JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 344/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. J. S., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované E. e. i. spol. s r. o., o zaplacení částky 127.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 856/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. března 2000, č. j. 26 Cm 856/99-68, uložil žalované zaplatit žalobci částku 127.520,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 3 Cmo 433/2000-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení uvedené částky zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, avšak nevyvodil z něj správné právní závěry. Podle článku IV. mandátní smlouvy o poskytování právní pomoci, uzavřené mezi žalobcem – komerčním právníkem (mandatářem) a žalovanou (mandantkou) dne 2. ledna 1996, ve znění dodatku z 2. února 1996 (dále též jen „mandátní smlouva“), příslušela žalobci odměna podle vyhlášky č. 270/1990 Sb. o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále též jen „vyhláška“), a to podle bodu 2., se základní hodinovou sazbou 200,- Kč. Toto ustanovení - pokračoval odvolací soud - bylo označeným dodatkem doplněno o odstavec, podle nějž „mandatáři náleží odměna ve výši 20% z částky představující úhradu smluvních pokut nebo škod. U škod částka pro výpočet této odměny bude nejprve ponížena o skutečnou škodu, a to ve smyslu § 379 obchodního zákoníku“. Takto si strany sjednaly smluvní odměnu. Cituje § 5 vyhlášky, odvolací soud uzavřel, že nebylo přípustné kombinovat hodinovou odměnu nebo paušální odměnu s podílovou odměnou. Takovou nepřípustnou kombinaci však uvedený dodatek představuje, proto je – ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - pro rozpor s právním předpisem neplatný. Jelikož je žalován podíl z přisouzené smluvní pokuty, nelze takový nárok ani jako snížený přiznat. Další námitky žalované k této položce proto odvolací soud již neposuzoval. Co do náhrady nákladů právního zastoupení přiznaných rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci jde o částku, na jejíž zaplacení podle § 23 vyhlášky vznikl nárok žalované; k rukám žalobce měla být jen zaplacena. Nejde tedy o nárok žalobce; tomu v daném případě přísluší jen nárok na odměnu podle článku IV. mandátní smlouvy, jenž žalobou uplatněn nebyl (pro jeho posouzení z tohoto hlediska nejsou ve spisu podklady v uvedených skutkových okolnostech). Žalovaná pak výslovně uvádí, že faktury za právní služby, včetně věci J. P., zaplatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ až d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že zaujal právní názor, který žalovaná v rámci své obrany ani netvrdila. V průběhu odvolacího řízení pak nedal najevo, že by celou věc mohl posuzovat právně jinak než soud prvního stupně. Tímto postupem odňal žalobci reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, neboť s tím, že posoudí věc po právní stránce odlišně, seznámil odvolací soud účastníky až svým rozhodnutím, tedy v době, kdy žalobce již nemohl uvádět další rozhodující skutečnosti ani navrhovat provedení dalších dosud neprovedených důkazů. Jde proto o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, které porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasahuje do práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, čímž by žalobci umožnil vyjádřit se k novému právnímu pohledu na věc, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly podstatné. Tím, že tak neučinil, zatížil odvolací soud řízení vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že v situaci, kdy odvolací soud zjistil, že má na věc jiný právní pohled (a že pro posouzení nároku z tohoto pohledu nejsou ve spisu podklady v uvedených skutkových okolnostech), jej měl (v intencích § 43 a § 79 o. s. ř.) vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností a navrhl důkazy, kterými by mohl prokázat svá tvrzení v rovině jiného úhlu pohledu odvolacího soudu.

Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je podle dovolatele dán proto, že odvolací soud vzal za prokázané tvrzení žalované, že odměnu za právní pomoc ve věci vymáhání smluvní pokuty po J. P. žalobci uhradila. Takové zjištění (jež je opakem toho, co na dané téma zjistil soud prvního stupně) však nemá oporu v provedeném dokazování (odvolací soud sám dokazování neprováděl).

Podle přesvědčení dovolatele pak napadené rozhodnutí neobstojí v rovině právní, ani kdyby dodatek mandátní smlouvy byl vskutku neplatný. Kritizuje v této souvislosti názor odvolacího soudu že co do částky 115.986,- Kč se žaloba po skutkové stránce opírá o nárok na podíl z přisouzené částky. Má totiž za to, že skutkem je v daném případě zaplacení odměny za právní služby, které žalobce žalované poskytl ve věci vymáhání smluvní pokuty od J. P. před Okresním soudem v Jindřichově Hradci. Odvolací soud zde podle dovolatele směšuje skutkový základ sporu a jeho právní posouzení. Žalobou je uplatněn nárok na poskytnutí určitého peněžitého plnění, které představuje protiplnění za právní pomoc, kterou žalobce poskytl žalované. Skutkovým základem sporu však již není otázka, zda toto peněžité plnění je plněním z dodatku k mandátní smlouvě nebo z jiného právního důvodu (potud již jde o právní posouzení skutkového základu). V tomto směru dovolatel odkazuje též na dílo Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 390 a usuzuje, že soud se měl zabývat i jiným možným právním posouzením věci plynoucím z vylíčeného skutkového základu. Obdobná je - pokračuje dovolatel – situace i u zbývající části uplatněného nároku (co do částky 11.534,- Kč). Zde odvolací soud sice připustil, že žalobci nárok na nějakou odměnu dle článku IV. mandátní smlouvy přísluší, nepokusil se však zjistit v jaké výši. Dále dovolatel brojí i proti závěru o neplatnosti dodatku k mandátní smlouvě a upozorňuje, že ustanovení § 39 obč. zák. nestanoví neplatnost právního úkonu pro rozpor s jakýmkoli právním předpisem, nýbrž jen pro rozpor se zákonem, jímž vyhláška není. Žalobce byl v době uzavírání mandátní smlouvy komerčním právníkem, takže se na něj vztahoval zákon č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované, který se zabývá výší odměny a způsobem jejího určení jen v § 14 odst. 2. Dodatek k mandátní smlouvě pak tomuto ustanovení zákona neodporuje a není zde ani jiný důvod neplatnosti dle § 39 obč. zák. Konečně dovolatel pokládá za nesprávný i závěr o rozporu dodatku s ustanovením § 5 vyhlášky. Toto ustanovení se totiž zabývá kombinací způsobů odměny při poskytování právní pomoci v jedné věci. V daném případě však byla podílová odměna sjednána jen pro právní pomoc týkající se úhrady smluvních pokut nebo škod a z titulu vyřízení takové věci dovolatel žalované jinou odměnu ani neúčtoval. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. .- odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině správnosti jejího právního posouzení (tedy z pohledu dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s. ř.).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Postavení komerčních právníků upravoval v rozhodné době zákon č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované. Tento zákon se k odměně komerčního právníka za poskytnutou právní pomoc vyslovuje v ustanovení § 14. To určuje, že komerční právník poskytuje právní pomoc za odměnu; má právo žádat od klienta přiměřenou zálohu (odstavec 1). Výši odměny a způsob jejího určení stanoví prováděcí předpis (odstavec 1).

Oním prováděcím předpisem pak v době uzavření mandátní smlouvy a dodatku k ní byla výše zmíněná vyhláška č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.

Podle ustanovení § 21 vyhlášky, způsob určení a výše odměny za poskytování právní pomoci komerčními právníky fyzickým a právnickým osobám ve věcech souvisejících s jejich podnikatelskou činností se řídí ustanoveními této vyhlášky.

Z ustanovení § 2 vyhlášky se dále podává, že se odměňují jednotlivé úkony právní pomoci, nebo úplné vyřízení věci, anebo poskytování právní pomoci v určitém rozsahu po určitou dobu (odstavec 1). V odměně je zahrnuta i úhrada za administrativní a jiné práce provedené v souvislosti s poskytováním právní pomoci (odstavec 2).

Dle ustanovení § 3 vyhlášky, při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci (dále jen „klient“) na a/ druhu smluvní odměny, b/ případném snížení nebo zvýšení základní sazby hodinové odměny nebo na výši paušální či podílové odměny (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně (odstavec 2).

Jak se dále uvádí v ustanovení § 5 vyhlášky, výše smluvní odměny se určuje a/ podle počtu hodin účelně vynaložených k vyřízení věci a hodinové sazby (hodinová odměna), b/ paušální částkou (paušální odměna), c/ podílem na hodnotě věci (podílová odměna) /odstavec 1/. Způsoby určení odměny podle odstavce 1 písm. a/ a b/ mohou být kombinovány (odstavec 2).

Z posledně citovaného ustanovení vskutku vyplývá, že v rozhodné době nebylo možné pro tutéž věc kombinovat hodinovou či paušální odměnu s odměnou podílovou. Zde dlužno uvést, že o rozpor se zákonem jde ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. i tehdy, je-li porušovaná právní norma. obsažena v obecně závazném předpisu nižší právní síly (např. právě ve vyhlášce), avšak na základě zmocnění daného zákonem (zde v ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 209/1990 Sb.). Nejvyšší soud však sdílí přesvědčení dovolatele, že u smluv o poskytování právní pomoci sjednávaných (jako v tomto případě) na dobu neurčitou a předpokládajících opakované zastupování mandanta mandatářem (komerčním právníkem) v typově určených obchodních věcech (bez vazby na konkrétní - třeba i dosud nevzniklé - spory a v nich uplatňované nároky), bylo plně možné dohodnout si odměnu smluvně tak, že pro určité typy věcí (zde šlo o nároky z odpovědnosti za škodu a o nároky ze smluvních pokut) bude odměna určena způsobem předjímaným v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c/ vyhlášky (půjde o podílovou odměnu) a v ostatních případech (sporech) o kombinaci odměny hodinové a paušální. Dodatek k mandátní smlouvě proto na základě úsudku formulovaného v napadeném rozsudku za neplatný pokládat nelze.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, který nevzal v úvahu rozdíl mezi nepřípustnou kombinaci podílové odměny s jinými druhy smluvních odměn pro jednu věc a mezi vymezením smluvní odměny různým způsobem pro různé druhy věcí, proto neobstojí.

Dovolateli lze přisvědčit též v námitce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutkový základ sporu vymezený dosavadními žalobními tvrzeními.

Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v době podání žaloby i v době vydání rozhodnutí soudů nižších stupňů zakotvovalo jako jeden z požadavků kladených na obsahové náležitosti žaloby též požadavek vylíčení rozhodujících skutečností (srov. jeho větu druhou).

Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu pro dobu před 1. lednem 2001 ustanovením § 101 odst. 1 o. s. ř. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny - v intencích ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. - všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Z pohledu výše formulovaných zásad se odvolací soud mohl zabývat tím, zda uplatněný peněžitý nárok spočívající na tvrzení, že žalovaná neuhradila žalobci odměnu za poskytování právní pomoci dohodnutou v označené mandátní smlouvě, je opodstatněný (je po právu). Jsou-li k dispozici dostatečná skutková tvrzení pro výpočet smluvní odměny ve všech v úvahu přicházejících případech (dle § 5 vyhlášky), pak přiznání smluvní odměny není na překážku, že nejde o druh smluvní odměny výslovně pojmenovaný žalobcem. Za daného skutkového stavu by odvolací soud byl povinen zkoumat opodstatněnost žaloby i kdyby mandátní smlouva žádné platné ujednání o smluvní odměně neobsahovala; žalobní tvrzení totiž pro tento případ dovolují (v případě potřeby po výzvě soudu k doplnění všech pro rozhodnutí věci významné skutečnosti) vyslovit se i k tomu, zda a v jakém rozsahu je nárok opodstatněn v režimu mimosmluvní odměny (srov. § 3 odst. 2 a dále i § 12 a násl. vyhlášky).

Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné dále zkoumat, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jakož i (se zřetelem k podanému výkladu o skutkovém základu sporu a obsahu příslušné části dovolání) dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.

K tvrzení o existenci dovolacího důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. zbývá uvést, že ten zjevně dán není. Jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, soustředil Nejvyšší soud další úvahy k vadě tvrzené dovolatelem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudu, že dodatek k mandátní smlouvě je absolutně neplatný) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8).

Pro úplnost se dodává, že tento výklad je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou (již k § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.) v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14 a znovu i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11.

Dovolatel spojuje existenci uvedené zmatečnostní vady řízení s tvrzením, že odvolací soud zaujal právní názor, který žalovaná v rámci své obrany ani netvrdila a který mu před rozhodnutím nezprostředkoval. V rovině této konkrétní argumentace, jsou však jeho argumenty neopodstatněné.

Platností mandátní smlouvy, ve znění dodatku, se zabýval již soud prvního stupně, který uzavřel, že smlouva je platná (to plyne ze skutečnosti, že žalobě na jejím základě vyhověl). Závěr, podle kterého by napadené rozhodnutí bylo v pořádku, kdyby odvolací soud dospěl zkoumáním stejné smlouvy k témuž právnímu závěru jako soud prvního stupně (tedy, že mandátní smlouva, ve znění dodatku, je platná) a naopak je „překvapivé“, jestliže dospěl k právnímu závěru odlišnému, je absurdní. Byla-li otázka, zda mandátní smlouva ve znění dodatku, je platná, zkoumána soudem prvního stupně, pak dovolatel nemohl být „překvapen“ tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. Vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. proto řízení postiženo není.

Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je odvolací soud (pro soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2004