JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 339/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce O. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. B., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,500.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 305/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2005, č.j. 6 Cmo 374/2004-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2005, č.j. 6 Cmo 374/2004-94, potvrdil rozsudek ze dne 14. dubna 2004, č.j. 34 Cm 305/2003-46, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 11. září 2003, č.j. 34 Sm 175/2003-8, v rozsahu částky 1,400.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 1. března 2003 do zaplacení a nákladů řízení ve výši 60.000,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku téhož rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že směnka, jejíž úhrada je předmětem řízení, zajišťovala závazky žalované ze smlouvy o půjčce v částce 1,500.000,- Kč. Odkazuje na ustanovení § 125, § 126 a § 132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalovaná uhradila na pohledávku směnkou zajištěnou částku 1,400.000,- Kč, pročež v této částce včetně úroků z prodlení shledal žalobou uplatněný nárok nedůvodným.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů „nezhodnotily správně jednotlivé důkazy předložené žalovanou a nevyvodily z nich správné skutkové a potažmo i právní závěry“. Při hodnocení svědeckých výpovědí soudy nevzaly v úvahu, že všichni svědci jsou osobami osobně a ekonomicky spřízněnými se žalovanou a majícími s ní shodný zájem na výsledku sporu. Podle dovolatele odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k nesprávným skutkovým závěrům ohledně úhrady směnkou zajištěné pohledávky. Přitom zdůrazňuje, že způsob, jakým soudy hodnotily v řízení provedené důkazy, umožnil žalované, aby za pomoci nepravdivých svědeckých výpovědí spřízněných osob dosáhla výroku soudu, podle kterého splnila dluh, a to aniž by tuto skutečnost nepochybně prokázala věrohodnými důkazy. Vyjadřuje přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávných skutkových zjištěních, když hodnotí v řízení provedené důkazy jako pravdivé, přičemž požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Ačkoli dovolatel ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - polemizuje se způsobem a správností hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím těchto dovolacích důvodů však - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2007