002 jednoznačně vyplývá - pokračuje dovolatelka - že splatnost závazku nastane až po rozvrhovém usnesení vydaném v označeném konkursním řízení.

Dle dovolatelky je nesporné, že až v rozvrhovém usnesení je částka připadající na uspokojení pohledávky přiznána věřiteli soudem. V usnesení o částečném rozvrhu tomu tak není (je v něm toliko stanoveno, jaká částka bude použita k částečnému uspokojení zjištěných pohledávek). Navíc nutno uvést, že o částečném rozvrhu vydává soud samostatné usnesení, stejně jako o rozvrhovém usnesení. Usnesení o částečném rozvrhu vydává soud analogicky podle § 30 ZKV; i z toho podle dovolatelky plyne, že ve vztahu k jejímu závazku nelze ztotožňovat částečný rozvrh a rozvrhové usnesení. V době uznání závazku byl institut částečného rozvrhu součástí platného zákona o konkursu a vyrovnání, splatnost závazku pro případ částečného plnění však v uznání závazku ze dne 5. února 2002 uvedena není. Odtud vyplývá, že dovolatelka se nezavázala splatit závazek pro případ částečného uspokojení.

Plnění poskytnuté dosud dovolatelce z konkursního řízení nelze posoudit jinak, než jako plnění částečné, tedy jako zálohu na plnění její pohledávky zjištěné v konkursu.

Dovolatelka je veřejnou obchodní společností povinnou vést podvojné účetnictví. Podle zákona o účetnictví nelze považovat částečné plnění za ukončený obchodní případ a je účtováno jako přijatá záloha. Takové částečné plnění též nemá žádný vliv na výnosy v daném účetním období. Obchodní případ (uspokojení pohledávky v konkursu) je ukončen až zaplacením částky přiznané rozvrhovým usnesením, jež vychází z konečné zprávy správce konkursní podstaty. V době uzavření smlouvy o vypořádání aktiv a v době uznání závazku vykonával žalobce funkci správce konkursní podstaty několika úpadců, proto mu musel být znám rozdíl mezi rozvrhem a částečným rozvrhem.

Na výše uvedeném základě dovolatelka usuzuje, že žaloba byla předčasná, neboť její závazek dosud nedospěl.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, jelikož posuzovaná právní otázka nemá judikatorní přesah, případně je zamítnout.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení dovolacím soudem dosud neřešené otázky významu „částečného rozvrhu“ a jeho vztahu ke „konečnému rozvrhu“.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1/ Žalovaná dne 5. února 2002 písemně uznala svůj závazek vůči žalobci, přičemž toto uznání obsahovalo následující formulaci:

„(…) dlužník, tímto uznává svůj závazek vůči věřiteli Mgr. L. P. (….), který spočívá v zaplacení částky odpovídající 1/6 (slovy jedné šestině) brutto výnosu z titulu konkursního věřitele rozvrhovým usnesením v konkursu přikázané částky na uspokojení pohledávky - která přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. června 2001 do vlastnictví dlužníka - za úpadcem: společností B., s. p. v konkursu (…) v nominální hodnotě 8.336.376,75 Kč (slovy osm miliónů tři sta třicet šest tisíc tři sta sedmdesát šest korun českých, 75/100 Kč).

Dlužnou částku se zavazuje vyplatit dlužník věřiteli nejpozději do 5 dnů od data vyplacení částky uvedené v rozvrhovém usnesení ve věci konkursu prohlášeném (správně má být „prohlášeného“) Městským soudem v Praze pod č. j. (správně „sp. zn.“) 93 K 47/96, připadající na předmětnou pohledávku, majiteli pohledávky.

Dlužník uznává svůj závazek ve výše definované výši a zavazuje se věřiteli dlužnou částku řádně vyplatit.“

2/ Usnesením o částečném rozvrhu ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 93 K 47/96-482, Městský soud v Praze přiznal žalované na uspokojení její pohledávky vůči úpadci (označené ad 1/) v konkursu částku 1.700.000,- Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 10. prosince 2002 a žalovaná obdržela uvedenou částku 19. prosince 2002.

Podle ustanovení § 30 ZKV v rozhodném znění (tj. ve znění účinném v době uznání závazku i v době vydání usnesení o částečném rozvrhu):

(1) Po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce, předloží správce soudu návrh na rozvrh a upravený seznam přihlášek v němž uvede, kolik by mělo být pro každou pohledávku vyplaceno. Po přezkoumání věcné správnosti návrhu, vydá soud rozvrhové usnesení.

(2) Rozvrhové usnesení doručí soud účastníkům s výjimkou konkursních věřitelů, jejichž nároky již byly plně uspokojeny a správci a dále je vyvěsí v plném nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desku soudu; proti rozvrhovému usnesení lze podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy bylo vyvěšeno na úřední desce soudu.

(3) Se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu.

Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesení; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. v literatuře např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání - Komentář, 3. vydání. Praha C. H. B. 1998, str. 169 a mutatis mutandis v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vedle „konečného rozvrhu“ zná zákon o konkursu a vyrovnání také „částečný rozvrh“ (srov. oba zákonné termíny, jak jsou obsaženy v § 30 odst. 3 ZKV). Oba tyto rozvrhy se provádějí vydáním rozvrhového usnesení (srov. § 30 odst. 2, jakož i § 31 odst. 1 ZKV).

Jinak řečeno, zákon o konkursu a vyrovnání výslovně pojmenovává jako zákonné termíny a od sebe tak navzájem rozlišuje „částečný rozvrh“ a „konečný rozvrh“. Pro rozvrhové usnesení, kterým se oba tyto rozvrhy provádějí, odlišné pojmenování (v závislosti na tom, o jaký rozvrh jde) nezavádí (byť soudní praxe začasté postupuje jinak a tato usnesení od sebe odlišuje i jejich zevním označením – „rozvrhové usnesení“ pro konečný rozvrh a „usnesení o částečném rozvrhu“ pro částečný rozvrh).

Z textu § 30 odst. 3 poslední věty ZKV pak rovněž plyne, že i splnění částečného rozvrhu vede k uspokojení (k zániku) pohledávek těch věřitelů, kteří se podílejí na částečném rozvrhu (k zániku pohledávek dochází /stejně jako u konečného rozvrhu/ v rozsahu poskytnutého plnění). Dovolatelka se tudíž mýlí, usuzuje-li, že částka poukázaná jí na uspokojení její pohledávky vůči úpadci v rámci částečného rozvrhu, je jen „zálohou na plnění její pohledávky zjištěné v konkursu“. V tomto ohledu si její argumentace též odporuje, neboť obecně v občanskoprávních vztazích i v obchodních závazkových vztazích platí, že částečné plnění závazku není zálohou.

Jestliže tedy dovolatelka v jednostranném písemném uznání závazku z 5. února 2002 neužila zákonných termínů (částečný rozvrh, konečný rozvrh) spolehlivě umožňujících identifikaci události, ze které mělo vzejít určení výše a stanovení doby splatnosti závazku, a pro označení této události užila pojmu „rozvrhové usnesení“ (jímž se provádí jak částečný tak konečný rozvrh), pak soudy ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 266 obch. zák. nepochybily, jestliže uzavřely, že takto formulované ujednání se vztahuje i k rozvrhovému usnesení, jímž byl proveden částečný rozvrh.

Takový výklad je rovněž v souladu s logikou věci, neboť z uznání závazku je zřejmé, že žalobci se mělo dostat poměrné části (1/6) toho plnění, jež dovolatelka obdrží z konkursu vedeného na majetek jejího dlužníka na úhradu označené pohledávky. Úhradou pohledávky (způsobující v rozsahu poskytnutého plnění zánik pohledávky) se přitom - jak vysvětleno výše - rozumí i výplata částky přiznané dovolatelce rozvrhovým usnesením, kterým se provádí částečný rozvrh. Z uznání závazku též jednoznačně plyne záměr zajistit věřiteli podíl na takto vyplacené částce v bezprostřední časové návaznosti na dobu, kdy bylo plnění poskytnuto úpadcově věřitelce (dovolatelce).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání, dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.)

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalobci vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).

Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6. a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 35.750,-Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 17.875,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, tj. ve výši 75,-Kč, tak jde o částku 17.950,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 3.410,50 Kč) činí částka přiznaná žalobci k tíži žalované celkem 21.360,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. dubna 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 30. April 2008