JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 589/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně W., spol. s r. o., zastoupené JUDr. O. N. advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. L. E., advokátem, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 8/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2005, č.j. 6 Cmo 378/2004-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.890,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. července 2005, č.j. 6 Cmo 378/204-56, potvrdil rozsudek ze dne 12. května 2004, č.j. 50 Cm 8/2004-36, jímž Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 23. ledna 2004, č.j. 23 Sm 291/2003-8, kterým uložil zaplatit žalovanému částku 100.000,- Kč s 6% úrokem od 21. prosince do zaplacení, odměnu ve výši 333,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 23.670,- Kč.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. - ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady sjednané v dohodě o použití směnky ze dne 27. listopadu 2000 (dále jen „dohoda o použití směnky“), v důsledku čehož nebyla žalobkyně oprávněna uplatnit směnečná práva ze směnky proti žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňuje, že žalovaný jako společník a jednatel společnosti H.T. ČR, spol. s r. o. (dále jen „společnost“) „uzavřel“ s žalobkyní 27. listopadu 2000 komisionářskou smlouvu a jako fyzická osoba téhož dne dohodu o použití směnky. Z obsahu těchto listin je pak zřejmé, že „mohl mít a jistě měl zájem“, aby podmínky dohody o použití směnky nebyly naplněny. Jestliže společnost „nevystavila“ vyúčtování prodaného zboží způsobem, který by žalobkyni umožnil „vystavení“ (dohodou o použití směnky předpokládané) faktury, stal se tento právní úkon (dohoda o použití směnky) nepodmíněným. Potud poukazuje na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka sice co do dovolacího důvodu poukazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nicméně neformuluje žádnou právní otázku, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Navíc - posuzováno podle obsahu dovolání - odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k obsahu komisionářské smlouvy ze dne 27. listopadu 2000 uzavřené mezi žalobkyní a společností, v důsledku čehož nevyhodnotil vzájemný vztah této smlouvy a dohody o použití směnky, a následně dospěl k nesprávnému závěru o nesplnění podmínek pro uplatnění práv ze směnky. Přestože výše uvedené výhrady dovolatelka podřazuje dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.

V situaci, kdy Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal závěr odvolacího soudu ohledně výkladu dohody o použití směnky ani rozporným s hmotným právem (§ 35 odst. 2 a § 3 občanského zákoníku), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 4.875,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění. S připočtením 19% daně z přidané hodnoty činí celková výše nákladů dovolacího řízení 5.890,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2007