JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 560/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. J. O., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce P. H., proti žalované C. – s. s. v. o. s., o 200.985,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 80/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2001, č.j. 20 Co 526/2000-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, ve věci v záhlaví označené, potvrdil výše uvedeným rozsudkem v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3.10.2000, č.j. 8 C 80/98-118, jímž byla žalovaná zavázána zaplatit úpadci částku 200.985,- Kč (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud konstatoval, že okresní soud postupoval v souladu s jeho pokyny, vyplývajícími z usnesení ze dne 5.1.2000 a vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu o postoupení pohledávky z T. s.p. „v likvidaci“ P. na žalobce (tj. úpadce). Žalovaná v řízení neunesla důkazní břemeno, pokud jde o vyvrácení žalobcem prokázané skutečnosti o dodání zboží a jeho převzetí žalovanou. Nevznikla-li pohledávka z titulu kupní smlouvy, pak vznikla z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž v době postoupení pohledávky žalobci na základě smlouvy o postoupení ze dne 31.10.1993 pohledávka existovala. Pohledávka z bezdůvodného obohacení není promlčena, v obchodních závazkových vztazích platí čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) a žaloba byla proto podána včas.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj., že v řízení vystupoval jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení, a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že na žalobce byl dne 13.12.2000 „pod č.j. 41 K 10001/2000“ prohlášen konkurs. Podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je základním účinkem prohlášení konkursu přerušení řízení, a to ex lege. Odvolací soud již neměl „vést odvolací řízení dne 19.2.2001“ a nemohl ani vydat předmětný rozsudek.

Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.

V podání ze dne 3.5.2001 žalovaná doplňuje podané dovolání o námitky, týkající se existence pohledávky, právního důvodu, na němž je založena a „vlastního“ postoupení pohledávky. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil skutkové okolnosti a následně provedl nesprávné právní hodnocení předložených důkazů.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Tak je tomu i v dané věci.

K výzvě dovolacího soud sdělil žalobce podáním ze dne 29.8.2001, že „netrvá ani nenavrhuje pokračování v soudním řízení“; naproti tomu žalovaná podáním ze dne 11.12.2001 sděluje, že „navrhuje pokračovat v řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., v platném znění“.

Dovolací soud pokračoval v řízení o dovolání a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští. (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelkou tvrzená přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj., že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, není dána, protože prohlášení konkursu nemá na způsobilost úpadce (v daném případě původního žalobce) být účastníkem řízení žádný vliv. Úpadce je nadále způsobilý být účastníkem řízení.

K námitce dovolatelky, že po prohlášení konkursu již odvolací soud neměl pokračovat v řízení, je nutno konstatovat, že se vskutku objektivně jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. K takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Jelikož v posuzovaném případě přípustnost dovolání není naplněna ze žádného zákonem stanoveného důvodu (dovolatelka se ani žádného z případů přípustnosti dovolání proti rozsudku podle § 238 a 239 o. s. ř., který by zde mohl připadat v úvahu, nedovolává) a dovolací soud nezjistil žádný z důvodů přípustnosti podle § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [k tvrzenému důvodu podle písm. b) cit. ustanovení již zaujal právní názor shora], dovolání jako nepřípustné odmítl [ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 243b odst. 4 o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř., když dovolatelka zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto a žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo, v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. května 2004

JUDr. František Faldyna, CSc. , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 26. May 2004