JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 398/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. H., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) L. K., a 2) T. B., oběma zastoupeným advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 88/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 5 Cmo 187/2005-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 17.225,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 5 Cmo 187/2005-84, změnil rozsudek ze dne 1. března 2005, č.j. 53 Cm 88/2003-66, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. října 2003, č.j. 7 Sm 199/2003-9, jímž žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s 6% úrokem od 1. července 2002 do zaplacení, odměnu ve výši 433,- Kč a náklady řízení 29.370,- Kč, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil a žalobci uložil zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 109.049,88 Kč.

Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně z účastnické výpovědi prvního žalovaného zjistil, že obě směnky (tj. směnka vystavená druhým žalovaným a avalovaná prvním žalovaným, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto Krajským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 60 Sm 167/2003, jakož i směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, proti kterému žalovaní podali námitky, jejichž důvodnost je předmětem tohoto sporu) zajišťovaly „jeden dluh“ ve výši 130.000,- Kč. Tímto důkazem - pokračoval odvolací soud - byla prokázána včas vznesená námitka obou žalovaných, že obě směnky měly jednu a tutéž kauzu, jedinou půjčku ve výši 130.000,- Kč. Potud soud prvního stupně z provedených skutkových zjištění nevyvodil odpovídající právní závěry a jeho rozsudek je tak vnitřně rozporný. Na jedné straně totiž zjistil, že obě směnky zajišťovaly jeden dluh a na druhé straně konstatoval, že existovaly dvě kauzy. Bylo-li účastnickou výpovědí prvního žalovaného prokázáno, že obě směnky zajišťovaly jeden a tentýž dluh, pak k oběma existovala kauza jedna, jak oba žalovaní namítali ve včas podaných námitkách. Za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobci byl již „dluh ve výši 152.000,- Kč, který zajišťovaly obě směnky, zaplacen, tedy tento dluh zajištěný oběma směnkami zanikl“, měl být směnečný platební rozkaz zrušen a nikoli ponechán v platnosti. Konečně odvolací soud uzavřel, že žalobce sice o kauze nemusí nic tvrdit a postačuje mu směnka, avšak za situace, kdy se žalovaní v námitkách bránili tím, že směnky zajišťovaly jeden dluh a ten byl již splněn, a svou námitku prokázali, je naopak na něm, aby důvodnost obrany žalovaných vyvracel.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, odkazuje co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. namítaje, že: a/ řízení je postiženo vadou která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel zdůrazňuje, že 6. listopadu 2001 byly v jeho prospěch vystaveny dvě směnky vlastní, každá na částku 130.000,- Kč, se splatností 30. června 2002, přičemž jednu vystavil první žalovaný a avaloval druhý žalovaný a druhou vystavil druhý žalovaný a směnečné rukojemství převzal první žalovaný. Žalobce uplatnil právo na úhradu obou směnek, přičemž ohledně směnky vystavené druhým žalovaným byl Krajským soudem v Praze 8. září 2003 vydán směnečný platební rozkaz č.j. 60 Sm 167/2003-10, který nabyl právní moci a „druhý žalovaný uhradil žalobci“ 8. října 2003 částku 152.000,- Kč; na směnku uplatněnou v tomto řízení nebylo plněno nic.

Vycházeje z toho, že pro výsledek řízení je rozhodující, zda směnky, které byly řádně a platně vystaveny oběma žalovanými, představovaly zajištění společného dluhu žalovaných ve výši 130.000,- Kč nebo ve výši 260.000,- Kč, dovolatel akcentuje, že k existenci své pohledávky za oběma žalovanými ve výši 260.000,- Kč předložil dostatečné důkazy, a to obě směnky. Oproti tomu žalovaní ke svému tvrzení o existenci dluhu ve výši 130.000,- Kč předložili pouze jeden relevantní důkaz - účastnickou výpověď prvního žalovaného. Správným přitom shledává závěr soudu prvního stupně, že za takové důkazní situace žalovaní neprokázali námitku existence pouze jedné kauzy. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, je tato změna hodnocení provedených důkazů zcela v rozporu nejen se zásadou volného objektivního hodnocení důkazů, ale i dlouhodobou judikaturou jak v otázkách změny hodnocení důkazů provedených pouze před soudem prvního stupně, tak ve věcech směnečných. Potud poukazuje na rozhodnutí uveřejněná pod čísly 64/1966 a 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2383/98.

Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. V řízení totiž byl ohledně kauzy směnek proveden pouze jeden důkaz - výslech prvního žalovaného - a naopak nebyl proveden žádný důkaz, z něhož byl vyplynulo, že z kauzálního hlediska šlo o závazky dva, když samotná existence dvou směnek takovým důkazem být nemůže.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dán, když skutkový závěr, podle něhož měly obě směnky jednu kauzu, je v souladu se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil z provedených důkazů (účastnické výpovědi prvního žalovaného) a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Jelikož nic nelze vytknout ani způsobu, jakým odvolací soud hodnocení důkazů provedl, Nejvyšší soud uzavírá, že se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo.

Argumentace dovolatele, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku unesení důkazního břemene ohledně důvodnosti kauzální námitky žalovaných, založené na existenci dvou směnek, přitom shledává soud právně nevýznamnou, když tato námitka sama o sobě o důvodech vystavení směnek nic nevypovídá. K otázce, zda každá ze směnek měla samostatnou kauzu, popř. zda obě směnky měly jednu společnou kauzu, přitom byl v řízení před soudy obou stupňů účastníky navržen a proveden pouze jediný důkaz - výpověď prvního žalovaného jako účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.), přičemž zjištění, které soudy nižších stupňů z tohoto důkazu učinily, nebylo žádným jiným důkazem zpochybněno.

Důvodnou Nejvyšší soud neshledal ani výhradu dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Vadou řízení ve smyslu tohoto ustanovení je v prvé řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž tato neúplnost nebo nesprávnost není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, kdy odvolací soud dospěje ke skutkovým závěrům, na nichž své rozhodnutí založil, nýbrž z hlediska postupu soudu při dokazování. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu jde zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. a nebyl proveden navržený důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinností tvrzení a povinností důkazní, navrhla, přestože měl důkaz sloužit k ověření právně významné skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla prokázaná jinak, popř. v rozporu s tímto ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně aniž dokazování doplnil.

Ani v tomto směru, posuzováno z hlediska výše vymezených zásad provádění důkazů, nelze odvolacímu soudu nic vytknout, když - jak uvedeno výše - jediný účastníky navržený důkaz ohledně kauzy obou směnek (účastnická výpověď prvního žalovaného) byl soudem prvního stupně v souladu s ustanovení § 131 o. s. ř. proveden. Odvolací soud při posuzování důvodnosti námitek žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu vycházel z téhož skutkového základu jako soud prvního stupně a v řízení nebyl proveden jiný důkaz, kterým by bylo skutkové zjištění učiněné z účastnické výpovědi prvního žalovaného zpochybněno.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovaným náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovaným sestávají ze sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 částkou 14.400,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění. S připočtením 19% daně z přidané hodnoty činí celková výše nákladů dovolacího řízení 17.225,25 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Petr G e m m e l , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. March 2008