JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 505/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. M. S., advokáta, , jako správce konkursní podstaty úpadkyně S. a. s. v likvidaci, , proti žalované JUDr. L. V., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně M. .H. s., , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 Cm 65/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2005, č. j. 3 Cmo 12/2004-103, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 35 Cm 65/2001-49, Krajský soud v Ostravě vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M. H., a. s. (dále též jen „první úpadkyně“) ve výroku označené nemovitosti (bod I. výroku) a ohledně požadavku na vyloučení dalších (ve výroku rovněž označených) nemovitostí řízení pro zpětvzetí žaloby v této části zastavil (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

Žalobu původně podávala JUDr. R. .K, jako tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadkyně S. a. s. v likvidaci (dále též jen „druhá úpadkyně“), ale v době rozhodnutí byl již žalobcem nový správce konkursní podstaty druhé úpadkyně Mgr. M. S.. Žalovaným byl v té době JUDr. M. D., tehdejší správce konkursní podstaty první úpadkyně.

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:

1/ Pozdější druhá úpadkyně vstoupila do likvidace 1. března 2000 a jejím likvidátorem se stal od uvedeného data Ing. M.H..

2/ Žalovaný jako správce konkursní podstaty první úpadkyně sepsal nemovitosti do konkursní podstaty první úpadkyně 29. ledna 2001 a znovu pak 23. června 2001.

3/ Písemnou výzvu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), k vyplacení zajištěné pohledávky za první úpadkyní ve výši 649.925.659,- Kč nebo ke složení ceny nemovitostí uvedených v příloze výzvy, ze dne 7. května 2001, adresoval žalovaný předsedovi představenstva pozdější druhé úpadkyně, kterému byla výzva také doručena, přičemž obchodní firma pozdější druhé úpadkyně již byla ve výzvě uvedena s dovětkem „v likvidaci“. Likvidátor pozdější druhé úpadkyně ani jeho asistentka tuto výzvu neobdrželi.

4/ Konkurs na majetek druhé úpadkyně byl prohlášen 13. srpna 2001.

Na tomto základě soud uzavřel, že žalovaný pochybil, jestliže nemovitosti sepsal do konkursní podstaty první úpadkyně, aniž soupisu předcházela výzva ve smyslu § 27 odst. 5 ZKV. Toto pochybení však mohlo být zhojeno, kdyby podmínky, za nichž by soupis obstál, byly splněny na základě byť i dodatečné výzvy. Výzva ze 7. května 2001 však řádnou nebyla, jelikož žalovaný ji adresoval předsedovi představenstva pozdější druhé úpadkyně a nikoli přímo této společnosti nebo jejímu likvidátorovi.

K odvolání žalovaného, jež směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud (který věci již projednal a rozhodl o ní vůči nové správkyni konkursní podstaty první úpadkyně JUDr. L. V.) se ztotožnil s právním posouzení věci soudem prvního stupně. I on měl za určující, že od 1. března 2000 byla pozdější druhá úpadkyně v likvidaci a jejím likvidátorem se stal Ing. M. H.. Předseda představenstva pozdější úpadkyně by výzvě ze 7. května 2001 ani nemohl dostát, jelikož nebyl oprávněn nakládat s majetkem likvidované společnosti. K tomu, aby zkoumaná výzva mohla založit účinky předvídané zákonem o konkursu a vyrovnání, by musela být určena a doručena likvidátoru pozdější druhé úpadkyně nebo jím pověřené osobě, což se nestalo.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatelka uvádí, že se soud neměl zabývat pouze otázkou, zda nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty první úpadkyně (osobní dlužnice) v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, nýbrž (se zřetelem k tomu, že konkurs byl prohlášen i na majetek zástavní dlužnice - druhé úpadkyně) též tím, která z navzájem si konkurujících konkursních podstat by měla dostat při zpeněžování zastavených nemovitostí přednost.

S odvoláním na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozsudek ze dne 30. května 2002, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“) pak usuzuje, že správce konkursní podstaty osobního dlužníka má možnost prostřednictví vylučovací žaloby podle § 19 ZKV prosadit přednostní zpeněžení zastavených nemovitostí v konkursní podstatě osobního dlužníka.

Podle dovolatelky je situace specifická v tom, že nemovitosti sepsala do konkursní podstaty jako první v pořadí. Vzhledem k tomu, že na majetek druhé úpadkyně byl rovněž prohlášen konkurs a že žalobce podal vylučovací žalobu dle § 19 odst. 2 ZKV, pak již dovolatelka nemohla napravit pochybení učiněná při podání výzvy dle § 27 odst. 5 ZKV novou výzvou, jelikož nemovitosti byly mezitím sepsány do konkursní podstaty i žalobcem. Současně nemohla proti žalobci sama podat vylučovací žalobu, neboť řízení již bylo zahájeno (a to proti ní), což představovalo procesní překážku zahájení takového řízení. Podle přesvědčení dovolatelky jsou pochybení učiněná při výzvě dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV napravitelná a porušení tohoto postupu nezbavuje správce konkursní podstaty jednou provždy možnosti uspokojit věřitele z této zástavy. Naproti tomu rozhodnutí soudů nižších stupňů žalované znemožňují zpeněžit zastavené nemovitosti v konkursní podstatě osobní dlužnice, neboť představují překážku věci rozsouzené.

Soudy tak podle dovolatelky pochybily, jestliže otázku týkající se práva osobní dlužnice na přednostní zpeněžení zástavy při svém rozhodování nezohlednily. Tím se zároveň odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jejich rozhodnutí se též ocitlo v rozporu s hmotným právem.

Žalobce má ve vyjádření rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a dovolání za nepřípustné.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro posouzení otázky, zda správce konkursní podstaty první úpadkyně po prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně mohl účinně opakovat postup dle § 27 odst. 5 ZKV, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla beze zbytku zodpovězena.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.

Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).

Dle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.

V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době prvního soupisu nemovitostí (leden 2001) i v době výzvy ze 7. května 2001 a do 31. prosince 2007 změn nedoznala.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že převážnou většinu otázek, předkládaných mu k řešení dovolatelkou, ve své rozhodovací praxi již zodpověděl.

Tak především Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, vysvětlil, že vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.

Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2008, pod číslem 120, vysvětlil, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později, než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo a z hlediska možného sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán býti neměl.

Rozsudek označený v předchozím odstavci přitom vyšel ze závěrů, jež Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167. Tam uvedl, že bylo-li žalobě na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyhověno jen proto, že výzva podle § 27 odst. 5 ZKV neměla předepsané náležitosti nebo nebyla řádně doručena osobě, která tímto majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, pak správci konkursní podstaty nic nebrání v tom, aby výzvu splňující zákonem předepsané náležitosti této osobě znovu doručil a po uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty případně přikročil k novému soupisu takového majetku.

Tvrdí-li dovolatelka, že zvláštnost situace, jež vyvstala v této věci, tkví v tom, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka (první úpadkyně) byl prohlášen konkurs i na majetek zástavního dlužníka (druhé úpadkyně), jehož správce konkursní podstaty nemovitosti rovněž sepsal do konkursní podstaty, takže výzvu opakovat nemohla (musela by podat vylučovací žalobu, jejímuž projednání bránilo řízení v této věci), pak přehlíží závěry obsažené v tom rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž na podporu svých názorů sama argumentuje (v R 27/2003).

V R 27/2003 totiž Nejvyšší soud sice formuloval závěr, podle kterého má zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy, tamtéž však dodal, že tento závěr je nutno vnímat ve spojení s omezeními, jež zpeněžení nemovitosti v konkursní podstatě osobního dlužníka klade institut soupisu majetku konkursní podstaty jiného úpadce (typicky zástavního dlužníka). V praxi totiž nelze vyloučit, že pochybnosti o tom, zda věc náleží do podstaty, budou ohledně jedné a téže věci sdílet (jako v posuzované věci) správci konkursních podstat více úpadců, takže - obecně vzato - důvod k soupisu věci do příslušné konkursní podstaty bude mít každý z nich. Z hlediska práv, jež se pojí se soupisem, má však vždy přednost správce konkursní podstaty, který majetek sepsal jako první.

Jestliže tedy v době rozhodování soudů nižších stupňů trval stav, podle kterého byly nemovitosti jako první sepsány do konkursní podstaty osobního dlužníka (první úpadkyně) a soupis týchž nemovitostí do konkursní podstaty zástavního dlužníka (druhé úpadkyně) byl v pořadí druhý, pak správkyni konkursní podstaty první úpadkyně nic nebránilo v tom, aby výzvu zopakovala (aby ji učinila řádně). Jakkoli by soupis nemovitostí do konkursní podstaty první úpadkyně pro dobu před marným uplynutím zákonné třicetidenní lhůty počítané od nové řádné lhůty nebyl po právu, jeho účinky by jen tím nepominuly a nároky vzniklé za dobu, kdy byl soupis předčasný, bylo možné vypořádat v režimu popsaném v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 502/2006.

V rozsudku uveřejněném pod číslem 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud vysvětlil, že vzhledem k tomu, že zákon o konkursu a vyrovnání nezná jiný postup, na jehož základě by správce konkursní podstaty osobního dlužníka mohl přistoupit k soupisu majetku zástavního dlužníka do konkursní podstaty osobního dlužníka, než postup podle § 27 odst. 5 ZKV, je zjevné, že i při střetu konkursních podstat osobního dlužníka a zástavního dlužníka musí správce konkursní podstaty osobního dlužníka postupovat právě podle § 27 odst. 5 ZKV a správce konkursní podstaty zástavního dlužníka je oprávněn a povinen na takovou výzvu (je-li opodstatněná) reagovat jako každý jiný zástavní dlužník, který obdržel výzvu podle uvedeného ustanovení, včetně možnosti (je li to s přihlédnutím k výši zajištěné pohledávky pro konkursní podstatu zástavního dlužníka výhodné) zajištěnou pohledávku vyplatit.

Jinak řečeno, řádná výzva ve smyslu § 27 odst. 5 ZKV je vždy předpokladem zákonnosti (oprávněnosti) soupisu zástavy ve vlastnictví jiné osoby do konkursní podstaty osobního dlužníka a bez ní se priorita zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, ohlášená v R 27/2003, prosadit nemůže.

Závěr odvolacího soudu, že jediná výzva, kterou správce konkursní podstaty osobního dlužníka (první úpadkyně) učinil, nebyla pozdější druhé úpadkyni řádně doručena, přitom dovolatelka nezpochybňuje a její dovolání již proto nemůže obstát.

A konečně Nejvyšší soud, s poukazem na závěry vyslovené i v jeho rozsudku ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2005, pod číslem 113 a podporované závěry vyslovenými ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 29 Odo 367/2006, uzavírá, že neobstojí ani výhrada dovolatelky, že řízení o vylučovací žalobě v této věci jí bránilo v možnosti, aby vůči žalobci sama podala vylučovací žalobu ohledně týchž věcí.

I když soud rozhoduje o vylučovací žalobě meritorně, může být výsledek řízení, v němž na obou stranách sporu vystupují správci konkursních podstat, kteří předmět sporu sepsali do svých konkursních podstat (jak rozebráno výše), závislý jen na zkoumání formálních předpokladů spočívajících výlučně v poměrech toho kterého konkrétního žalobce (u kterého bude nezbytnost podání vylučovací žaloby vyvolána propadnou lhůtou určenou ve výzvě konkursního soudu vykonávajícího dohled nad činností „konkurenčního“ správce konkursní podstaty). Typicky (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1005/2004) neuspěje jako vylučovatel správce konkursní podstaty, který vylučovací žalobu podal, ačkoli majetek, o jehož vyloučení jde, sepsal jako první.

Dovolatelčin úsudek v dotčeném směru by byl správný, jen kdyby zákonná úprava dovolovala soudu v řízení o vylučovací žalobě správce konkursní podstaty podané proti správci jiné konkursní podstaty (při současném zjištění, že k soupisu sporného majetku přistoupili oba správci konkursní podstaty) rozhodnout spor o příslušnost sporného majetku k určité konkursní podstatě, aniž by byl vázán žalobou (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Tak tomu ovšem není (ze zákonné úpravy takový závěr neplyne a judikatura Nejvyššího soudu - srov. opět posledně zmíněné rozhodnutí - jej nepodporuje).

Probíhající řízení o vylučovací žalobě v této věci tedy dovolatelce nebránilo (ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř.) v tom, aby (v případě, že měla za to, že účinky soupisu svědčí se zřetelem ke skutkovému stavu věci správci konkursní podstaty druhé úpadkyně a že byly splněny zákonné předpoklady pro prosazení silnějšího práva svědčícího konkursní podstatě její úpadkyně) sama podala vylučovací žalobu proti správci konkursní podstaty druhé úpadkyně. Ostatně, trvají-li předpoklady postupu podle § 27 odst. 5 ZKV, může tak dovolatelka stále učinit po splnění podmínek formulovaných v uvedeném ustanovení.

Dovolatelce se tudíž správnost právního posouzení věci odvolacím soudem uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.

Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalobce žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 25. September 2008