JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 301/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSC. soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce: C. – 1 L., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1) R., spol. s r. o., zastoupeným, advokátem, a 2) P. a g. r. a l. f., a. s., o 5,138.376,86 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 425/2000, o dovoláních žalovaného 1) a žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2001, čj. 5 Cmo 52/2001-161, takto:

I. Dovolání se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2000, čj. 13 Cm 425/2000 – 86, jako soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto v předmětné věci, v níž vystupovala jako původní žalobce K. b. P., s. p. ú. se sídlem J. 438/2, P. 7, že „I. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci částku 5,138.376,86 Kč s úroky z prodlení ročně ve výši 5%, jdoucími z částky 4,484.994,60 Kč od 23. 11. 1999 do zaplacení a ve výši 14,15% jdoucími z částky 306.023,18 Kč od 23. 11. 1999 do zaplacení a žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci částku 1,436.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11% z této částky ročně od 30. 7. 1999 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady tohoto řízení ve výši 205.536,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“.

K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem (již ve vztahu k právnímu nástupci žalobce, jak je vpředu uveden) rozhodl, že „I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému 2) mění tak, že se žaloba zamítá. Ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před soudem prvního stupně a z tohoto důvodu zaplatit k rukám jeho právního zástupce částku 26.775,- Kč. II. Ve vztahu k žalovanému 1) se napadený rozsudek ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrzuje. III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů odvolacího řízení 33.100,- Kč. Žalobce je povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného 2) náklady odvolacího řízení ve výši 17.850,- Kč. IV. Dovolání k posouzení platnosti dohody o narovnání se připouští“.

Odvolací soud zejména konstatoval, že zásadní otázkou pro rozhodnutí je, zda dohoda o narovnání byla platně uzavřena. Zopakoval důkaz smlouvou č. 1166/98 z 30. 7. 1998 o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkr. „obch. zák.“) a o narovnání vzájemných vztahů v důsledku změn v osobách účastníků původního závazkového vztahu.

Odvolací soud dovodil, že skutečnost, že strany v roce 1998, kdy již byla zrušena rozhodující část hospodářského zákoníku a kdy platil již obchodní zákoník a novelizovaný občanský zákoník, uzavřely dohodu o narovnání podle v té době platné úpravy, tj. podle § 585 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák“) neplatnost takové dohody způsobit nemůže. Její uzavření není ani v rozporu s ustanovením § 763 odst. 1 obch. zák., byť toto ustanovení je kogentní povahy; jde však o přechodné ustanovení, které uzavření dohody o narovnání podle občanského zákoníku nebrání. Dohoda o narovnání, uzavřená v r. 1998, již nemohla mít právní základ ve zrušeném hospodářském zákoníku.

Dohoda o narovnání je tudíž podle názoru odvolacího soudu platná. Námitka žalovaného 1), že již před jejím uzavřením závazek z úvěrové smlouvy na trvale se obracející zásoby (ve zkratce „TOZ“) zanikl, není relevantní vzhledem k ust. § 586 odst. 2 obč. zák. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce nebyl při sjednávání narovnání v dobré víře. Od okamžiku účinnosti dohody o narovnání tedy zanikly hospodářskoprávní závazky, které byly nahrazeny závazky obchodními (závazky podle obchodního zákoníku).

K námitce žalovaného 1) týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce, odvolací soud konstatoval, že právní nástupnictví na straně věřitele z titulu postoupení pohledávky postupně ve vztazích … banky, a. s., … banky, s. p. ú. a … banky P., s. p. ú, bylo prokázáno. Stejně posuzoval tuto otázku v totožném sporu Nejvyšší soud a jeho judikatura je shodná i v otázce udělení souhlasu … banky a Č. p., a.s. při postoupení pohledávky … bance, s. p. ú.

Z uvedených důvodů shledal odvolací soud odvolání žalovaného 1) nedůvodným.

Podle názoru odvolacího soudu však jinak je tomu u žalovaného 2). V ručitelském prohlášení v čl. IV. odst. 3 se ručitel zavazuje zajišťovat závazek dlužníka po dobu, po kterou bude věřitelem … banka P. s. p. ú. Tato podmínka není v rozporu s platnou právní úpravou. S účinností smlouvy o postoupení pohledávky z … banky P. s. p. ú. na právního nástupce zanikl proto ručitelský závazek žalovaného 2) a žalovaný 2) tak vůči současnému žalobci, tj. C.1-1, L., není zavázán.

Proto ve vztahu k žalovanému 2) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jak shora uvedeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaný 1) a žalobce.

Žalovaný 1) v dovolání z 13. 12. 2001 poukazuje na to, že přípustnost dovolání vyslovil Vrchní soud v Praze k posouzení platnosti předmětné smlouvy (dohody) o narovnání. Posouzení má zásadní právní význam, neboť stejné dohody uzavírala … banka P., s. p. ú. v období let 1995-1998 i s jinými subjekty.

K právnímu názoru odvolacího soudu žalovaný 1) namítá, že ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. je kogentní povahy a účastníci se proto od něj nemohou odchýlit. Práva a povinnosti účastníků musejí být i po době účinnosti hospodářského zákoníku posuzována podle tohoto předpisu.V opačném případě by vznikla účastníkům práva a povinnosti rozdílná od očekávaných a předpokládaných, a to by byl stav naprosto nežádoucí. Z tohoto důvodu má žalovaný 1) za to, že předmětná dohoda o narovnání odporuje zákonu a je jako taková neplatná. Právní vztahy a práva z této dohody vzniklé se musely a musejí nadále řídit hospodářským zákoníkem. Tento zákoník dovoloval stranám pouze upřesnit sporný nebo pochybný obsah závazku (§ 127) anebo stávající závazek změnit nebo zrušit (§ 125) za předpokladů a v mezích stanovených hospodářským zákoníkem. Rovněž případné uznání závazku by muselo být posuzováno podle § 132 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“)

Právní posouzení věci soudy obou stupňů proto žalovaný 1) pokládá za chybné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním z 19. 12. 2001 ve výrocích I. a III. věta druhá s tím, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), neboť směřuje proti výrokové části, kterou byl změněn rozsudek osudu prvního stupně ve věci samé, a to ve vztahu k žalovanému 2). Jako důvod dovolání uvádí dovolatel, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzen věci (ust. § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“).

Podle názoru žalobce odvolací soud nesprávně právně posoudil omezení ručitelského závazku v bodu IV. poslední větě ručitelského prohlášení žalovaného 2) ze dne 25. 8. 1998, čj. 2469/98-3115/1, podle kterého se ručitel, tj. žalovaný 2) zavazuje zajišťovat závazek žalovaného 1) po dobu, po kterou bude věřitelem … banka P., s. p. ú.

Žalobce se domnívá, že odvolací soud nevzal v úvahu rozhodující skutková zjištění pro posouzení právních následků ve změně věřitelského subjektu. Tato zjištění rekapituluje a dovozuje, že obchodní zákoník při úpravě institutu ručení s případem, že dojde k omezení platnosti ručení na určitou osobu nebo po určitou dobu, nepočítá - jak konstatoval i odvolací soud - a je třeba použít ve smyslu ust. § 1 odst. 2 obch. zák. a § 853 obč. zák. ta ustanovení zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem ručení nejbližší, což je dle názoru žalobce úprava bankovní záruky. Důsledky časového omezení platnosti záruky výslovně upravuje ustanovení § 321 odst. 1 obch. zák. a nic nebrání tomu, aby toto ustanovení bylo aplikováno i mimo bankovní obchody a tak je použít i pro úpravu ručení ve smyslu ust. § 1 odst. 2 obch. zák. Žalobce má za to, že na základě aplikace cit. ustanovení je třeba rozlišit důsledky skončení doby platnosti ručení podle toho, zda došlo nebo nedošlo k platnému uplatnění nároku věřitele z ručení, tj. k písemné výzvě věřitele, po dobu platnosti ručení. Po skončení doby platnosti ručení zaniká právo věřitele uplatnit písemnou výzvou své nároky z ručení, nikoli však existující pohledávka věřitele za ručitelem (a odpovídající závazek ručitele) vzniklá na základě výzvy v době platnosti ručení již učiněné. Opačný výklad podle názoru dovolatele otevírá cestu ke zneužití práva a je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., protože ručitel by mohl protiprávním odkládáním plnění docílit zánik svého závazku.

Dovolatel dospívá k závěru, že pohledávka … banky P., s. p. ú. je od doručení její výzvy k plnění ručiteli – žalovanému 2) existující, platnou a splatnou pohledávkou, která nezaniká pouze z toho důvodu, že uplyne doba platnosti ručení. Splatná pohledávka žalobce resp. splatný závazek žalovaného 2) není a nemůže být omezen ve smyslu čl. IV. poslední věta ručitelského prohlášení. Časové omezení platnosti ručení v předmětném ručitelském prohlášení je třeba interpretovat tak, že zánikem ručení se rozumí zánik práva věřitele uplatnit nároky z ručení, nikoliv zánik práva požadovat plnění od ručitele na základě nároku již vzniklého.

Dovolatel je toho názoru, že dikce bodu IV. poslední věta ručitelského prohlášení je formulována jako rozvazovací podmínka, jež má působit při svém splnění zánik ručitelského závazku žalovaného 2) za specifikovaný závazek žalovaného 1), avšak podle přesvědčení dovolatele k této rozvazovací podmínce nelze přihlížet ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 in fine obč. zák., jelikož se jedná o podmínku nedovolenou, v rozporu se zákonem. Dovolatel poukazuje na to, že podle ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák. ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje a tato úprava má ve smyslu § 263 odst. 1 kogentní charakter, takže jiný moment zániku ručitelského závazku nelze stanovit.

Dovolatel dále poukazuje na ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák., podle kterého s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, a toto ustanovení je rovněž kogentní a nelze se od něj odchýlit.

Dovolatel má za to, že zajištění závazku jako právní institut se nevztahuje přímo k subjektům (věřiteli a dlužníku) konkrétního závazku, ale vztahuje se k závazku jako takovému. Postavení právního nástupce původního věřitele nemá být zkráceno oproti postavení původního věřitele. V daném případě bod IV. poslední věta ručitelského prohlášení obchází zákonnou úpravu postoupení pohledávky a je proto neplatný.

Dovolatel konečně zdůrazňuje, že žalovaný 2) ve více případech ručil za závazky dlužníků z původních úvěrů na TOZ a ustanovení bodu IV. poslední věta ručitelského prohlášení nelze aplikovat tak, aby postup žalovaného 2), zkracující ručení, požíval právní ochrany.

Dovolatel resumuje, že jeho pohledávka za žalovaným 2) nezanikla, když pohledávka … banky P., s. p. ú. za žalovaným 2) byla postoupena na žalobce.

Žalobce z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud výroky I. a III. věta druhá napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil (v tomto rozsahu) odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně navrhuje i odložení vykonatelnosti předmětných výroků ve smyslu ust. § 243 o. s. ř.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání žalobce a žalovaného 1) splňují náležitosti, stanovené zákonem (ustanovení § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním žalovaného 1), jehož přípustnosti se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., jelikož odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Ve vztahu k ustanovení § 239 odst. 1 lze jako dovolací důvod uplatnit jen nesprávné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí spočívá [ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

V daném případě je předmětem právního posouzení smlouva (dohoda) o narovnání mezi účastníky, která je součástí „Smlouvy o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků a o narovnání vzájemných vztahů“, uzavřené dne 30. 7. 1998.

Spornou otázkou je, zda právní vztah vzniklý na základě ustanovení hospodářského zákoníku (v době jeho účinnosti do 31. 12. 1991), který se i po zrušení hospodářského zákoníku a jeho nahrazení obchodním zákoníkem od 1. 1. 1992, po tomto datu nadále řídí jen režimem hospodářského zákoníku, anebo zda tento právní vztah v důsledku uzavření dohody o narovnání – lze podřídit po 1. 1. 1992 režimu obchodního zákoníku, resp. režimu občanského zákoníku obecně včetně speciálního režimu obchodního zákoníku.

K této otázce se soudní judikatura vyslovila zcela jednoznačně právě v souvislosti s použitím narovnání, a to za použití analogie tak, že „smlouva není neplatná jen proto, že se účastníci dohodli o nahrazení dosavadního hospodářského závazku závazkem obchodněprávním“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 9 Cmo 601/2000, uveřejněný pod č. 8/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud k tomu dodává, že ustanovení § 585 a násl. obč. zák. o narovnání lze aplikovat na obchodněprávní vztahy po 1. 1. 1992 právě proto, že hospodářský zákoník tento institut neznal a vzniklou mezeru je možno překlenout analogií iuris v souladu s povahou předmětného závazkového vztahu jako „hospodářsko – obchodního“. V důsledku uvedeného se hospodářskoprávní závazek ze smlouvy o úvěru „modifikoval“ na obchodněprávní závazek z dohody o narovnání. Tomu odpovídá jak povaha předmětného vztahu, tak i vůle účastníků, uzavírajících smlouvu č. 1166/98 z 30. 7. 1998, vyložená za použití pravidel výkladu, obsažených v ustanovení § 266 odst. 1-3 obch. zák. Dohoda o narovnání podle § 585 obč. zák. se ostatně svou podstatou blíží úpravě v § 127 hosp. zák., podle něhož je-li obsah závazku sporný nebo pochybný a není-li hospodářsky účelné jej přesně zjišťovat, může být obsah tohoto závazku stanoven dohodou organizací. V tomto smyslu a k tomuto účelu směřovala též dohoda účastníků v posuzovaném případě, přičemž není rozhodné, jak je tato dohoda (smlouva) formálně označena, nýbrž rozhodný je její obsah, tj. práva a povinností z této dohody (smlouvy) pro účastníky vyplývající.

S právním názorem žalovaného 1) se proto dovolací soud neztotožňuje a naopak považuje za věcně správné právní posouzení odvolacího soudu. Z tohoto důvodu dovolací soud dovolání žalovaného 1) zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Dovolání žalobce je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ve vztahu k žalovanému 2)].

Ani dovolání žalobce není důvodné.

Žalobce jako dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení sjednaného ručitelského závazku v ručitelském prohlášení žalovaného 2) ze dne 25. 8. 1998, jímž se žalovaný 2) zavázal zajišťovat závazek žalovaného jen pro určitou, časově omezenou dobu, tj. po dobu, po kterou bude věřitelem … banka P., s. p. ú. S právním posouzením odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje, neboť je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který dovodil v rozsudku ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 29 Odo 667/2001, že „ustanovení § 303 a násl. obch. zák. nezakazují omezit ručitelský závazek pouze na jednoho věřitele; není v rozporu s touto úpravou, ani ji neobchází (§ 39 obč. zák.), je-li ručitelský závazek omezen právě jen na dobu, po kterou je věřitelem původní věřitel“ (uveřejněno pod č. 61/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

S právním názorem žalobce, že neupravuje-li obchodní zákoník časově omezené ručení, je nutno na takový případ aplikovat zákonnou úpravu bankovní záruky, nelze souhlasit. Takovou analogii legis není možno z obchodního zákoníku dovodit. Není žádný právní důvod pro to, aby pro institut ručení byla použita ustanovení institutu bankovní záruky, jež podle základního ustanovení § 313 obch. zák. je naprosto odlišně konstruována co do účastníků (uplatňuje se jen ve vztahu k bankám), co do obsahu i co do účelu.

Není rovněž opora pro to, aby jen z učiněné výzvy věřitele k plnění z ručení byla vyvozována změna závazku, na určitou dobu smluvně omezeného, na závazek v důsledku výzvy časově modifikovaný v tom smyslu, že nárok lze uplatnit i po době, na kterou byl závazek časově omezen.

Ani námitce dovolatele, že v daném případě šlo o rozvazovací podmínku ve smyslu § 36 odst. 2 věta druhá obč. zák., a to nedovolenou, v rozporu se zákonem, nelze přisvědčit. Sjednané omezení ručení na dobu, po kterou bude účastníkem závazkového vztahu jeden z účastníků, není svou povahou podmínkou rozvazovací, protože žádné právní následky, které měly pominout, v tomto případě nenastaly.

Námitka, že úprava zániku ručení v § 311 odst. 1 obch. zák. má kogentní povahu, taktéž neobstojí, protože zánik ručení v důsledku zániku zajištěného závazku je pouze jedním ze způsobu zániku, přičemž úprava ručení v § 303 a násl. obch. zák. neobsahuje všechny způsoby zániku ručení, které jsou možné a dovolené (např. dohodou účastníků). Rovněž odkaz dovolatele na kogentní charakter ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. o postoupení pohledávky není případný, když nelze směšovat závazky z ručení a závazky z postoupení práva (pohledávky).

Z uvedených důvodů dovolací soud zamítl i dovolání žalobce jako nedůvodné, když rozhodnutí odvolacího soudu je i v žalobcem napadené části správné (ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve vazbě na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Oba dovolatelé neměli v řízení o dovolání úspěch a žádnému z účastníků v tomto řízení nevznikly podle obsahu spisu náklady, na jejichž náhradu by měli právo.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. března 2004

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. March 2004