JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 231/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. s. Č., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované U. T. akciové společnosti, zastoupené advokátem, o zaplacení 6,571.500,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 34/2004, 50 Cm 29/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2005, č. j. 12 Cmo 369/2005 – 139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 50 Cm 34/2004, 50 Cm 29/2004 – 72, rozhodl soud prvního stupně o ponechání směnečných platebních rozkazů vydaných Městským soudem v Praze dne 17. března 2004, č. j. 47 Sm 23/2004 – 8, a dne 2. června 2004, č. j. 54 Sm 20/2004 – 14, v platnosti (I. a II. výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (III., IV. a V. výrok).

Soud prvního stupně řízení o námitkách do obou směnečných platebních rozkazů spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, přestože totožnost účastníků nebyla dána. Spojení odůvodnil tím, že předmět řízení, který byl vymezen námitkami do obou směnečných platebních rozkazů, byl charakterizován stejnými skutkovými tvrzeními, byť ve vztahu ke smlouvám, které separátně uzavřeli se žalovanou oba žalobci. Z hlediska hospodárnosti řízení se tak soudu prvního stupně jevilo účelným provést důkazní řízení ohledně námitkového tvrzení při společném projednání obsahově shodných námitek vůči odlišným žalobcům.

Napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud poté, co doplnil dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. března 2003, se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně.

K procesnímu tvrzení žalované, že soud neměl obě věci slučovat ke společnému projednání, uvedl, že toto tvrzení nemá právní význam, neboť i kdyby soud prvního stupně pochybil, když obě věci spojil podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ke společnému řízení, mohlo by jít pouze o vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. K takovým vadám odvolací soud podle § 212a odst. 5 druhé věty o. s. ř. nepřihlíží. Z toho důvodu tento postup soudu prvního stupně odvolací soud nezkoumal.

Poté odvolací soud konstatoval, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou ze smlouvy o postoupení pohledávky se týká jejich podnikatelské činnosti, proto se řídí obchodním zákoníkem.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že z čl. I. § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále je „směnečný zákon“), který platí i pro směnky vlastní, a contrario vyplývá, že jde-li o kauzální námitky, může dlužník vznášet vůči majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ ve vztahu tohoto dlužníka k tomuto konkrétnímu majiteli směnky. Mezi účastníky nebyl sporný důvod vystavení směnky, která zajišťovala zaplacení 6,571,500,- Kč za postoupení pohledávek žalobkyně vůči U. b. a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 5. března 2003 mezi žalobkyní jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem (dále jen „smlouva“). Žalovaná tvrdí, že „zajištěný závazek je neplatný, resp. zanikl“, a to z důvodu relativní neplatnosti smlouvy, resp. z důvodu platného odstoupení od smlouvy.

Z dosavadního průběhu řízení je podle odvolacího soudu zřejmé, že podstatou sporu je výklad pojmu „vymahatelná pohledávka“, použitého v článku I bodu 2 věty třetí smlouvy. V uvedeném ustanovení smlouvy se uvádí: „Postupitel rovněž výslovně prohlašuje, že pohledávka v té podobě, jak je uvedena v článku I odst. 1 této smlouvy existuje, nezanikla, není promlčena, je vymahatelná a je ve výši, která je uvedena v tomto článku a je způsobilá být předmětem postoupení.“ Žalobkyně chápe pojem „vymahatelná pohledávka“ tak, že jde o pohledávku, kterou je možno žalovat u soudu v nalézacím řízení, kdežto žalovaná rozumí uvedenému pojmu tak, že jde o pohledávku s již existujícím exekučním titulem, např. ve formě pravomocného vykonatelného rozsudku nebo vykonatelného notářského zápisu. Soud prvního stupně se přiklonil k názoru žalobkyně a odvolací soud se s tímto názorem též ztotožnil.

Odvolací soud dále uvedl, že v právních předpisech je „pojem vymahatelnosti“ používán nejednotně. Souhlasí se žalovanou, že v § 42a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je uvedený pojem vykládán a v § 336f o. s. ř. je přímo definován jako pohledávka opatřená exekučním titulem. Na druhé straně v § 391 odst. 1 obch. zák. se hovoří o právech vymahatelných u soudu a nepochybně se jimi míní taková práva, která lze uplatnit u soudu v řízení nalézacím. Stejně je použit pojem vymahatelnosti i v § 845 odst. 1 obč. zák. Je nutno brát v úvahu i obsah a kontext § 336f o. s. ř., který platí v procesním právu a pouze pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí. Legislativní zkratka „vymahatelná pohledávka“, v tomto ustanovení definovaná, nemůže být bez dalšího automaticky použita v hmotněprávním vztahu vzniklém na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Pokud některý z účastníků smlouvy měl na mysli toto užší pojetí vymahatelné pohledávky, pak bylo namístě učinit ve smlouvě výslovný odkaz na § 336f o. s. ř. či jinak určitě vyjádřit, že vymahatelnou pohledávkou je míněna pohledávka opatřená exekučním titulem. Tak tomu v dané smlouvě o postoupení pohledávek nebylo. Obsah pojmu „vymahatelná pohledávka“, použitý v § 42a obč. zák., není dán zcela jasným a nesporným významem tohoto pojmu, nýbrž spíše obsahem a účelem tohoto ustanovení. Z účelu tohoto ustanovení plyne, že jeho smyslem je umožnit věřiteli, aby se domáhal uspokojení své pohledávky (tj. pohledávky již vykonatelné) z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Bylo by v rozporu nejen s účelem ustanovení ale i s výslovným textem § 42a odst. 4 obč. zák., kdyby soud musel jako předběžnou otázku řešit, kromě splnění podmínek odporovatelnosti uvedených v § 42a odst. 2 obč. zák., zda je žalobce majitelem existující pohledávky, kterou však dosud nezažaloval. Podle názoru odvolacího soudu má pojem „vymahatelná pohledávka“ v uvedeném ustanovení spíše povahu legislativní nepřesnosti a bylo by namístě použít v § 42a odst. 1 obč. zák. slova „vykonatelné pohledávky“ nebo „pohledávky opatřené exekučním titulem“, apod.

Širšímu pojetí vymahatelnosti odpovídá i obecné chápání tohoto pojmu. Např. pod vymahatelností práva se míní to, jak dobře či špatně se může věřitel soudní cestou domoci splnění svého nároku. Touto soudní cestou je obecně míněno fungování soudní soustavy ve svém celku, tj. jak nalézací řízení, tak i následná exekuce vykonatelného soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud je bez dalšího ve smlouvě použit pojem „vymahatelná pohledávka“, aniž by byl tento pojem blíže specifikován např. odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu, mělo by jít o pohledávku způsobilou k uplatnění u soudu formou žaloby v nalézacím řízení.

Dále pak odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že návrh smlouvy předkládala žalované žalobkyně, proto je nutno pojem „vymahatelná pohledávka“ vykládat k její tíži. Uvedeným závěrům svědčí i obsah smlouvy a okolnosti související s jejím uzavřením, zejména to, že v bodu I smlouvy jsou uvedeny doklady, které připojil postupitel k osvědčení existence a výše pohledávky. Pokud by žalovaná skutečně chtěla koupit již vykonatelnou pohledávku, nepochybně by trvala na předložení dokladu prokazujícího existenci exekučního titulu.

Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná od smlouvy platně neodstoupila.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka uvádí, že ve věci rozhodovali soudci, kteří jsou ve smyslu § 14 o. s. ř. vyloučení z projednání a rozhodnutí věci, přičemž soud v rozporu se zákonem nerozhodl o námitce podjatosti, kterou vznesla. Dovozuje, že soudci byli „k této kauze přiděleni v rozporu s rozvrhem práce“ a napadá rovněž rozpor mezi protokolem o jednání a písemným odůvodněním rozsudku.

Dále dovolatelka rekapituluje dosavadní průběh sporu a uvádí, že v řízení před soudy obou stupňů řádně doložila, že účinky dovolání se neplatnosti smlouvy i odstoupení nastaly ještě předtím, než měla vzniknout její povinnost zaplatit úplatu za postoupené pohledávky. Má za to, že s ohledem na zánik pohledávek, jejichž splnění bylo zajištěno příslušnými zajišťovacími směnkami, byl návrh na vydání směnečného platebního rozkazu podaný žalobkyní zjevně neopodstatněný a zcela bezdůvodný. Namítá, že stanovisko Nejvyššího soudu je co do definice pojmu „vymahatelná pohledávka“ neměnné, když za vymahatelnou pohledávku vždy byla a je považována taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), přičemž na podporu svého tvrzení odkazuje na publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 2684/99, 31 Cdo 2509/99 a 2 Cdon 1703/96).

Dovolatelka dále argumentuje jednotlivými právními předpisy, v nichž lze nalézt právní úpravu pojmu „vymahatelná pohledávka“, a to § 42a obč. zák., § 336f o. s. ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) a § 13 odst. 2 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, přičemž dochází k závěru, že pod pojmem „vymahatelná pohledávka“ se rozumí pohledávka přiznaná exekučním titulem. Dle čl. 95 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou a dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Dovolatelka se domnívá, že postup odvolacího soudu, který v napadeném rozhodnutí vyslovuje závěr, že zákonné ustanovení, kterým se smluvní strany při sepisu smlouvy řídili, má povahu legislativní nepřesnosti, je bezprecedentním zásahem do základních zásad právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Takový závěr soudu je způsobilý vyvolat na obou stranách sporu napříště stav absolutní právní nejistoty. ohledně jakéhokoli budoucího uspořádání svých smluvních vztahů.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně ve vyjádření setrvává na výkladu pojmu „vymahatelná pohledávka“, jak jej vyložily soudy obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, má-li v něm řešená právní otázka zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění anebo vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají.

Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 148/2006, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad pojmu „vymahatelná pohledávka“ použitého ve smlouvě, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani tvrzený rozpor s hmotným právem při výkladu smlouvy, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Za situace, kdy není dovolání přípustné se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkami dovolatelky týkajícími se procesních pochybení odvolacího soudu, neboť tyto námitky přípustnost dovolání, jak shora uvedeno, založit nemohou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2007

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. June 2007