JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 504/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně C. D. L. a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 135.407,80 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 109/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2005, č.j. 4 Cmo 86/2004-59, ve znění opravného usnesení ze dne 30. srpna 2005, č.j. 4 Cmo 86/2004-67, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č.j. 30 Cm 109/2003-34, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 12. srpna 2003, č.j. 30 Sm 290/2003-15, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 135.407,80 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 451,30 Kč a náklady řízení 30.470,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

S odkazem na výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně zdůraznil, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), „sloužila“ k zajištění pohledávek žalobkyně za žalovaným ze smlouvy o koupi pohonných látek ze dne 2. dubna 2001 (dále jen „smlouva“). V situaci, kdy dohodou ze dne 17. června 2002, uzavřenou mezi žalovaným a jeho synem M. D. (dále jen „dohoda o převzetí dluhu“), jmenovaný se souhlasem žalobkyně převzal závazky ze smlouvy ve smyslu ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku změny v osobě dlužníka ze smlouvy „není již ani důvodu pro použití vystavené zajišťovací směnky“. Podle smlouvy byla totiž žalobkyně oprávněna domáhat se zaplacení směnky pouze v případě, že žalovaný žalobkyni „skutečně na směnce vyznačenou částku dluží“.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. června 2005, č.j. 4 Cmo 86/2004-59, ve znění opravného usnesení ze dne 30. srpna 2005, č.j. 4 Cmo 86/2004-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud sice převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nicméně s odkazem na ustanovení § 531 odst. 1, § 534 a § 37 odst. 1 obč. zák., dospěl k závěru o neplatnosti dohody o převzetí dluhu. Přitom zdůraznil, že z jejího obsahu nelze zcela určitě dovodit, jakou smlouvu hodlali účastníci uzavřít, totiž, zda bylo vůlí stran uzavřít dohodu podle ustanovení § 534 obč. zák. nebo dohodu o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. Navíc - pokračoval odvolací soud - závazek, který „by syn žalovaného převzal“, není specifikován, když je formulován jako „závazek vyplývající z dodávky motorové nafty“, s tím, že „částka bude upřesněna“, pročež „jej nelze za určitý konkrétní závazek považovat“.

Dále odvolací soud akcentoval, že ani v případě, že by dohoda o převzetí dluhu byla platná, nemohla by námitka žalovaného ohledně převodu závazku zajištěného směnkou na třetí osobu obstát, když nejde o námitku změny kauzálních předpokladů pro plnění ze směnky v neprospěch dlužníka bez dohody s ním. Zajišťovala-li totiž podle mimosměnečné dohody účastníků směnečného vztahu směnka závazky ze smlouvy a nebyl-li tento závazek splněn, má žalobkyně právo uspokojit svou pohledávku ze zajišťovací směnky, a to i tehdy, došlo-li se souhlasem směnečného dlužníka ke změně v osobě dlužníka ze zajištěného závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr co do neplatnosti smlouvy o převzetí dluhu. Dále namítá, že nepřihlédl k částečnému plnění poskytnutému jeho synem (tj. osobou, která směnkou zajištěný dluh převzala) ve výši 70.000,- Kč.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); není však důvodné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V daném případě je nepochybné, že odvolací soud založil rozhodnutí, kterým ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, na závěrech, podle kterých: a/ je dohoda o převzetí dluhu neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a b/ námitka žalovaného ohledně převodu směnkou zajištěného závazku na třetí osobu „by nemohla obstát, když nejde o námitku změny kauzálních předpokladů pro plnění ze směnky dle mimosměnečné dohody účastníků směnečného vztahu“.

Jelikož dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky platnosti dohody o převzetí dluhu, aniž by zároveň uplatnil jakékoli výhrady vůči druhému ze závěrů, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, již z tohoto důvodu nemohlo být dovolání úspěšné.

Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.

Navíc - jak správně uvedl odvolací soud - podle dohody účastníků směnečného vztahu sporná směnka zajišťovala závazky ze smlouvy, aniž by na právo žalobkyně uplatnit práva ze zajišťovací směnky měla vliv změna osoby dlužníka hlavního (spornou směnkou zajištěného) závazkového vztahu. Dovolatel v tomto směru totiž nerozlišuje mezi ujednáním o vyplnění blankosměnky a právem domáhat se plnění ze sporné směnky.

Námitka částečného plnění výší 70.000,- Kč synem žalovaného je pak z hlediska posouzení otázky věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bez právního významu, když nebyla uplatněna v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2007