JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 407/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. K., proti žalovanému F. p. v., o zaplacení částky 7.500, Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 41/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2001, č. j. 9 Cmo 91/2001 - 45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2001, č. j. 9 Cmo 91/2001 - 45, potvrdil rozsudek ze dne 15. září 2000, č. j. 5 Cm 41/99 - 26, jímž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení 7.500,- Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a f/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání snáší podrobné argumenty na podporu závěru o existenci těchto důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. shledává dovolatelka v tom, že jen nadměrnou tolerancí předsedy senátu odvolacího soudu bylo připuštěno, aby v řízení dne 28. října 2001 vystupoval jako účastník na straně žalované advokát JUDr. R. T., který své zmocnění k zastupování dostatečně neprokázal. Vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení dle dovolatelky postiženo proto, že senát odvolacího soudu:

a/ činil jejímu obecnému zmocněnci nepřekonatelné potíže v tom, aby se k projednávané věci mohl uceleně a metodicky vyjádřit a uplatnit tak své právo, jakož i napomoci účelu řízení ve smyslu ustanovení § 6, § 101, § 118 odst. 3, § 205 odst. 2, § 212 odst. 4 a § 215 o. s. ř.;

b/ vyloženě obstrukčně požadoval vysvětlení, proč žalobce chce doplňovat své návrhy a uvádět nové skutečnosti, a když se mu jej dostalo („negace nedostatečného obeznámení soudu s podanou žalobou a odvoláním a usnadnění práce soudu při vyhodnocení získaných informací“) vyhrožoval „žalobci“ uložením pořádkové pokuty;

c/ projevoval okázalý nezájem o vyjádření (§ 215 o. s. ř.), kterým se žalobkyně pokoušela vyvracet nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a neprotokolováním jejího projevu dával najevo, že dochází k jejímu zbytečnému exponování, aniž se zmínil, že nehodlá přezkoumávat podané odvolání ve smyslu ustanovení § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř., takže teprve ze zdůvodnění rozsudku vyplynulo, že tento postup nebyl procesní závadou, ale cíleným záměrem;

d/ přisoudil obecnému zmocněnci žalobkyně roli nesvéprávné osoby, které bylo umožněno pouze nečinně a mlčky přihlížet jednání soudu a nezasahovat do jeho průběhu, takže jeho účast byla jen formální a při jeho nepřítomnosti by jednání nemělo jiný průběh;

e/ autoritativně ukončil řízení (i když ustanovení § 212 odst. 4 o. s. ř. umožňuje účastníkům, aby odvolací návrhy a dovolací důvody měnili bez souhlasu soudu a dle ustanovení § 205 o. s. ř. uváděli nové skutečnosti a důkazy) poté, kdy po vyjádření žalovaného o „záměru zákonodárce“ a „duchu zákona“ nabylo podstatného zvratu a znemožnil tak žalobkyni, aby se k dodatečnému vyjádření žalovaného a k jeho právnímu hodnocení věci dle § 118 odst. 3 o. s. ř. vyjádřila a navrhla provedení dalších důkazů, kterým by právní stanovisko žalovaného, soudem akceptované, bylo uvedeno na pravou míru.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadního znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek není rozsudkem měnícím (písmeno a/), že rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný jeho rozsudek odklizený zrušovacím usnesením odvolacího soudu (písmeno b/), jakož i proto, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím (v intencích § 238 odst. 2 o. s. ř.) ani 20 000,- Kč (týká se částky 7.500,- Kč s příslušenstvím, přičemž se k příslušenství pohledávky nepřihlíží - srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Peněžitý limit uvedený v ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. vede bez dalšího i k závěru o nepřípustnosti dovolání dle ustanovení § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. totiž ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. platí obdobně. Nadto nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadami, na něž poukazuje dovolatelka.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.

Ustanovení § 19 o. s. ř. určuje, že způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilost právnické osoby mít práva a povinnosti upravuje ustanovení § 18 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby (odstavec 1), mezi něž se řadí i subjekty, o kterých to stanoví zákon (odstavec 2 písm. d/). Právnické osoby pak v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 obč. zák. vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak.

Ve věci žalovaný F. p. v. byl zřízen zákonem č. 156/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 29. července 1994. Jde o právnickou osobu zřízenou zákonem a zapsanou (v souladu s dikcí ustanovení § 41a odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů) od 29. prosince 1994 (srov. i výpis č. l. 22-23) v obchodním rejstříku. O jeho způsobilosti mít práva a povinnosti a tedy i o způsobilosti být účastníkem řízení nemá Nejvyšší soud žádných pochyb. Odtud lze uzavřít, že řízení zmatečností dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. netrpí.

Vymezuje-li dovolatelka zmatečnost řízení podle onoho ustanovení po obsahové stránce tak, že brojí proti tomu, že „vystupoval jako účastník na straně žalované advokát JUDr. R. T.“, pak si zjevně plete účastenství v řízení se zastupováním účastníka řízení a ani tato argumentace k závěru o naplnění uvedené vady vést nemůže. Vada v zastoupení účastníka řízení může založit zmatečnost řízení jen v rovině ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je zmatečnost dána i tehdy, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. K takové vadě ovšem dovolací soud přihlíží jen tehdy, týká-li se (zastoupení) dovolatele (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 68).

Zbývá vypořádat se s tvrzenou zmatečností ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Ta se pojí se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14 a nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněný v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).

V rovině argumentů, jež dovolatelka snáší na podporu závěru o naplnění označené zmatečnostní vady, lze uvést, že podle obsahu spisu byl v řízení před soudy nižších stupňů zástupcem žalobkyně s procesní plnou mocí (coby obecný zmocněnec) Ing. J. P. (srov. plnou moc z 15. září 1999, č. l. 8). Ten se též osobně zúčastnil jediného jednání před odvolacím soudem konaného 29. října 2001 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 43).

Náležitosti protokolu, včetně protokolu o jednání, upravují zejména ustanovení § 40 o. s. ř., § 21 vyhlášky č. 37/1992 Sb.,o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v rozhodném znění (tj. ve znění účinném před 1. lednem 2001) a ustanovení § 20 a § 21 (při použití záznamové techniky též ustanovení § 43 a násl.) instrukce ministerstva spravedlnosti České republiky, č. j. 1100/98-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Pode ustanoveni § 40 o. s. ř., o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů a výroky rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti (odstavec 1). Protokol podepisuje předseda senátu a zapisovatel; nemůže-li předseda senátu protokol podepsat, podepíše jej za něho jiný člen senátu. Byl-li uzavřen smír, podepisují protokol také účastníci. Protokol o hlasování podepisují všichni členové senátu a zapisovatel (odstavec 2). Předseda senátu opraví v protokolu chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti. Předseda senátu také rozhoduje o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění (odstavec 3).

V daném případě protokol o jednání před odvolacím soudem pořízený přítomnou zapisovatelkou obsahuje všechny předepsané náležitosti, přičemž z jeho obsahu žádná ze skutečností, jež dovolatelka tvrdí v rovině ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neplyne. Nepodává se z něj především, že by se obecný zmocněnec dovolatelky nemohl k projednávané věci uceleně a metodicky vyjádřit (naopak je z něj patrno, že možnosti vyjádřit se - včetně přednesu závěrečného návrhu - několikráte využil), ani to, že by tomuto zástupci bylo bráněno v přednesu nových skutečností a důkazů, případně, že by odvolací soud vyhrožoval žalobkyni uložením pořádkové pokuty, že by se nevěnoval přednesům žalobkyně nebo odmítal protokolovat její projev a že by tím „přisoudil obecnému zmocněnci žalobkyně roli nesvéprávné osoby, které bylo umožněno pouze nečinně a mlčky přihlížet jednání soudu a nezasahovat do jeho průběhu“. Přitom platí, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je - v intencích § 134 o. s. ř. - veřejnou listinou (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6).

Má-li přítomný účastník řízení (jeho zástupce) za to, že protokol o jednání neodráží věrně děj v jednací síni, je to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které je soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku může účastník, který se jednání zúčastnil (a to i prostřednictvím zástupce) uplatnit nejpozději do skončení onoho jednání. Podle obsahu zkoumaného protokolu však žalobkyně (její zástupce) takovou námitku neuplatnila (v závěru protokolu je naopak výslovně zaznamenáno, že byl diktován bez námitek) a výhrady proti věcné správnosti (věrnosti) protokolu nevznáší ani v dovolání. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že řízení netrpí ani zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalovanému však ve stádiu dovolacího řízení náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. července 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. July 2004