JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 472/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. J. Š., jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. P., zastoupeného JUDr. H. H., advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Ing. M. S., advokátem, o zaplacení částky 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 74/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2005, č. j. 25 Co 171/2005-122, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 27. května 2004, č. j. 4 C 74/2002-100, ve znění opravného usnesení ze dne 7. září 2004, č. j. 4 C 74/2002-106, zamítl žalobu o zaplacení částky 3,000.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. května 2001 do zaplacení (výrok I.) a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že Ing. J. P. (dále jen „úpadce“) na základě smlouvy uzavřené 4. ledna 2000 (dále jen „smlouva“) poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 3,000.000,- Kč. Před poskytnutím úvěru žalovaný v souladu se smlouvou poukázal úpadci částku 500.000,- Kč jako nevratné plnění do fondu úpadce. Žalobce vyzval žalovaného ke splacení úvěru do konkursní podstaty úpadce. Žalovaný přihlásil do konkursu pohledávku ve výši 2,855.087,- Kč, přičemž částku 2,555.087 Kč doložil smlouvami o postoupení pohledávek od věřitelů úpadce. Pohledávka byla při přezkumném jednání zjištěna v rozsahu 2,555.087,- Kč, v rozsahu 300.000,-Kč zůstala sporná. K zajištění pohledávky z úvěru žalovaný vystavil blankosměnku, přičemž smlouva či zvláštní ujednání o takto vystavené blanskosměnce uzavřena nebyla. Blankosměnka není v držení žalobce. Žalovaný „zaslal úpadci jednostranný zápočet“ ohledně částky 500.000,- Kč dne 18. května 2000 a ohledně částky 2,355.087,- Kč dne 12. dubna 2001. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 560 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Přisvědčil žalobci, že žalovaný má nesplněný závazek splatit úvěr poskytnutý mu na základě smlouvy, když nebylo prokázáno doručení sdělení žalovaného o provedení jednostranných zápočtů vzájemných pohledávek před prohlášením konkursu, avšak pokud byla blankosměnka úpadcem převzata s tím, že po splacení úvěru bude vrácena žalovanému zpět, je v případě ztráty směnky úpadcem nutno chránit žalovaného před jejím případným zneužitím. Uzavřel, že žalovaný má právo odepřít plnění do doby, než bude ze strany žalobce zabezpečeno vzájemné plnění, tj. vydání blankosměnky.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č. j. 25 Co 171/2005-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 3,000.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. května 2001 do zaplacení (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a žalovaného zavázal zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení a za odvolání (třetí výrok).

Odvolací soud se po doplnění dokazování - listinou označenou jako smlouva o půjčce ze dne 19. dubna 2000 uzavřenou mezi úpadcem a žalovaným - ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o tom, že smlouva o úvěru byla uzavřena, úvěr byl poskytnut, nebyl vrácen a závazek žalovaného jednostrannými zápočty - jejichž doručení úpadci nebylo prokázáno - nezanikl a s právním závěrem, že mezi úpadcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák. a závazek žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky trvá. Za nesprávný však považoval závěr, podle něhož má žalovaný v souladu s ustanovením § 560 obč. zák. právo odepřít své plnění do doby, než bude ze strany žalobce zabezpečeno vzájemné plnění v podobě vydání blankosměnky.

Závazek ze smlouvy o úvěru a závazek z vystavené vlastní blankosměnky jsou dva zcela samostatné závazky. Pokud blankosměnka plní funkci zajišťovací (což bylo v řízení prokázáno), lze nárok na její vrácení uplatňovat až po splnění směnkou zajištěného závazku, neboť ze žádného smluvního ujednání nevyplývá, že před plněním dlužníka si musí být věřitel jist, že bude schopen blankosměnku vrátit. Závěr soudu prvního stupně odůvodněný ustanovením § 560 obč. zák., podle něhož má žalovaný právo odepřít své plnění do doby, než bude ze strany žalobce zabezpečeno vzájemné plnění spočívající v možnosti vydání blankosměnky, je proto nesprávný. Poněvadž odvolací soud neshledal důvody pro odepření plnění, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že nikdy nezpochybňoval svou povinnost splnit závazek vůči žalobci, avšak požaduje, aby žalobce plnil zároveň, tedy aby vrátil oproti plnění žalovaného blankosměnku v souladu s ustanovením § 560 věta druhá obč. zák. Zdůraznil, že netrval na vrácení směnky před svým plněním, žalobci nabízel úhradu dluhu, avšak oproti vrácení směnky. Po sdělení, že žalobce směnku nedrží, odmítl dluh uhradit z obavy zneužití směnky po zaplacení dluhu. Vyjadřuje přesvědčení, že je oprávněn odepřít své plnění do doby, než bude ze strany žalobce zabezpečeno vzájemné plnění.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 560 obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka a které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel.

Z citovaného ustanovení plyne, že vzájemná povinnost plnění musí vyplývat ze smlouvy, musí být tedy ve smlouvě dohodnuta, nejde-li o dvoustranně zavazující závazky, pro něž je vzájemnost práv a povinností obou stran typická. Vzájemnost plnění tak, jak tvrdí žalovaný, tedy aby ze strany věřitele bylo zabezpečeno vrácení blankosměnky zajišťující pohledávku věřitele, smlouva o půjčce ze dne 19. dubna 2000, která je svým obsahem smlouvou o úvěru podle § 497 obch. zák., ani smlouva ze dne 4. ledna 2000, jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, neobsahuje. Žalovaný má proto povinnost splnit svůj závazek, a to vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s dohodnutými úroky, aniž by mohl odepřít plnění proto, že žalobce není připraven vrátit blankosměnku. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahového vymezení) správné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2007

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. June 2007