JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 22/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně N. K., p. o., zastoupené, advokátem, proti žalované … pojišťovně Č. r., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 10,399.234,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 128/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2001, č. j. 29 Co 429/2001 - 231, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2001, č. j. 29 Co 429/2001–231, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. května 2001, č. j. 14 C 128/99-192, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Nejvyšší soud nařizuje, aby věc v dalším řízení před soudem prvního stupně projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované žalobou ze dne 2. září 1999, doplněnou dalšími podáními a přednesy skutkových tvrzení, domáhala zaplacení částky 10,399.234,62 Kč s příslušenstvím, s tím, že je zdravotním zařízením, které poskytuje komplexní zdravotnickou péči pacientům a jejím zřizovatelem je Okresní úřad v K. Úprava poskytování a úhrady zdravotní péče poskytované žalobkyní pojištěncům žalované byla upravena smlouvou číslo 1/22-101 000/94/39, uzavřenou mezi účastníky dne 21. prosince 1993 (dále též jen „smlouva“). Dne 16. května 1996 sjednaly strany ke smlouvě dodatek č. 38, který způsobem v něm popsaným stanovil omezení úhrad zdravotní péče hrazené zdravotním pojištěním v době od 1. dubna 1996 do 31. prosince 1996. Dodatek, který podepsala pod tlakem vyvolaným obavou, že jinak dojde k ukončení smluvního vztahu se žalovanou, byl pro žalobkyni nápadně nevýhodnou změnou smluvních podmínek, a jeho důsledkem byla pozdější kritická ekonomická situace žalobkyně. Výpočet regulační srážky žalovaná několikrát změnila a nakonec ji stanovila ve výši žalované částky, o kterou krátila své úhrady za zdravotní péči vykázanou v roce 1997. Žalobkyně měla dodatek č. 38 za neplatný jakožto:

- učiněný pod nátlakem, v rozporu s § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),

- odporující kogentnímu ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon“),

- nesrozumitelný a zmatečný,

- vyžadující – ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. – plnění nemožné, jelikož dodatek. č. 38 byl sjednán 16. května 1996 a přitom se týkal období od 1. dubna 1996 do 31. prosince 1996.

- učiněný v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku,

- rozporný se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník.

Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že dodatek č. 38 umožňoval žalované provést zápočet až po realizaci procedury podle jeho článku 4 písm. a/, i to jen v rámci vyúčtování za čtvrté čtvrtletí roku 1996. Odtud uzavírala, že žalovaná nebyla oprávněna krátit úhrady za poskytnutou zdravotní péči a má povinnost fakturované částky doplatit žalobkyni v plné výši.

Okresní soud v Kladně (poté, co jeho předchozí mezitímní rozsudek ze dne 29. května 2000, č. j. 14 C 128/99, jímž určil, že základ nároku je dán, Krajský soud v Praze odklidil kasačním usnesením ze dne 9. října 2000, č. j. 29 Co 500/2000-134), rozsudkem ze dne 21. května 2001, č. j. 14 C 128/99-192, žalobu o zaplacení částky 10,399.234,62 Kč s příslušenstvím zamítl. Soud prvního stupně měl za prokázané, že na základě smlouvy mezi účastníky vznikl obchodní závazkový vztah, odkazuje potud na článek VIII. bod 3 smlouvy. K jednotlivým žalobním tvrzením pak uzavřel, že:

- se neprokázala skutková tvrzení žalobkyně o tom, že při podpisu dodatku č. 38 byla omezena svoboda její vůle, takže nejde o neplatnost podle § 37 odst. 1 obč. zák.; situaci, v níž se žalobkyně nacházela, bylo možné posoudit maximálně jako stav tísně ve smyslu § 49 obč. zák., použitelnost označeného ustanovení pro obchodní závazkové vztahy však vylučuje § 267 odst. 2 obch. zák.,

- ve světle závazného právního názoru obsaženého v kasačním usnesení dodatek č. 38 neodporuje ustanovení § 13 odst. 3 zákona a nejde tedy o neplatné jednání ve smyslu § 39 obč. zák.,

- dodatek č. 38 není neurčitý a nesrozumitelný, jelikož pojem „neodůvodněného překročení“ obsažený v článku 4 písm. a/ dodatku je třeba vykládat ve spojení s § 13 odst. 3 zákona (že toto zákonné ustanovení dotváří smluvní dispozici)

- nejde o nemožné plnění dle § 37 odst. 2 obč. zák., když žalobkyně neprokázala, že jde o plnění, které již v době uzavření dodatku č. 38 bylo nemožné pro každého (i při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat),

- nejde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák., jelikož dodatek č. 38 ve svém článku 1 odst. 3 omezení péče poskytované žalobkyní pojištěncům žalované výslovně zakázal a omezení úhrad bylo vázáno na pravidla, jejichž smyslem bylo hledání rezerv a úspor v poskytování systému zdravotní péče,

- procedura dohodnutá v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38 byla podle výsledků provedeného dokazování dodržena, a že ustanovení tohoto článku nevylučovala aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku o promlčení (§ 580 obč. zák.), ani nezakládala omezení ohledně možnosti započtení proti fakturám z jiného období než ze čtvrtého čtvrtletí roku 1996.

Rozsudkem ze dne 10. října 2001, č. j. 29 Co 429/2001 - 231, Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, shodně s ním uzavíraje, že dodatek č. 38 není neplatným právním úkonem. Cituje ustanovení § 13 odst. 3 zákona, odvolací soud uvedl, že dodatek č. 38 sjednává omezení úhrady vykázaných zdravotních výkonů v souladu s obsahem smlouvy. Jak ve smlouvě, tak v dodatku č. 38, je způsob stanovení omezení úhrady založen na překročení průměrné úhrady za jednoho pojištěnce, na kterém se strany dohodly. Účastníci, kteří byli podle § 13 odst. 3 zákona oprávnění ke smluvnímu omezení úhrady, toto omezení přijali a vyjádřili i způsob jeho výpočtu. Ustanovení dodatku č. 38 tedy neodporuje zákonnému ustanovení a tento dodatek není neplatný pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. ani pro nejasnost či nesrozumitelnost (§ 37 obč. zák.). Co do řešení otázek svobody projevu vůle, tísně a nápadně nevýhodných podmínek, rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nebo nemožnosti plnění odvolací soud beze zbytku odkázal na závěry formulované v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl za správný i závěr, že dodatek č. 38 je platným právním úkonem, jímž byla dohodnuta možnost jednostranného započtení pohledávky, kterou žalovaná využila.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka především namítá, že dodatek č. 38 je neplatný pro rozpor s ustanovením § 13 odst. 3 zákona, jež je kogentní povahy, a které za jediný přípustný důvod smluvního omezení výše úhrady z veřejného zdravotního pojištění pokládá situaci, kdy zdravotnické zařízení podstatně překračuje průměrné náklady na jednoho ošetřeného pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny pro daný druh zdravotnického zařízení a obor zdravotní péče. Dodatek č. 38 výši úhrady nekrátí z tohoto důvodu, nýbrž z důvodu jiného.

Dále dovolatelka uvádí, že skutkový závěr, podle kterého se neprokázalo, že by žalovaná činila na žalobkyni nátlak a že by řediteli žalobkyně někdo vyhrožoval finančním postihem, je v přímém rozporu s provedenými důkazy, z nichž je zřejmý opak, jak svědecky potvrdila i MUDr. L.

K nemožnosti aplikace § 49 obč. zák. dovolatelka poukazuje na to že odvolací soud se otázkou, o jaký vztah, šlo nezabýval a nijak nevysvětlil názor, že šlo o věc obchodní.

Dále dovolatelka tvrdí, že dodatek č. 38 je nesrozumitelný a zmatečný a argumentaci soudů nižších stupňů k této otázce nemá za správnou.

Dovoláním je dále zpochybněn i názor, že nešlo o plnění nemožné, na něž dovolatelka usuzuje z faktu, že dodatek č. 38 – ač byl sjednán 16. května 1996 – zpětně pokrýval dobu od 1. dubna 1996.

Dovolatelka má dodatek č. 38 za rozporný se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník a se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák. a setrvává i na žalobní argumentaci, jež se týkala nepřípustnosti provedených zápočtů, namítajíc též, že ze žádného z provedených důkazů neplyne dodržení postupu dle článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38.

Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud dovolání – ve shodě s bodem 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Nejvyšší soud se zabýval nejprve správností právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro posouzení řady dovolatelčiných námitek, nesených v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je určující především zodpovězení otázky zda jde o obchodní závazkový vztah. Odvolacímu soudu je dovolatelkou vytýkáno, že se uvedenou otázkou nezabýval a názor, že jde o obchodní závazkový vztah nijak nevysvětlil.

Potud dovolání není důvodné. Odvolací soud – správně vycházeje z toho, že je přezkumnou instancí – podrobněji rozvedl jen některé ze svých skutkových a právních závěrů a z větší části beze zbytku odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. To platí i pro úsudek soudu prvního stupně, že daný vztah je obchodním závazkovým vztahem, Tento názor soud prvního stupně založil na skutkovém závěru (dovoláním nezpochybněném), že existenci obchodního závazkového vztahu strany výslovně stvrdily v článku VIII. bodu 3 smlouvy. Bez zřetele k tomu, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud tuto úvahu nedoplnily odkazem na příslušné ustanovení obchodního zákoníku, je takové zjištění dostatečnou oporou pro závěr, že smluvní strany provedly – ve shodě s ustanovením § 262 obch. zák. (ve znění účinném k 21. prosinci 1993) - platnou volbu práva.

Na tomto základě lze rovněž potvrdit jako správnou úvahu, že ustanovení § 49 obč. zák. není v dané věci použitelné, jelikož pro obchodní závazkové vztahy je vylučuje ustanovení § 267 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ve znění účinném k 16. květnu 1996).

K tvrzení, že dodatek č. 38 je neplatný ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor s § 13 odst. 3 zákona, Nejvyšší soud poznamenává, že tento zákon v rozhodném znění (tj. ve znění účinném k 16. květnu 1996) určoval v § 13 odst. 3 větě druhé, že ve smlouvě podle odstavce 1 (tj. ve smlouvě, kterou příslušná zdravotní pojišťovna uzavře se zdravotnickým zařízením) lze sjednat omezení úhrady vykázaných zdravotních výkonů v případě, že zdravotnické zařízení podstatně překračuje průměrné náklady na jednoho ošetřeného pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny pro daný druh zdravotnického zařízení a obor zdravotní péče.

Nejvyšší soud se skutkově i právně obdobným případem, jehož předmětem byl výklad klauzule identické s tou, již obsahuje článek 1 dodatku č. 38, zabýval v rozsudku ze dne 11. dubna 2000, sp. zn. 29 Edo 1491/99 (tam šlo rovněž o dodatek sjednaný v květnu 1996 (6. května) pro dobu od 1. dubna do 31. prosince 1996. V tomto rozsudku uzavřel, že ujednání stejného typu, jako to, jež obsahuje dodatek č. 38, není neplatné pro rozpor s ustanovením § 13 odst. 3 zákona. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci a dovolání tedy ani potud není opodstatněné.

Správný je též závěr odvolacího soudu že ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. nešlo o plnění nemožné. Toto ustanovení (ve znění účinném k 16. květnu 1996) určovalo, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.

Jde o úpravu tzv. počáteční nemožnosti předmětu plnění, jež má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. V právní teorii se obecně uznává, že počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní nebo faktická. Počáteční právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde je předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující již v době, kdy byl právní úkon učiněn (nejde však o nedovolenost právního úkonu, již postihuje ustanovení § 39 obč. zák.). Počáteční faktická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění – je objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (shodně srov. v právní teorii např. Jehlička, O. – Švestka, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 129).

Také Nejvyšší soud sdílí názor, že z faktu, že dodatek č. 38 - ač sjednán 16. května 1996 – postihoval již dobu od 1. dubna 1996, na počáteční nemožnost předmětu plnění usuzovat nelze. Nešlo tu o nic jiného než o přípustné smluvní potvrzení faktu, že omezení formulovanému v dodatku bude podrobena i úhrada zdravotní péče za období, jež vzniku dodatku předcházelo. Dovolatelka se touto dohodou – posuzováno výlučně z pohledu § 37 odst. 2 obč. zák. – vzdala již existujícího nároku na vyšší úhradu. Taková dohoda rozpor s ustanovením § 37 odst. 2 obč. zák. nezakládá.

Také námitku dovolatelky, podle které ujednání článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38, o tom, že „pokud zdravotnické zařízení nebude plnit dohodnutý způsob úhrady, provede pojišťovna jednostranné započtení pohledávky v rámci vyúčtování za čtvrté čtvrtletí 1996“, je ujednáním o smluvním omezení jednostranného zápočtu pohledávek žalované na jiná období, neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Uvedené ustanovení zákaz zápočtu těchto pohledávek v jiných obdobích neobsahuje a takové omezení není dovoditelné ani výkladem zkoumané klauzule.

Zpochybňuje-li dovolatelka platnost dodatku č. 38 argumentem „zmatečnosti“, pak Nejvyšší soud uvádí, že jde o argumentaci nepřípadnou, jelikož příslušná ustanovení občanského zákoníku (případně obchodního zákoníku) s tímto pojmem neplatnost právního úkonu nespojují.

Dovolání je přesto důvodné.

K námitce, že ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. je dodatek č. 38 nesrozumitelný, jelikož není jasné, co se v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku rozumí „neodůvodněným překročením“ omezení úhrady ze strany zdravotnického zařízení, dlužno uvést, že podle označeného ustanovení právní úkon musí být učiněn také určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle vtělená do smlouvy je tedy projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. též. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Potud pokládá Nejvyšší soud dovolání za opodstatněné. Odvolací soud ponechal uvedenou otázku bez bližší argumentace, konstatuje, že dodatek není neplatný ani pro „nejasnost“ (tento termín občanský zákoník v § 37 nezná) či nesrozumitelnost a podrobnější úvaha soudu prvního stupně, založená na úvaze, že pojem „neodůvodněného překročení“ obsažený v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38 je třeba vykládat ve spojení s § 13 odst. 3 zákona, ve svém výsledku tuto otázku rovněž nezodpovídá. Jinak řečeno, žádný ze soudů ve skutečnosti nevyložil, co se rozumí „neodůvodněným překročením omezení úhrady“ ve smyslu uvedeného článku.

Zda ve spojení s § 13 odst. 3 zákona chápou jako „neodůvodněné překročení“

a/ každé „podstatné překročení průměrných nákladů na jednoho ošetřeného pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny pro daný druh zdravotnického zařízení a obor zdravotní péče“, nebo

b/ jen takové „podstatné překročení průměrných nákladů na jednoho ošetřeného pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny pro daný druh zdravotnického zařízení a obor zdravotní péče“, které „je neodůvodněné“, nebo

c/ každou fakturaci úhrady zdravotnické péče provedenou nad rámec omezení sjednaného v předchozích bodech článku I. dodatku č. 38, nebo

d/ jen takovou fakturaci úhrady zdravotnické péče provedenou nad rámec omezení sjednaného v předchozích bodech článku I. dodatku č. 38, která „je neodůvodněná“ , anebo

e/ zda uvedenému ustanovení přisuzují ještě jiný výklad a jaký.

Potud je právní posouzení věci soudy nižších stupňů neúplné a proto i nesprávné, včetně toho, že soudy účastníkům ani dovolacímu soudu nezprostředkovaly informaci o tom, která ustanovení z těch, jež slouží k výkladu právního úkonu v obchodních závazkových vztazích (§ 266 obch. zák., § 35 obč. zák.), byla jejich úsudku oporou.

U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde přitom i tehdy, jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný. Výklad podávaný soudní praxí je pak jednotný v závěru, že nepřezkoumatelný je i rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Rovněž platí, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, odpovídají-li v něm formulované skutkové a právní závěry skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně z provedených důkazů učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž soud prvního stupně v novém rozhodnutí příslušná skutková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., podle nějž v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. K tomu srov. dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Soud prvního stupně v rozporu s výše uvedeným v rozsudku provedl výčet více než třiceti provedených důkazů, přičemž odpovídající skutková zjištění, na nichž bylo lze v omezeném rozsahu budovat právní závěry, učinil jen ze smlouvy, z dodatku č. 38, z usnesení vlády a jeho přílohy, z dopisu ze 7. března 1997 a ze zápisu z jednání ze dne 19. března 1997. Jen s přihlédnutím k těmto dílčím skutkovým zjištěním a závěrům se mohl Nejvyšší soud – v rovině právní – vyslovit k některým z právních otázek, jež mu byly předloženy k řešení.

V dalším již soud prvního stupně nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění. Přitom z rozsudku není ani zřejmé, jakou důkazní hodnotu z hlediska skutkových závěrů soudu prvního stupně mělo několik k důkazu čtených rozsudků soudů různých stupňů (zda ve skutečnosti nešlo o to, že se soud seznamoval s odbornými názory na danou problematiku, v těchto rozhodnutích vyjádřenými, což za dokazování považovat nelze).

S přihlédnutím k výše uvedenému je nepřezkoumatelný skutkový závěr soudu prvního stupně, že se neprokázala skutková tvrzení žalobkyně o omezení svobody její vůle při podpisu dodatku č. 38. Soud prvního stupně potud mimo jiné odkazoval na účastnickou výpověď JUDr. C. a svědecké výpovědi MUDr. L. a MUDr. V., aniž by ovšem obsah čehokoli, co jmenovaní před soudem uvedli, v rozsudku zmínil a odpovídajícím způsobem tyto důkazy zhodnotil. Přitom dovolací argumenty ve prospěch opačného skutkového závěru dovolatelka opírá právě o výpověď svědkyně MUDr. L. Totéž platí i ohledně právních námitek dovolatelky, že dodatek č. 38 je rozporný se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník a se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák., pro jejichž řádné zodpovězení mohou být významné skutkové závěry (vzhledem k procesnímu pochybení soudu prvního stupně nepřezkoumatelné) o omezení svobody vůle žalované při podpisu dodatku č. 38. Již tato okolnost je sama o sobě důvodem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jenž měl z tohoto důvodu přikročit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně (dle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil pro zčásti neúplné (a tak i nesprávné) právní posouzení a pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek neobstál již v rovině právní a v rovině vad řízení, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat též existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Jelikož nepřezkoumatelnost rozsudku je závažnou procesní vadou, nařídil Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 243b odst. 5 a § 221 odst. 3 o. s. ř., aby věc v dalším řízení před soudem prvního stupně projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. února 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Vydáno: 25. February 2004