JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 350/2006

Náležitosti prohlášení o ručení

Právní věty

  1. ...prohlášení o ručení (§ 303 obch. zák.) musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závěr, aby byl ručitel seznámen „se všemi podmínkami v budoucnu uzavřené smlouvy o úvěru“, k němuž dospěl odvolací soud, tak evidentně z dotčené právní úpravy dovodit nelze.

  2. Prohlášení o ručení přitom nečiní neurčitým ani skutečnost, že v něm nebyla konkretizována výše příslušenství (úroků a úroků z prodlení). Výše úroků z úvěru totiž zpravidla není ve smlouvě o úvěru určena pevnou sazbou, nýbrž se odvíjí od předem stanovených (a proměnlivých) kritérií; sazba úroků z prodlení pak buď vyplývá z právního předpisu nebo je smluvními stranami ve smlouvě o úvěru dohodnuta.

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 350/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) M. W., a 2) H. V., o zaplacení částky 166.820,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 276/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č.j. 12 Co 285/2005-101, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č.j. 12 Co 285/2005-101 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 2005, č.j. 26 C 276/2004-85, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 26 C 276/2004-105, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č.j. 26 C 276/2004-85, ve znění opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 26 C 276/2004-105, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 166.820,82 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení téže částky s příslušenstvím proti druhé žalované zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně K. b., a. s. a prvním žalovaným byla dne 23. června 1999 uzavřena smlouva o úvěru č. 003099210550 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), přičemž splnění závazku dlužníka z této smlouvy bylo zajištěno ručitelským prohlášením druhé žalované. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř.

Odkazuje na ustanovení § 261 odst. 4 a § 303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se soud prvního stupně dále zabýval platností prohlášení o ručení druhé žalované. V situaci, kdy druhá žalovaná projevila vůli zaručit se za závazek prvního žalovaného, přičemž tento závazek byl označen pouze výší jistiny a „limitním datem vzniku“, dovodil, že ručitelské prohlášení je neplatné pro neurčitost [§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. Přitom považoval za významné i to, že druhá žalovaná nebyla seznámena s obsahem smlouvy o úvěru.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. října 2005, č.j. 12 Co 285/2005-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Námitku, podle které zajišťovaný závazek je v prohlášení o ručení dostatečně identifikován, nepovažoval za důvodnou s tím, že na identifikaci budoucího zajišťovaného závazku jsou kladeny vysoké nároky. „Ručitelským prohlášením dlužník (správně „ručitel“) na sebe bere vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník, vstupuje tedy do smluvních podmínek úvěrového dlužníka a věřitele“; musí proto být „s podmínkami zajišťované úvěrové smlouvy“ seznámen. Je-li smlouva o úvěru uzavírána až po ručitelském prohlášení, musí být ručitel seznámen se všemi podmínkami v budoucnu uzavřené smlouvy o úvěru. „Teprve pak bude zřejmé, jakou pohledávku věřitele se zavazuje uspokojit.“

Z prohlášení o ručení - pokračoval odvolací soud - nelze dovodit, zda druhá žalovaná ručí za veškeré finanční závazky dlužníka vůči věřiteli vyplývající ze zajišťované smlouvy o úvěru, tedy i za závazky sankčního charakteru, jejichž zaplacení je rovněž předmětem sporu. Ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti ručitelského prohlášení druhé žalované z důvodu neurčitě vymezeného zajišťovaného závazku, shledal odvolací soud napadené rozhodnutí správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v závěru, že prohlášení ručitele je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost. V situaci, kdy ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu (§ 304 odst. 2 obch. zák), a prohlášení o ručení vyhovuje požadavkům ustanovení § 303 obch. zák. (obsahuje označení věřitele, dlužníka a ručitele, právní titul, na jehož základě vznikne budoucí závazek, včetně jeho výše /jistiny v částce 130.000,- Kč/ s příslušenstvím), považuje dovolatelka prohlášení o ručení za platný právní úkon.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení § 303 a § 304 odst. 2 obch. zák.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.

Ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák. určuje, že ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.

Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že prohlášení o ručení (§ 303 obch. zák.) musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závěr, aby byl ručitel seznámen „se všemi podmínkami v budoucnu uzavřené smlouvy o úvěru“, k němuž dospěl odvolací soud, tak evidentně z dotčené právní úpravy dovodit nelze.

V projednávané věci byl v prohlášení o ručení zajišťovaný závazek označen - jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu - tak, že jde o závazek na úhradu jistiny a příslušenství plynoucí ze smlouvy o úvěru, která má být uzavřena do dne 2. července 1999 na částku 130.000,- Kč, s tím, že za tento závazek ručitel ručí do celé výše jistiny a příslušenství.

Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že zajišťovaný závazek byl identifikován způsobem, který jej činí nezaměnitelným s jiným, přičemž na jeho, byť jen částečnou, neurčitost nelze usuzovat ani co do (ne)vymezení „příslušenství jistiny“. Vyplývá-li z ustanovení § 497 obch. zák., že dlužník se zavazuje smlouvou o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky a z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. povinnost platit úroky z prodlení za prodlení s úhradou peněžitého závazku, pak nelze mít pochybnosti o tom, že příslušenstvím pohledávky ze smlouvy o úvěru jsou právě úroky a úroky z prodlení.

Prohlášení o ručení přitom nečiní neurčitým ani skutečnost, že v něm nebyla konkretizována výše příslušenství (úroků a úroků z prodlení). Výše úroků z úvěru totiž zpravidla není ve smlouvě o úvěru určena pevnou sazbou, nýbrž se odvíjí od předem stanovených (a proměnlivých) kritérií; sazba úroků z prodlení pak buď vyplývá z právního předpisu nebo je smluvními stranami ve smlouvě o úvěru dohodnuta. Podstatné tak je, zda je výše příslušenství zjistitelná ze smlouvy o úvěru, popř. určitelná na základě právního předpisu, nikoli to, zda je vymezená v prohlášení o ručení. Projevil-li ručitel vůli uspokojit peněžitý závazek dlužníka „s příslušenstvím“, akceptoval i jeho výši (viz argumentace shora); tím není dotčeno právo ručitele namítat, že smluvená sazba úroků a úroků z prodlení odporuje dobrým mravům, popř. zásadám poctivého obchodního styku.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2006

JUDr. Petr Gemmel,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. November 2006
Vloženo: 18. November 2013

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-