JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 30/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. t., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Fondu …, o převod akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 169/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2003, č.j. 14 Cmo 289/2002-70, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2003, č.j. 14 Cmo 289/2002-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2002, č.j. 8 Cm 169/97-48, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. září 2002, č.j. 8 Cm 169/97-58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.6.2002, č.j. 8 Cm 169/97-48, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6.9.2002, č.j. 8 Cm 169/97-58, kterým tento soud uložil žalovanému dát Středisku cenných papírů příkaz k převodu 72.533 kusů akcií žalobkyně ISIN CS … v nominální hodnotě 72,533 .000,- Kč ze svého účtu majitele cenných papírů na účet žalobkyně ve Středisku cenných papírů, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud především konstatoval, že řízení bylo zahájeno dne 26.5.1997 a jde o vztah mezi společností a jejím akcionářem (zakladatelem) související se zvýšením základního jmění. Podle občanského soudního řádu platného v době zahájení řízení šlo o řízení podle § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na které nedopadalo ustanovení § 200e o. s. ř. v tehdy platném znění. Proto na dané řízení nedopadá část dvanáctá, hlava I., bod 15., zákona č. 30/2000 Sb. a odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu v platném znění.

Dále odvolací soud uvedl, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, která ani nebyla odvolatelem zpochybněna, a ztotožňuje se i s jeho právními závěry.

Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud posuzoval věc podle ustanovení obchodního zákoníku ve znění platném v době rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění, tj. k 19.10.1992 (dále též jen „obch. zák.“) a setrval i na tehdejší terminologii.

Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Konstatoval, že věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je účastník subjektem práva, jež je předmětem řízení. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, podle kterého ustanovení hmotného práva by bylo možno uplatněný nárok posoudit. Lze se plně ztotožnit s jeho závěrem, že s ohledem na absenci úpravy v obchodním zákoníku je požadavek žalobkyně podle § 1 odst. 2 obch. zák. podřaditelný pod § 126 odst. 2 obch. zák. (správně občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), podle něhož požívá stejné ochrany jako vlastník ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe. Bez toho by žalobkyně nemohla dostát povinnosti, vyplývající pro ni z ustanovení § 209 odst. 1 obch. zák. Sama skutečnost, že ke zvýšení došlo podle tvrzení žalovaného proto, aby byla skutečná výše základního jmění dána do souladu s výší zapsanou při vzniku společnosti do obchodního rejstříku, na tom nic nemění.

Obchodní zákoník znal zvýšení základního jmění upsáním nových akcií (§ 203 a násl.) a zvýšení základního jmění z majetku společnosti (§ 208 a násl.). Obchodní zákoník ani zákon č. 92/1991 Sb. neupravuje možnost nějaké zvláštní formy zvýšení základního jmění z důvodu dosažení souladu mezi skutečným stavem jmění a výší základního jmění při vzniku společnosti. „Případné rozdíly se mohly odrazit především při aktualizaci privatizačního projektu.“

V daném případě žalovaný jako jediný akcionář rozhodl o zvýšení základního jmění podle § 208 obch. zák. Potom vyplývají důsledky zvýšení z ustanovení § 209 obch. zák. a společnost je povinna se podle tohoto ustanovení chovat. Protože byly vydány nové akcie, měla společnost povinnost bezplatně tyto akcie rozdělit mezi akcionáře podle podílu jimi upsaných akcií. To, že v mezidobí, mezi rozhodnutím o zvýšení základního jmění a zápisem do obchodního rejstříku, získali akcie společnosti v rámci kuponové privatizace další akcionáři, na povinnosti společnosti podle § 209 odst. 1 obch. zák. nic nemění. Ti, kdož byli akcionáři žalující společnosti v okamžiku účinného zvýšení, k němuž došlo podle § 202 odst. 4 obch. zák. až zápisem do obchodního rejstříku, mají podle § 209 odst. 1 obch. zák. právo na bezplatné vydání akcií. Případné další změny v okruhu akcionářů nejsou pro tento spor relevantní, když s případnými právními nástupci oprávněných akcionářů se bude muset vypořádat společnost při plnění povinnosti pode § 209 obch. zák.

Oprávnění žalobkyně držet akcie, které je povinna rozdělit mezi akcionáře, vyplývá z ustanovení § 209 odst. 1 obch. zák. Akcionáři jsou z toho titulu v právním vztahu ke společnosti, která emitovala akcie při zvýšení základního jmění, a nikoli k jednomu z akcionářů (byť zakladateli společnosti), který si všechny nově vydané akcie ponechal. Ani v tomto směru není proto námitka odvolatele důvodná.

Soud prvního stupně provedl zjištění z výpisů z účtů majitelů cenných papírů u Střediska cenných papírů, a z jejich žádostí o vydání nově emitovaných akcií. Žalobkyně v tomto řízení požaduje na žalovaném převod tolika akcií, jež odpovídají procentně zvýšenému základnímu jmění a počtu akcií, které měli v držení akcionáři, kteří požádali o vydání nových akcií. Petit žaloby je natolik určitý, že splňuje požadavky na materiální vykonatelnost rozhodnutí. Je v něm uveden počet akcií i ISIN (ten nikdo nezpochybňuje, stejně ani to, že akcie má na účtu žalovaný). Účet, ze kterého mají být akcie převedeny a účet, na který mají být převedeny, jsou dostatečně identifikovány označením majitele, když každý majitel může mít u Střediska cenných papírů jen jeden účet (§ 58 odst. 3 zák. č. 591/1992 Sb.). Uvedení jednotlivých akcionářů, jimž má následně žalobkyně takto získané akcie podle § 209 odst. 1 obch. zák. vydat, je z hlediska vykonatelnosti výroku soudu zcela nadbytečné. V této chvíli je postačující, že bylo prokázáno, že akcionáři požádali žalobkyni o vydání akcií a s ohledem na počet jimi držených akcií „odpovídá i žalovaná částka“. Nevydá-li posléze žalobkyně akcie oprávněným akcionářům (či jejich právním nástupcům) je na nich, aby se svého práva vůči ní domáhali.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a to že věc nesprávně právně posoudil.

Především namítá, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována. Soud v rozhodnutí dovodil, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni akcie proto, aby je mohla dále vydat oprávněným majitelům. Žádný právní předpis ovšem nezakazuje, aby akcionáři uplatnili své právo na vydání akcií přímo vůči žalovanému. Navíc nebylo v řízení prokázáno zda jednotlivým akcionářům, uvedeným v odůvodnění žaloby, právo na připsání akcií skutečně svědčí a pokud ano, v jaké výši. Někteří akcionáři (právnické osoby) již zanikli a přesto soud rozhodl i o eventuálním vydání jejich akcií. Takové akcie by neoprávněně zůstaly v držení žalobkyně. Soud nezkoumal ani správnost počtu požadovaných akcií, který žalobkyně nijak neprokázala.

Podle názoru žalovaného soud rovněž nesprávně posoudil obsah žalobního petitu, který je neurčitý. Petit by měl obsahovat konkrétní určení akcionářů, kterým by mělo právo na připsání akcií svědčit a dále určení, na jaký počet akcií má ten který akcionář nárok, protože pouze v tomto případě by měl vazbu na projednávaný předmět sporu. Jedině takový petit by byl vykonatelný.

Žalovaný dále namítá, že akcionářům nevznikl nárok na bezplatné rozdělení nových akcií, protože ke zvýšení základního jmění žalobkyně došlo v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění. Při této aktualizaci šlo pouze o upřesnění hodnoty vloženého majetku a tím i o upřesnění skutečné výše základního jmění. Byl zajištěn pouze soulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v obchodním rejstříku.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že svoji aktivní legitimaci odvozuje z ustanovení § 126 obč. zák., podle něhož má ten, kdo je oprávněn věc mít u sebe, obdobná práva na ochranu, jako vlastník. Žalobkyně neodvozuje svůj nárok z toho, že by byla majitelem předmětných akcií, ale z toho, že je povinna s předmětnými cennými papíry určitým právem požadovaným způsobem naložit, totiž vydat je oprávněným vlastníkům, a z toho důvodu je nezbytné, aby cennými papíry mohla disponovat.

Námitku žalovaného ohledně pochybností o současné existenci jednotlivých akcionářů žalobkyně, kteří vůči ní uplatnili nárok na vydání akcií z titulu zvýšení základního jmění, považuje žalobkyně za irelevantní, neboť tato otázka je z hlediska předmětu řízení nepodstatná.

K námitce žalovaného ohledně neurčitosti žalobního petitu žalobkyně uvádí, že petit splňuje všechny požadavky na materiální vykonatelnost rozhodnutí.

Ohledně námitky, že nárok akcionářů na rozdělení nových akcií nevznikl, neboť ke zvýšení základního jmění došlo v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění a nejde o zvýšení základního jmění dle obchodního zákoníku, žalobkyně uvádí, že tento závěr je nesprávný, neboť nemá oporu v zákonné úpravě. Žalobkyně je přesvědčena, že šlo o zvýšení základního jmění z majetku společnosti dle § 208 obchodního zákoníku vydáním nových akcií, které měly být bezplatně rozděleny mezi stávající akcionáře. Dle ustanovení § 208 odst. 2 obch. zák. se na zvýšení základního jmění z majetku společnosti podílejí akcionáři podle jmenovitých hodnot svých akcií. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá nárok na vydání akcií, vydaných na základě zvýšení základního jmění osobám, které byly ke dni 27.5.1993 akcionáři žalobkyně. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda je žalobkyně, která emitovala akcie na zvýšení základního jmění, aktivně věcně legitimována k žalobě na jejich vydání, jestliže je vydala osobě, které je vydat neměla.

V řešení této otázky se dovolací soud zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu, které považuje za správné.

Rovněž otázku, komu patří akcie vydané v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění, považuje Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu.

V projednávané věci dovolatelka v průběhu řízení tvrdila, že akcie, o které se vede spor, byly vydány v rámci tzv. velké privatizace, přičemž nešlo z právního hlediska o zvýšení základního jmění, ale pouze o upřesnění hodnoty majetku vloženého do základního jmění privatizovaného státního podniku a tím i o upřesnění skutečné výše základního jmění. Podle dovolatelky tím byl pouze zajištěn soulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v obchodním rejstříku.

K tomu odvolací soud uzavřel, že obchodní zákoník v rozhodném znění znal zvýšení základního jmění upsáním nových akcií (§ 203 a násl.) a zvýšení základního jmění z majetku společnosti (§ 208 a násl.). Obchodní zákoník ani zákon č. 92/1991 Sb. neupravoval možnost nějaké zvláštní formy zvýšení základního jmění z důvodu dosažení souladu mezi skutečným stavem jmění a výší základního jmění při vzniku společnosti. Z toho pak dovodil, že v daném případě žalovaný jako jediný akcionář rozhodl o zvýšení základního jmění podle § 208 obch. zák. Tento závěr odvolacího soudu však není správný, resp. úplný.

Odvolací soud si nepoložil otázku, jaká byla vůle jediného akcionáře v projednávané věci, resp. jaký postup mu byl uložen v souvislosti se změnou hodnoty vkládaného podniku (jeho obchodního jmění) do základního jmění akciové společnosti. Jestliže jediný akcionář vložil do základního jmění privatizované společnosti celé obchodní jmění privatizovaného státního podniku (pouze bez složek, které vložit nemohl – např. majetek, ke kterému byly uplatněny restituční nároky) a skutečně „zvýšením základního jmění“ pouze plnil uloženou povinnost aktualizovat hodnotu majetku vloženého do základního jmění akciové společnosti v rámci privatizace ve vazbě na jeho změnu, ke které došlo od zpracování účetní závěrky, na jejímž základě došlo k určení hodnoty vkládaného majetku do vzniku společnosti (tj. povinnost určit skutečnou hodnotu tohoto majetku ke dni vkladu), potom fakticky nedošlo ke zvýšení základního jmění, ale pouze k zajištění souladu mezi zápisem výše základního jmění v obchodním rejstříku a skutečným stavem. Na tom by nic neměnilo ani to, že jediný akcionář formálně rozhodl o zvýšení základního jmění, ač ve skutečnosti základní jmění zvýšit nehodlal. Tento jeho postup by byl nesprávný a rejstříkový soud na základě takového postupu neměl rozhodnout o zápisu zvýšení základního jmění, ale o změně zápisu, kterou bude dosaženo souladu mezi skutečným a rejstříkovým stavem.

Pro úplnost je třeba uvést, že správný není ani závěr odvolacího soudu, že z ustanovení § 58 odst. 3 zák. č. 591/1992 Sb. v rozhodném znění vyplývalo, že každý majitel může mít u Střediska cenných papírů jen jeden účet. Teorie i praxe je jednotná v tom, že z uvedeného ustanovení vyplývalo pouze to, že Středisko cenných papírů je povinno zřídit každému majiteli jeden účet, nic však nebrání tomu, aby po dohodě s ním zřídilo účtů více.

Protože právní posouzení věci co do řešení jedné z otázek, na nichž napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém dovolací soud shledal dovolání přípustným, spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 14. December 2004