JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 307/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. O. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně S. p. R., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované H. b., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 12,607.182,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 230/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č.j. 54 Co 26/2005-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 38 C 230/2004-31, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 12,607.182,95 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) S. p. R., a. s., (dále jen „úpadkyně“) vznikla splynutím D. o. a s. s., a. s. a S. p. R. a. s., (dále jen „S. p. R.“);

2) žalovaná uzavřela s L. s. s. s. r. o. (dále jen „dlužník“) v roce 1996 tři smlouvy o úvěru, na jejichž základě byly úvěry poskytnuty a dlužník se zavázal peněžní prostředky vrátit spolu s dohodnutými úroky, přičemž k 21. prosinci 1999 činily nesplacené úvěry 29,715.086,06 Kč;

3) smlouvou ze dne 21. prosince 1999 bylo mezi S. p. R. a dlužníkem dohodnuto, že S. p. R. převezme dluhy dlužníka ze smluv o úvěru; k převzetí dluhu však žalovaná jako věřitelka nedala souhlas;

4) kupní smlouvou ze dne 27. prosince 1999 (dále jen „kupní smlouva“) dlužník prodal S. p. R. nemovitosti specifikované ve smlouvě s tím, že kupní cena bude započtena proti části pohledávek kupující za dlužníkem včetně zůstatku nedoplatků z výše uvedených smluv o úvěru;

5) dodatky ze dne 2. února 2000 (dále též jen „dodatky“) ke smlouvám o úvěru uzavřenými mezi žalovanou jako věřitelem, dlužníkem a S. p. R. jako dalším dlužníkem přistoupil S. p. R. k závazkům vyplývajícím ze smluv o úvěru a tyto úvěry začal jako solidární dlužník splácet (celkem zaplatil žalované na splátkách úvěrů částku ve výši požadované žalobou);

6) prohlášením sepsaným ve formě notářského zápisu ze dne 16. srpna 2000 dlužník odstoupil od kupní smlouvy ze dne 27. prosince 1999 pro nezaplacení kupní ceny S. p. R.

7) usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2002, č.j. 45 K 16/2001-224, byl na majetek společnosti S. p. R., a. s., prohlášen konkurs a následně byl správcem konkursní podstaty ustaven žalobce.

Odkazuje na tato skutková zjištění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že právním důvodem plnění úpadkyně (resp. jejího právního předchůdce) žalované bylo v souladu s ustanovením § 533 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) přistoupení k závazkům dlužníka. Žalobcem namítaná skutečnost, že přistoupení podepsal i dlužník, je bez právního významu, když zákon souhlas dlužníka nevyžaduje. Námitka neplatnosti kupní smlouvy je podstatná pro vypořádání vzájemných práv a povinností mezi dlužníkem a úpadkyní, nemůže však mít vliv na platnost dohod o přistoupení k závazkům uzavřených mezi právním předchůdcem úpadkyně a žalovanou, neboť jejich platnost ani účinnost nebyla na kupní smlouvu vázána. Kupní smlouva a dodatky ze dne 2. února 2000 ke smlouvám o úvěru nejsou ani smlouvami, jejichž vznik a zánik na sobě závisí podle ustanovení § 275 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když žalovaná nebyla smluvní stranou kupní smlouvy a nedala souhlas k převzetí dluhu, jak přepokládala kupní smlouva. Uzavřel, že žalovaná částka není bezdůvodným obohacením žalované, neboť tato mohla požadovat plnění ze smluv o úvěru po kterémkoli z obou solidárně zavázaných dlužníků.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. října 2005, č.j. 54 Co 26/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Doplněním dokazování odvolací soud reagoval na odvolací námitku absolutní neplatnosti smluv o úvěru a jejich dodatků, jimiž právní předchůdce úpadkyně přistoupil k závazkům, nezjistil však žádnou skutečnost, která by platnost smluv „zpochybňovala“.

V této souvislosti zdůraznil, že dodatky neobsahují žádná ujednání o podmíněnosti přistoupení k závazku či vázanosti na jinou, vzájemně závislou smlouvu. Jestliže právní předchůdce úpadkyně přistoupil k dluhu v důsledku koupě zastavených nemovitostí od dlužníka, mohlo jít pouze o „motivaci“ k rozhodnutí žalované, která však je bez významu „pro platnost úkonu ani nezpůsobuje zánik dohod“. Právním důvodem plnění předchůdce úpadkyně žalované - pokračoval odvolací soud - tak bylo „platné přistoupení ke smlouvám o úvěru“, kterým vznikl předchůdci úpadkyně závazek splnit za dlužníka jeho peněžitý závazek vůči žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem - s ustanoveními § 35 odst. 2, § 37 odst. 2, § 451 odst. 2 obč. zák. a § 275 odst. 2 obch. zák. Za otázku zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, dovolatel považuje, „zda povinnost k plnění vzniklá přistupujícímu dlužníkovi na základě smlouvy o přistoupení k závazku uzavřené dle § 533 obč. zák. trvá vůči věřiteli i poté, co zaniklo vlastnické právo přistupujícího dlužníka k nemovitostem v důsledku toho, že původní dlužník, jenž byl zároveň prodávajícím, odstoupil od kupní smlouvy, kterou před uzavřením smlouvy o přistoupení k závazku prodal nemovitosti přistupujícímu dlužníkovi, to vše za situace, kdy ke dni uzavření smlouvy o převzetí závazku byl přistupující dlužník již vlastníkem nemovitostí koupených od původního dlužníka a věřitel ve smlouvě o přistoupení k závazku navíc vyjádřil srozumění s tím, že původní dlužník vlastnické právo k nemovitosti získá.“

Dále snáší argumenty na podporu závěru, že dodatky ke smlouvám o úvěru jsou neplatné pro možnost různého výkladu článku III. těchto dodatků.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.

V průběhu dovolacího řízení ke dni 1. ledna 2006 žalovaná Č. h. b., a. s. změnila obchodní firmu na H. b., a. s. Usnesením ze dne 11. ledna 2007, č.j. 45 K 16/2001-1260, Krajský soud v Ústí nad Labem ustavil po úmrtí Ing. V. K. správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. O. K.. Nejvyšší soud k těmto změnám přihlédl při označení účastníků v záhlaví rozhodnutí.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat v závěru o platnosti smluv o úvěru a dodatků ze dne 2. února 2000 obsahujících přistoupení předchůdce úpadkyně k závazku dlužníka a v závěru, že smlouvy o úvěru změněné dodatky a kupní smlouva nejsou smlouvami závislými. Otázkou vymezenou v dovolání se dovolatel totiž domáhá přezkoumání konkrétních podmínek vztahu mezi účastníky založeného smlouvami o úvěru a změněného dodatky. Takto vymezená otázka však nemá zásadní právní význam, poněvadž výklad obsahu konkrétního právního úkonu má význam právě a jen pro projednávanou věc.

Právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu obsahu dodatků ze dne 2. února 2000 přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.). Totéž platí o závěru, podle něhož kupní smlouva a smlouvy o úvěru ve znění dodatků, nejsou smlouvami závislými ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák.

Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 7, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb, a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. července 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Vydáno: 31. July 2007