JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 4/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně C., a. s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti žalované JUDr. R. K., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. V. spol. s r. o., o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 45 Cm 37/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Cmo 114/2005-95, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Cmo 114/2005-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Cmo 114/2005-95, změnil rozsudek ze dne 1. března 2005, č.j. 45 Cm 37/2002-67, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu o vyloučení movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, tak, že žalobě o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných movitých věcí (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyhověl.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých:

1) dne 28. července 1999 žalobkyně a A. V. spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) uzavřely smlouvu č. 01-003/99-US o zálohovém předfinancování, podle které žalobkyně úpadkyni poskytla zálohu ve výši 3,000.000,- Kč za účelem nákupu vozidel;

2) dne 26. února 2001 žalobkyně a úpadkyně uzavřely dvě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce, podle kterých úpadkyně převedla na žalobkyni za účelem zajištění závazku ze smlouvy č. 01-003/99- US ze dne 28. července 1999 vlastnické právo k movitým věcem specifikovaným v přílohách smluv;

3) dne 27. července 2001 žalobkyně a úpadkyně uzavřely smlouvu o zálohách na budoucí ceny koupě č. 0344564481, podle níž žalobkyně poskytla úpadkyni zálohu ve výši 5,996.200,10 Kč na koupi vozidel;

4) dne 27. července 2001 žalobkyně a úpadkyně uzavřely smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce, na základě které úpadkyně převedla na žalobkyni za účelem zajištění závazku ze smlouvy o zálohách na budoucí ceny koupě č. 0344564481 vlastnické právo k movitým věcem specifikovaným v příloze smlouvy;

5) úpadkyně závazky ze smlouvy o zálohovém předfinancování č. 01-003/99-US a ze smlouvy o zálohách na budoucí ceny koupě č. 0344564481 řádně nesplnila a žalobkyně dopisy ze dne 5. března 2002 úpadkyni mimo jiné požádala o vrácení sporných věcí (rozuměj movitých věcí, jež byly předmětem zajišťovacího převodu práva a jež úpadkyně užívala na základě smluv o výpůjčce);

6) usnesením ze dne 7. května 2002, č.j. 45 K 23/2002-30, Krajský soud v Ústí nad Labem prohlásil konkurs na majetek A. V. spol. s r. o. a následně ke dni 26. července 2005 ustavil správkyní konkursní podstaty úpadkyně JUDr. R.K., která sporné věci sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně;

7) usnesením ze dne 7. srpna 2002, č.j. 45 K 23/2002-73, Krajský soud v Ústí nad Labem vyzval žalobkyni k podání žaloby o vyloučení sporných věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, přičemž žalobkyně žalobu podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), v určené lhůtě podala.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 553 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) uzavřel, že „sama smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jež slouží pouze k zajištění závazku, a nikoliv k trvalému převodu práva z dlužníka na věřitele, nemůže být titulem k trvalému převodu vlastnického práva“, a podle kterého je článek VI. písm. a) smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva „naprosto neurčitým“, dospěl odvolací soud k právním závěrům odlišným.

Přitom akcentoval, že úpadkyně a žalobkyně uzavřely tři platné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke sporným věcem. V situaci, kdy úpadkyně pohledávky žalobkyně, shora uvedeným způsobem zajištěné, řádně a včas neuhradila, mohla žalobkyně ve smyslu článku VI. smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke sporným věcem s těmito jako vlastník naložit způsobem ve smlouvě dohodnutým, tj. např. je prodat nebo si je ponechat na úhradu dluhu ze smluv o poskytnutí záloh na nákup vozidel. Jelikož se vlastnické právo žalobkyně ke sporným věcem stalo „nepodmíněným“, nemohla žalovaná postupovat podle ustanovení § 28 odst. 1 ZKV, pročež shledal žalobu o vyloučení sporných věcí za důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňuje, že zajišťovací převod práva slouží „toliko k zajištění pohledávky, a tedy předmětný převod je podmíněný“. K neomezenému převodu vlastnického práva musí být splněna další „náležitost“, a to zvláštní smlouva, která tento neomezený převod vlastnického práva upravuje, přičemž „tento nepodmíněný převod vlastnického práva musí být srozumitelný a určitý“. Za takovou smlouvu - pokračuje dovolatelka - pak nelze považovat ujednání obsažené v článku VI. smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva, které pouze vymezuje podmínky pro nakládání se spornými věcmi v případě nesplnění zajištěného závazku. Akceptace závěru odvolacího soudu o tom, že „k neomezenému převodu dochází automaticky nesplněním závazku“, by ve skutečnosti znamenala, že smlouvy o zajišťovacím převodu práva by nebyly ničím jiným než kupními smlouvami s rozvazovací podmínkou, nehledě na to, že by v podstatě šlo o zákonem zapovězené ujednání o tzv. propadné zástavě.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když v souladu s článkem VI. smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva realizovala uhrazovací funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva tak, že si sporné věci ponechala „ve svém vlastnictví“ k úhradě závazků úpadkyně, přičemž „tímto projevem“ se doposud podmíněné vlastnictví stalo nepodmíněným.

V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila obchodní firmu na C., a. s., což Nejvyšší soud zohlednil při jejím označení v záhlaví rozhodnutí.

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV (excindační žalobě), patří, že:

1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;

2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;

3) žalovaným je správce konkursní podstaty;

4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);

5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě vylučuje) zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.

Pro výsledek dovolacího řízení je tak určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, tj. zda se žalobkyně stala „nepodmíněnou“ vlastnicí sporných věcí.

Podle ustanovení § 553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva) [odstavec 1]. Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně [odstavec 2].

Podle ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. (ve znění účinném k datu uzavření smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva) ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

V řešení otázky povahy smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§ 553 obč. zák.), jakož i otázky její případné neplatnosti ve smyslu ustanovení § 169 písm. e) obč. zák., Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi rozhodnutím velkého senátu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006.

Přitom uzavřel, že první otázkou, kterou je nutné v této souvislosti zodpovědět, je, zda smlouva, jejímž obsahem je zajišťovací převod vlastnického práva, je platná (poměřováno obligatorními náležitostmi pro ni předepsanými) neobsahuje-li ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli neuhradí řádně a včas.

Absence ujednání v dotčeném směru způsobuje podle přesvědčení Nejvyššího soudu absolutní neplatnost uzavřené smlouvy pro její neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.). Vyvolává totiž nejistotu o obsahu práv a povinností účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku uspokojit zajištěnou pohledávku, a to nejistotu, která - vzhledem k tomu, že o následcích takového porušení smlouvy mlčí nejen smlouva, nýbrž i zákon - nemůže být rozptýlena výkladem. Přitom je nemyslitelné a společensky nežádoucí, aby ode dne, kdy se dlužník ocitne v prodlení se řádným nebo včasným splněním pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva, nebylo možné zodpovědět pro daný právní vztah, zda:

1/ dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou) pohledávku s účinky splnění rozvazovací podmínky (s účinky automatického navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky,

2/ to, že se věřitel stal nepodmíněným vlastníkem na něj převedeného majetku, má nějaký vliv na existenci zajištěné pohledávky,

3/ věřitel může majetek na něj převedený dále zpeněžit,

4/ věřitel si může majetek na něj převedený trvale ponechat,

5/ věřitel může majetek na něj převedený dále převést, aniž by změna vlastnictví měla za následek zánik zajištěné pohledávky (srov. § 524 a násl. obč. zák. ve spojení s otázkou, zda postoupení zajištěné pohledávky vede ve smyslu § 524 odst. 2 obč. zák. ke změně vlastnictví majetku, který postupitel nabyl zajišťovacím převodem práva).

Další otázka, která se v těchto souvislostech klade, se týká dovoleného obsahu takového ujednání.

Jelikož zajišťovací převod vlastnického práva je nutno chápat jako převod úplatný (nejde tu o to, aby šlo o převod za úplatu, nýbrž o vyjádření faktu, že majetek se /vzhledem k povaze převodu dočasně/ převádí jako protihodnota /zajištění/ zajišťované pohledávky), měl být takto pojímán i v rovině smluvních ujednání.

Na tomto základě lze především uvést, že sankcí absolutní neplatnosti (dle § 39 obč. zák.) bude stiženo takové ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Pojímáno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě [srov. k tomu § 169 písm. e) obč. zák.], nehledě k problematickým (režimu § 3 a § 39 obč. zák. samostatně podléhajícím) vazbám takového ujednání na možný rozsah částečného plnění zajištěné pohledávky dlužníkem. Obdobně je nutno pohlížet i na ujednání, podle kterého by měl týž následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení) jednostranný úkon věřitele adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený majetek ponechá v trvalém vlastnictví coby protihodnotu nesplacené pohledávky).

Vyloučeno oproti tomu není sjednat zajišťovací převod práva formou kupní smlouvy, ve které bude řádně sjednána kupní cena, jejíž splatnost bude vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna, čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka, zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitelovo vlastnictví, jež se stalo trvalým, již nebude moci být zpochybněno a výše hyperochy (nebo naopak nedoplatku kupní ceny, bylo-li plnění jen částečné) bude od počátku zřejmá.

I v takovém případě se ovšem smluvní strany nevyhnou potřebě zvážit, zda věřitel má zájem na tom, stát se za daných podmínek trvalým vlastníkem věci; věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit i proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny.

Druhým (byť v praxi obtížněji prosaditelným) řešením je ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se však neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Respektuje shora zmíněné závěry, Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci uzavírá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do „nepodmíněnosti“ vlastnického práva žalobkyně ke sporným věcem (založené na pouhém prodlení úpadkyně se splněním zajišťovacím převodem práva zajištěné pohledávky žalobkyně) neobstojí; proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V další fázi řízení odvolací soud posoudí, zda s ohledem na výše uvedené byly splněny podmínky, za nichž se žalobkyně mohla stát „nepodmíněnou“ vlastnicí sporných věcí.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Vydáno: 29. October 2008