JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 439/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Mgr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně M., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované P. r. a m., s. r. o., zastoupené, advokátem, o určení neúčinnosti převodu know-how a o zaplacení částky 200.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 55/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2002, č. j. 13 Cmo 292/2001 - 55, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2001, č. j. 30 Cm 55/2000 - 32, s výjimkou výroku o zastavení řízení, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2002, č. j. 13 Cmo 292/2001 - 55, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2001, č. j. 30 Cm 55/2000 - 32, zamítl žalobu o zaplacení 200.000,- Kč (bod I. výroku), a pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení o návrhu na určení, že převod know-how (v podobě práva vydávat reklamní tiskovinu P. v. /dále též jen „inzertní tiskovina“/ včetně převodu získaných obchodních vztahů s objednateli inzerce v inzertní tiskovině, a s vydavateli novin, do nichž byla inzertní tiskovina vkládána), z úpadkyně (M., spol. s r. o., identifikační číslo … ) na žalovanou je vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinný (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Zamítavý výrok rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že za předmět řízení pokládá (v intencích původního znění žaloby) nárok na zaplacení ceny (hodnoty) výše specifikovaného know-how. V situaci, kdy zde není žádné smlouvy o převodu know-how, je takový nárok nedůvodný. Žalobkyně - pokračoval soud - sice při jednání dne 1. října 2001 žádala (ve vazbě na podání z 10. září 2001), aby jí částka 200.000,- Kč byla přiznána z titulu bezdůvodného obohacení představujícího vydání užitku z inzertní tiskoviny za červen 1999, výslovně (na výzvu soudu) však uvedla, že nejde o „návrh na změnu žaloby“, byť vychází z odlišných skutkových tvrzení. Jde však o skutkově odlišné nároky, takže žalobkyně měla navrhnout změnu žaloby (ve smyslu § 95 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). I kdyby však taková změna byla navržena a soud by ji připustil, nebylo by možné žalobě vyhovět. Žalobkyně by totiž musela prokázat, že žalovaná bez právního důvodu převzala od úpadkyně v určité grafické úpravě červnové vydání inzertní tiskoviny, a že tak učinila poté, co úpadkyně uzavřela jednotlivé zakázky s inzerenty a plnění vyfakturovala. Takový důkaz však žalobkyně nenavrhla.

K odvolání žalobkyně, jež směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku a proti výroku o nákladech řízení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2002, č. j. 13 Cmo 292/2001 - 55, rozsudek soudu prvního stupně v těchto částech potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uzavřel, že podání z 10. září 2001, jímž žalobkyně požadovala přiznání částky 200.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, je v podstatě změnou žaloby, když žalobkyně se takto domáhá stejné částky na základě jiného skutkového stavu (odlišnou právní kvalifikaci nelze aplikovat na skutkový stav popsaný v žalobě). Soud prvního stupně rozhodoval na základě tohoto skutkového děje (rozuměj na základě původních žalobních tvrzení), neboť žalobkyně změnu žaloby nenavrhla. Za této situace neměl důvod provádět žalobkyní navržené důkazy ani povinnost poučit ji ve smyslu § 118a o. s. ř. Podle posledně zmíněného ustanovení by musel postupovat, jen kdyby připustil změnu žaloby.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/).

Existenci jiné vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že podáním z 10. září 2001 změnila právní důvod žaloby z nároku na vydání peněžité náhrady z neúčinného právního úkonu na nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Takovou situaci řeší ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., nikoli ustanovení § 95 o. s. ř. Dovolatelka má tudíž za to, že soud prvního stupně pochybil, jestliže ji nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (ač tuto povinnost měl) a namísto toho se jí dotázal, zda mění žalobu. Odvolací soud pak tuto vadu řízení neodstranil. Podle odvolacího soudu - pokračuje dovolatelka - ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) předpokládá prokázání odlišného skutkového základu, zcela odlišného od toho, na němž spočívala žaloba. V této souvislosti má dovolatelka – se zřetelem k obsahu podání z 10. září 2001 - za nesprávný názor odvolacího soudu, že toliko tvrdila výši bezdůvodného obohacení, aniž by ze spisu vyplynuly skutečnosti k prokázání ostatních znaků bezdůvodného obohacení. Napadený rozsudek má potud i za vnitřně rozporný, poukazujíc na to, že na str. 3 odůvodnění se uvádí, že „žalobkyně v podání z 10. září 2001 (…) sdělila, že úpadce se žalovaným neuzavřel žádnou smlouvu o převodu majetkové hodnoty a že úpadce poskytl žalované inzertní tiskovinu bez právního důvodu“, oproti tomu na str. 4 odvolací soud uvádí, že „žalobkyně pouze tvrdila výši bezdůvodného obohacení, aniž by ze spisu vyplynuly skutečnosti k prokázání všech ostatních znaků bezdůvodného obohacení“. V daném případě dovolatelka nedisponovala skutkovým stavem, nýbrž podáním z 10. září 2001 pouze reagovala na průběh dokazování. Na podporu těchto tvrzení dovolatelka odkazuje na závěry formulované v publikaci Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001 (dále též jen „5. vydání Komentáře“), str. 247-248 (co do úvah o doplnění žaloby) a str. 408 (co do principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí). Jestliže soudu prvního stupně nebylo zřejmé, zda podání z 10. září 2001 je změnou žaloby anebo (pouze) změnou právní kvalifikace žaloby, měl dovolatelku vyzvat k odstranění vad tohoto podání postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. Takovou výzvu podle dovolatelky nelze nahradit dotazem soudu, jak je podání myšleno. Jelikož nápravu v dotčeném směru nezjednal ani odvolací soud, je i řízení před ním postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že usnesení, jímž nepřipouští změnu žaloby, kterou ve vazbě na závěry soudu prvního stupně uskutečnila podáním ze 17. listopadu 2001, vydal - v rozporu s ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř. – až po dalším jednání o původní žalobě, po poradě senátu, jež předcházela vyhlášení rozsudku. Toto usnesení nadto ústně odůvodnil poukazem na ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř., jež je v intencích závěrů obsažených na str. 312, 5. vydání Komentáře - překážkou uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, nikoli překážkou připuštění změny žaloby. Odvolací soud proto podle dovolatelky porušil zásadu rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.). V důvodech napadeného rozhodnutí se pak odvolací soud o podání ze 17. listopadu 2001 nezmiňuje, takže to vyznívá tak, že jedinou změnou žaloby je podání z 10. září 2001. Podání nové žaloby má dovolatelka za problematické, vyslovujíc obavu, že takové řízení by mohlo být zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Nesprávnost právního posouzení věci tkví podle dovolatelky v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., které za bezdůvodné obohacení pokládá též prospěch získaný plněním bez právního důvodu a majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Tento prospěch - uvádí dovolatelka - vznikl žalované tím, že bezesmluvně a bezúplatně získala od úpadce know-how spočívající ve vydávání inzertní tiskoviny a portfolio inzerentů, kteří původně inzerovali plošnou inzerci v P. v. vydávaných úpadkyní. I když se odvolací soud k otázce bezdůvodného obohacení výslovně nevyjadřuje, lze mít za to, že se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, když jeho rozhodnutí potvrdil. Závěr soudu prvního stupně, že by muselo být prokázáno, že žalovaná získala od úpadkyně červnové vydání inzertní tiskoviny poté, co úpadkyně uzavřela jednotlivé zakázky s inzerenty a plnění vyfakturovala, postrádá oporu v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. a zákon sám nespecifikuje, v čem může bezdůvodné obohacení spočívat, a to právě proto, aby bylo možné postihnout všechny jeho formy. Rozsudkem soudu prvního stupně je deklarováno, že přesouvání know-how ke škodě úpadce je legální, což znamená, že věřitelé se nedomohou ochrany práv v konkursním řízení a správci konkursní podstaty je znemožněno získat plnění v jejich prospěch do konkursní podstaty. Proto dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná má ve vyjádření dovolání za účelové, pokládajíc rozhodnutí soudů obou stupňů za správná.

Odvolací soud účastníky poučil, že „Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné“. Nehledě k tomu, že takové poučení postrádá náležitosti předepsané ustanovením § 157 odst. 1 o. s. ř., z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. plyne, že dovolání v dané věci může být přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vadné poučení mělo toliko ten následek, že lhůta k podání dovolání dovolatelce doběhla (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadní význam napadeného rozsudku Nejvyšší soud spatřuje (a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za přípustné) v řešení otázky neshody vůle a jejího projevu v procesním právu, kterou odvolací soud otevřel úvahou, podle které s podáním z 10. září 2001 nelze naložit jako se změnou žaloby (ač jí podle svého obsahu je), jelikož žalobkyně změnu žaloby nenavrhla. Potud pokládá Nejvyšší soud řešení přijaté odvolacím soudem za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se účinky procesních úkonů. Dlužno poznamenat, že dovolatelka námitky proti tomuto řešení připíná k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z obsahového hlediska však Nejvyšší dovolání v této části pokládá za kritiku správnosti právního posouzení věci (ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Ustanovení § 95 o. s. ř. pak určuje, že žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odstavec 2).

Odvolací soud na jedné straně neměl pochyb o tom, že podání z 10. září 2001 je podle svého obsahu změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., na druhé straně však s ním jako se změnou žaloby nenakládal, maje za významnou skutečnost, že žalobkyně změnu žaloby nenavrhla (k dotazu soudu prvního stupně vyslovila názor, že o změnu žaloby nejde). Takový postup je v rozporu s dikcí § 41 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud zde totiž vycházel z toho, jak žalobkyně sama hodnotila (označila) svůj procesní úkon (podání z 10. září 2001) a nikoli z toho, jakou vůli tímto procesním úkonem skutečně projevila. Srov. k tomu např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod číslem 22, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu.

Jestliže soudy obou stupňů jednaly o původní žalobě, majíce za to, že v situaci, kdy žalobkyně své podání z 10. září 2001 za změnu žaloby nepokládá, se nemusí vyslovit k přípustnosti změny žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., pak toto jejich právní posouzení věci se zřetelem k podanému výkladu neobstojí (bylo by namístě pouze za předpokladu, že by žalobkyně od požadavku, aby soud o věci jednal a rozhodl na základě skutkových tvrzení z podání z 10. září 2001, upustila /vzala jej zpět/ ještě před rozhodnutím podle § 95 o. s. ř.).

Již v řízení před soudem prvního stupně nebylo pochyb o tom, že žalobkyně žádala soud, aby věc projednal na základě nově uplatněných tvrzení o bezdůvodném obohacení (o užitku z něho), obsažených v podání z 10. září 2001, a nikoli v mezích institutu neúčinnosti právního úkonu podle § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Měly-li soudy obou stupňů za to, že označené podání podle svého obsahu změnou žaloby je, pak překážkou toho, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř. nemohlo být přesvědčení účastníka řízení (žalobkyně), že tímto úkonem projevila něco jiného.

Dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl uplatněn právem.

Se zřetelem k délce řízení Nejvyšší soud pokládá za žádoucí vyslovit se (v rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) k těm dovolacím argumentům, jejichž prostřednictvím dovolatelka brojí proti závěru, že o změnu žaloby vskutku šlo.

Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v době podání žaloby (2. března 2000) i v době vydání rozhodnutí soudů nižších stupňů zakotvovalo jako jeden z požadavků kladených na obsahové náležitosti žaloby též požadavek vylíčení rozhodujících skutečností (srov. jeho větu druhou).

Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu pro dobu před 1. lednem 2001 ustanovením § 101 odst. 1 o. s. ř. a pro dobu od uvedeného data ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V právní teorii srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003 (dále též. jen „6. vydání Komentáře“) bod 14. poznámek k § 79 o. s. ř., str. 246-247 a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2003“).

Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny - v intencích ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 a ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od tohoto data - všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. V právní teorii k tomu srov. opět 6. vydání Komentáře, I. díl, body 1. a 2. poznámek k § 101 o. s. ř., str. 339-339 a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35.

Podle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).

Žaloba (č. l. 1 - 4), spočívá na tvrzeních, že konkurs na majetek obchodní společnosti M., spol. s r. o., identifikační číslo …, byl prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999, č. j. 97 K 36/99-34. Pozdější úpadkyně, která vydávala do května 1999 inzertní tiskovinu P. v., převedla vydávání tiskoviny neformálním úkonem bezplatně na žalovanou, tak že ji v květnu přestala vydávat a od června ji začala vydávat žalovaná. Žalovaná získala od pozdější úpadkyně obchodní vztahy s objednateli inzerce a vydavateli novin, do nichž byla tiskovina vkládána a převzala grafickou úpravu tiskoviny, jak ji vytvořila pozdější úpadkyně, i zaměstnance, kteří pro pozdější úpadkyni zajišťovali vydávání tiskoviny. Cenu takto získaného know-how žalobkyně odhadla částkou 200.000,- Kč, s tím, že tuto částku v průběhu řízení upřesní v závislosti na výsledku znaleckého dokazování o ceně know-how, jež bude nutno provést. Odtud ústil požadavek na určení neúčinnosti převodu specifikovaného know-how a na zaplacení částky 200.000,- Kč.

Takto popsaný skutkový děj (jenž beze zbytku odpovídá požadavku na vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.) nedoznal v pojetí žalobkyně změny až do 11. září 2001, kdy soudu osobně předložila podání datované 10. září 2001 (srov. č. l. 25-26) označené jako „Překvalifikace právního důvodu žaloby na nárok z bezdůvodného obohacení (I.)“ a „Aktualizace návrhu na provedení důkazu (II., III.).“ V něm žalobkyně soudu sdělila, že z dosavadního dokazování vyplynulo, že úpadkyně neuzavřela se žalovanou žádnou smlouvu o převodu majetkové hodnoty spočívající v inzertní tiskovině, takže nemohlo dojít k převodu majetkové hodnoty z úpadkyně na žalovanou ve smyslu § 15 ZKV. Úpadkyně tedy poskytla žalované inzertní tiskovinu bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. a žalovaná se tak obohatila o tržby z jejího vydávání. Bezdůvodné obohacení pak žalobkyně vyčíslila shodně jako v dosavadní žalobě částkou 200.000,- Kč, s tím, že to je ostatně i výše tržby za jedno číslo P. v., kterou v účastnické výpovědi uvedl jednatel žalované P. Š. Žalobkyně - pokračuje se v podání - prokázala, že nejméně jedno číslo P. v. (červen 1999) vydala žalovaná, které tak (dle § 451 odst. 1 obč. zák.) vzniká povinnost vydat bezdůvodné obohacení, a to (dle § 456 obč. zák.) do konkursní podstaty úpadkyně. Jelikož poskytnuté plnění nelze vydat naturálně, přichází v úvahu jedině vydání bezdůvodného obohacení v peněžité formě, včetně vydání užitků. Pod bodem III. podání dále žalobkyně uvedla, že jelikož překvalifikovala právní důvod žaloby, je toho názoru, že se stalo nadbytečným provádět důkaz znaleckým posudkem k ocenění know-how, jako složky majetku, která by se oceňovala v případě, že by šlo o neúčinný převod majetku ve smyslu § 15 odst. 1 ZKV. Při jednání před soudem prvního stupně žalobkyně dne 1. října 2001 „doplnila“ že podáním z 10. září 2001 se domáhá vydání užitku z bezdůvodného obohacení, jež představuje vydaná tiskovina v červnu 1999 a že dle jejího názoru nejde o změnu žaloby. V daném případě opětovně požaduje zaplacení stejné částky, tj. 200.000,- Kč, byť na základě odlišných skutkových tvrzení, jež se vztahují k hodnotě tiskoviny vydané v červnu 1999. V této podobě se žalobní tvrzení nacházela i v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.

Změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. se rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu nejde o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném „vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu mění právní kvalifikaci svého nároku (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně po právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z bezdůvodného obohacení). Jde-li o tentýž skutek (a to je pravidlem), je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (v právní teorii shodně srov. 6. vydání Komentáře, I.díl, body 3. a 4. poznámek k § 95 o. s. ř., str. 317-318).

Ve výše rozvedených závěrech pak je třeba hledat i odpověď na otázku, zda podání z 10. září 2001 je z obsahového hlediska změnou žaloby (jak uzavřel odvolací soud), nebo spontánním doplněním vylíčení rozhodných skutečností v intencích § 118a odst. 2 o. s. ř. (jak tvrdí dovolatelka).

Ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v květnu 1999, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. určovalo (a stále určuje), že byl-li prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné i právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně (…) s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem.

K tomu, aby bylo možné uzavřít, že došlo k naplnění skutkové podstaty posledně citovaného ustanovení, musí být tvrzeno a posléze prokázáno:

1) že na majetek dlužníka (zde M., spol. s r. o., identifikační číslo …) byl prohlášen konkurs (zde usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999, č. j. 97 K 36/99-34),

2) že dlužník převedl věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně (zde že převedl bezplatně na žalovanou své know-how),

3) že převod se uskutečnil v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu (zde, že k němu došlo v květnu 1999),

4) že se tak stalo právním úkonem (zde nabízela žalobkyně toliko tvrzení o „neformálním úkonu“), a

5) že šlo o jednání, které poškozuje konkursní podstatu.

Na vysvětlenou k poslednímu bodu (jenž neplyne z vlastní dikce rozebíraného ustanovení) lze dodat, že s přihlédnutím k účelu a cíli konkursního řízení jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné jen takové právní úkony dlužníka, které poškozují konkursní podstatu (nejsou z hlediska hospodářského efektu pro podstatu výhodné) a tím zkracují uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z dlužníkova (úpadcova) majetku; právní úkony dlužníka, které konkursní podstatu rozmnožují, jsou nejen platné, ale vůči konkursním věřitelům také účinné (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 34/1999“).

Z R 34/1999 se ovšem též podává, že i když jsou – objektivně vzato - naplněny všechny znaky neúčinnosti právního úkonu, formulované v § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, soud k této neúčinnosti nepřihlíží v občanském soudním řízení z úřední povinnosti, nýbrž jen tehdy, je-li neúčinnost v onom řízení také uplatňována osobou k tomu oprávněnou (zde správkyní konkursní podstaty). Správce konkursní podstaty se totiž může rozhodnout, že neúčinnost právního úkonu neuplatní, a pak je oprávněn požadovat, aby bylo vydáno plnění, které patří do konkursní podstaty; toto plnění může požadovat jak od druhého účastníka právního úkonu, tak i od úpadce (obdržel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu poskytnuto.

Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění platilo, že bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.

K tomu, aby bylo možné uzavřít, že došlo k naplnění této skutkové podstaty, musí být tvrzeno a posléze prokázáno:

1) že postižený subjekt (zde pozdější úpadkyně) poskytl jinému (zde žalované) plnění mající majetkovou hodnotu, včetně údaje o tom, kdy a jak se to stalo (zde, že blíže neurčeného dne měsíce května 1999 pozdější úpadkyně převedla vydávání inzertní tiskoviny neformálním úkonem bezplatně na žalovanou), čímž utrpěl majetkovou újmu,

2) že pro poskytnutí tohoto plnění tomu, jemuž bylo plněno (zde žalované) neexistoval od počátku právní důvod (majetkový prospěch byl získán protiprávně),

3) že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním získáním majetkového prospěchu jedním subjektem (zde žalovanou) a majetkovou újmou způsobenou druhému subjektu (zde pozdější úpadkyni).

Ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění pak určovalo, že s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.

Žalobkyně (jak se podává z podání z 10. září 2001 a z jejího přednesu při jednání dne 1. října 2001) neuplatňovala peněžní ekvivalent bezdůvodného obohacení, jež měla žalovaná získat bezplatným převzetím inzertní tiskoviny v květnu 1999, nýbrž (jen) užitek z takto tvrzeného bezdůvodného obohacení, který představuje v červnu 1999 vydaná inzertní tiskovina.

Výše cit. ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. řeší situaci, kdy na základě téhož skutkového děje (téhož skutku) je možné uvažovat o jiném než účastníkem nabízeném právním posouzení věci (o jiném právním názoru) a naopak není použitelné v případě, že dosavadní skutková tvrzení jsou nahrazena skutkovými tvrzeními jinými (srov. výklad k § 95 o. s. ř.). Z obsahu podání z 10. září 2001 a z jeho doplnění při jednání dne 1. října 2001 je jednoznačně patrno, že žalobkyně se rozhodla původně tvrzenou neúčinnost nadále neuplatňovat, což v intencích R 34/1999 samo o sobě bránilo soudu se o této neúčinnosti vyslovit pozitivně (tak, že příslušný úkon je právně neúčinný podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV).

Skutkový děj se nadto vyznačuje i svým rozmístěním v čase (má v čase určitý počátek i konec). Z tohoto hlediska je pro ukončení skutkového děje tvrzeného žalobou rozhodný blíže neurčený den měsíce května 1999, kdy pozdější úpadkyně měla převést vydávání inzertní tiskoviny neformálním úkonem bezplatně na žalovanou. Právě v tomto jednání spatřovala žalobkyně naplnění skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV a od tohoto „převodu“ odvíjela i požadavek na úhradu částky 200.000,- Kč (coby odhadem určeného peněžního ekvivalentu know-how, o které pozdější úpadkyně oním „převodem“ přišla). Jinak řečeno, z hlediska všech pro rozhodnutí věci významných skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) byly události, k nimž mělo dojít po „převodu“ (v červnu 1999 a následujících měsících či letech) právně nevýznamné; jejich prokázání totiž nemohlo mít žádný vliv na řešení otázky, zda tvrzený neformální „převod“ know-how byl neúčinným právním úkonem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV a zda toto know-how má hodnotu odpovídající částce 200.000,- Kč.

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že podání z 10. září 2001 doplněné přednesem žalobkyně při jednání dne 1. října 2001 nebylo pouhým doplněním rozhodujících skutečností, případně pouhou změnou právní kvalifikace, nýbrž, že šlo o změnu žaloby spočívající v tom, že žalobkyně sice požadovala stejné plnění (200.000,- Kč), ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčila v žalobě. Se zřetelem k tomuto závěru již Nejvyšší soud nepokládal za potřebné se vypořádat s argumenty dovolatelky založenými na jiných tvrzeních. Pro úplnost však lze dodat, že k závěru o důvodnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v žádném případě nemohla vést kritika rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřipustil změnu žaloby uskutečněnou v odvolacím řízení podáním ze 17. listopadu 2001. Proti tomuto usnesení totiž dovolání podáno nebylo a i kdyby se tak stalo, šlo by se zřetelem k dikci § 237 až § 239 o. s. ř. o dovolání zjevně nepřípustné. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu se o této změně žaloby nezmiňuje, je v souladu s ustanovením § 168 odst. 2 o. s. ř., z nějž (ve spojení s § 211 o. s. ř.) plyne, že usnesení, jímž odvolací soud tuto změnu žaloby nepřipustil, nemuselo být účastníkům (kteří byli přítomni při jeho vyhlášení) doručeno a tudíž (dle § 169 odst. 3 o. s. ř.) ani písemně zdůvodněno.

Jelikož napadený rozsudek neobstál v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej (s výjimkou výroku o zastavení řízení) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. července 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. July 2004