JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 211/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. M. H., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně T., v. o., a. s. Z., zastoupené, advokátem, proti žalované S. – M., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 85.890,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 197/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000, č. j. 20 C 421/2000, 20 C 422/2000-56, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.540,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 20 C 421/2000, 20 C 422/2000-56, změnil rozsudek ze dne 19. dubna 2000, č. j. 30 C 197/99-37, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2000, č. j. 30 C 197/99-48, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacením částky 85.890,- Kč se sedmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 10. října 1996 do zaplacení, tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud, jenž zčásti zopakoval a zčásti doplnil dokazování, dospěl oproti mínění soudu prvního stupně k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dne 22. června 1995 písemně mezi žalobkyní (tehdy T., v. o., a. s. Z. - dále též jen „akciová společnost“) jako nájemkyní a žalovanou jako pronajímatelkou (dále též jen „nájemní smlouva“), není absolutně neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že smlouva má obligatorní náležitosti předepsané v § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále též jen „zákon“), jelikož sjednaný předmět i účel nájmu, jakož i dohoda o výši nájemného, splatnosti a způsobu jeho platby, splňuje požadavky určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Za nesprávný pak pokládal názor soudu prvního stupně, že zmíněný zákon (v § 3 odst. 4) postihuje absolutní neplatností nedostatečnou specifikaci služeb, zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury by smlouva byla neplatná jen kdyby do nájemného byla zahrnuta i cena služeb, což se zde nestalo. Provedeným dokazováním pak odvolací soud vzal za prokázáno, že souhlas k nájemní smlouvě, předepsaný v § 3 odst. 2 zákona, byl udělen.

Úvaha, že nájemní smlouva je platná, pak odvolacímu soudu sloužila jako podklad pro závěr o platnosti v ní obsaženého (v článku IV.) ujednání, podle něhož měla žalobkyně povinnost složit peněžitou kauci k zajištění smluvních závazků a účastníci vyloučili (ve vazbě na § 2 odst. 3 obč. zák. dovoleně) možnost započtení běžných povinností nájemce (tedy i nájemného a ceny služeb) na složenou kauci. Čas a způsob vrácení kauce byl určen po ukončení nájemní smlouvy. Odtud odvolací soud usuzuje na nesprávnost úvahy soudu prvního stupně o započtení částky 85.890,- Kč na běžné nájemné za květen a červen 1996, jelikož kompenzační projev žalobkyně, obsažený v dopise ze 14. května 1996, jsa v rozporu se smluvním ujednáním, je neúčinný. Nadto žalobkyně částky, pro něž uplatnila kompenzační námitku, byť opožděně, žalované uhradila a účastnící učinili nesporným, že ke dni podání žaloby zde dluh za užívání nebytových prostor nebyl. Vzhledem k výše řečenému nelze na požadavek vrácení kauce pohlížet v režimu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), jelikož žalobkyně se tu domáhá splnění povinnosti, k níž se žalovaná zavázala ve smlouvě. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že k vyrovnání všech povinností žalobkyně došlo v průběhu července až září 1996, přičemž žalobkyně požádala žalovanou o vrácení kauce poprvé dopisem ze dne 30. září 1996, což časově odpovídá podmínkám dohody o jejím vrácení. Byla-li žaloba podána u soudu 22. dubna 1999, stalo se tak v průběhu obecné tříleté promlčení doby (§ 101 obč. zák.), tedy včas. Námitka promlčení, vznesená žalovanou, tudíž není důvodná. Obrana žalované, že pokud žalobkyně uhradila vyúčtování nájemného za měsíce květen a červen 1996 až v červenci 1996, to jest po ukončení nájemní smlouvy, zaplatila více než měla a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, jelikož jí bylo plněno z právního důvodu, který odpadl, je podle odvolacího soudu nepřípadná a nemá oporu v zákoně. Ukončením smluvního vztahu totiž nelze negovat závazky plynoucí ze smlouvy a podřadit je skutkové podstatě § 451 odst. 2 obč. zák. Příslušenství pohledávky pak odvolací soud přiznal dle § 517 odst. 2 obč. zák. za použití nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká (ponechávajíc na úvaze soudu posouzení platnosti nájemní smlouvy) nesprávnost závěru, že nejde o pohledávku z bezdůvodného obohacení. Kompenzační projev žalobkyně, obsažený v dopise ze 14. května 1996 není podle dovolatelky jednostranným započtením, jež vylučuje článek IV. nájemní smlouvy, nýbrž návrhem na započtení pohledávek dohodou, která byla uzavřena přijetím návrhu na započtení žalovanou. Žalovaná tento návrh akceptovala do té míry, že vystavila faktury ve výši, která převyšovala cenu nájmu za předchozí rok na základě inflační doložky. I jednostranné započtení by podle dovolatelky bylo účinné, neboť smluvnímu ujednání obsaženému v článku IV. odst. 4 nájemní smlouvy neodporuje. Z jazykového a logického výkladu tohoto ujednání totiž plyne, že nájemní smlouva zakazuje jednostranné započtení kauce pouze pronajímateli. Tím, že žalobkyně zaplatila žalované (zřejmě omylem) celou částku bez zřetele k provedenému započtení, jí poskytla „plnění bez právního důvodu“ ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. K podání žaloby za této situace došlo po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 117 (správně § 107) obč. zák. a žalovaná námitku započtení uplatnila důvodně. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření měla závěry odvolacího soudu za správné, popírajíc tvrzení dovolatelky, že došlo k účinnému započtení kauce.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.

V průběhu dovolacího řízení byl prohlášen konkurs na majetek žalobkyně (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2001, sp. zn. 14 K 48/2001), čímž se řízení ze zákona přerušilo. Správkyně konkursní podstaty žalobkyně Ing. M. H. však podáním došlým soudu 21. listopadu 2001 navrhla aby v řízení bylo pokračováno. Soud tedy jako se žalobkyní jednal od uvedeného data s Ing. H. (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.

Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů.

Se zřetelem k době uzavření nájemní smlouvy (22. června 1995) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákonů č. 403/1990 Sb., č. 529/1990 Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 540/1991 Sb. a vzhledem k době, kdy skončil nájemní vztah a kdy mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované (červenec 1996), výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb.

Podle ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák., účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

Dle ustanovení § 555 obč. zák., závazek dát jistotu lze splnit zejména zřízením zástavního práva nebo způsobilými ručiteli.

Z ustanovení § 580 obč. zák. se podává, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Jak se dále podává z ustanovení § 581 obč. zák., započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (odstavec 2). Dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavcích 1 a 2 (odstavec 3).

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, není dovolacím důvodem dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zpochybněn, a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Dovolatelka jako pronajímatelka uzavřela s akciovou společností jako nájemkyní dne 22. června 1995 písemnou smlouvu o nájmu ve smlouvě označených nebytových prostor, přičemž v článku IV. bodu 4 nájemní smlouvy se akciová společnost (nájemkyně) zavázala složit na účet dovolatelky (pronajímatelky) kauci ve výši dvojnásobku měsíčního nájemného k zajištění všech závazků z této smlouvy plynoucích, s tím, že jistina nemůže být jednostranně započtena jako součást plnění běžných závazků nájemkyně. Podle článku IV. bodu 5 nájemní smlouvy měla být kauce uložena na samostatný účet pronajímatelky a nájemci vrácena i s příslušnými běžnými úroky do deseti dnů po vypořádání všech závazků nájemkyně vzniklých v souvislosti se smlouvou, po ukončení nájmu.

2) Akciová společnost kauci ve výši 85.890,- Kč dovolatelce podle smlouvy uhradila.

3) Nájemní vztah účastníků z nájemní smlouvy zanikl k 30. červnu 1996.

4) Ke dni podání žaloby akciová společnost neměla u dovolatelky žádný dluh na nájemném a službách, které s tím souvisely.

5) Dopisem ze dne 14. května 1996 akciová společnost požádala dovolatelku o vystavení faktury za nájem nebytových prostor za měsíce květen a červen 1996 v nulové hodnotě, s ohledem na složenou kauci, s tím, že takto dojde k vyrovnání vzájemných závazků společností.

6) Podle daňového dokladu (vyúčtování) č. 036883 ze dne 29. května 1996 dovolatelka vyúčtovala akciové společnosti nájemné za měsíc květen 1996 ve výši 51.115,- Kč.

7) Podle daňového dokladu (vyúčtování) č. 036882 ze dne 27. června 1996 dovolatelka vyúčtovala akciové společnosti nájemné za měsíc červen 1996 ve výši 51.115,- Kč.

8) Akciová společnost zaplatila dovolatelce nájemné za květen a červen 1996 (vždy po 51.115,- Kč) dne 26. července 1996.

Vzhledem k tomu, že dovolatelka nezpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouva je platná (takovou námitkou není její poznámka, že posouzení platnosti nájemní smlouvy ponechává na úvaze soudu), soustředil Nejvyšší soud dovolací přezkum k prověření úsudku odvolacího soudu, že nedošlo k započtení pohledávky a že vymáhaný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, který je promlčen.

Ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 obč. zák. vskutku není vyloučeno (a dovolání ani proti tomuto závěru nebrojí), aby si strany dohodou vyloučily možnost jednostranného zápočtu určité pohledávky, jež by jinak - v intencích § 580 obč. zák. - byla k započtení způsobilá. Odvolací soud pak správně uzavřel, že jednostranný zápočet složené kauce zakazuje ujednání obsažené v článku IV. bodu 4 nájemní smlouvy. Zbývá vypořádat se s námitkou dovolatelky, že podle jazykového a logického výkladu onoho ujednání je adresátem takového zákazu pouze pronajímatelka, tedy ona sama, a že akciové společnosti (nájemkyni) jednostranný zápočet zapovězen nebyl.

Závazek dát jistotu (§ 555 obč. zák.) se v nájemních vztazích nezřídka realizuje právě způsobem ujednaným v nájemní smlouvě; totiž tak, že nájemce uhradí pronajímateli částku, odpovídající násobku nájemného za období v němž se platí (zde dvojnásobku měsíčního nájemného), přičemž tato částka se nepoužije k úhradě běžného nájemného nebo běžných plnění (záloh na ně), poskytovaných s užíváním předmětu nájmu a slouží ke krytí nedoplatků vzniklých tím, že nájemce neplní sjednané platební povinnosti řádně (je zcela nebo zčásti v prodlení s placením). Osobou v jejíž prospěch se jistota (kauce) skládá (jejíž možná pohledávka se takto zajišťuje), je pronajímatel. Představa předkládaná dovolatelkou, že smluvený zákaz jednostranného zápočtu se vztahoval na ni (coby pronajímatelku) a nikoli na akciovou společnost (coby nájemkyni), není v souladu s logikou věci. Pronajímatel totiž ve výše popsané situaci nemá žádný ekonomický zájem na tom, aby si částku složenou na jeho účet jako jistota započetl na běžné platby nájemného, je-li nájemce připraven a schopen tyto platby v dobodnutých termínech hradit z jiných zdrojů, jelikož by tím přišel o zajištění budoucích plateb nájemného. Logický výklad uvedeno ujednání naopak podporuje úvahu, že zde nebyl žádný právní ani ekonomický důvod postihnout jednostranným zákazem započtení pronajímatelku (dovolatelku). Účel sledovaný složením jistoty (zaplacením kauce) by naopak nebyl naplněn v případě, že by si částku, kterou takto pronajímatelce vyplatila, mohla na běžné platby nájemného jednostranně započítat nájemkyně. Jinak řečeno, uvedené ujednání dává z ekonomického a právního hlediska smysl jen coby zákaz postihující možnost jednostranného zápočtu akciovou společností (nájemkyní). Jazykový (gramatický) výklad zkoumané klauzule k jinému závěru též nevede.

Dovolatelka též přehlíží, že v jednostranném započtení pohledávky bránila akciové společnosti i úprava obsažená v § 580 odst. 2 větě druhé obč. zák. (pro obchodní závazkové vztahy srov. obdobně § 359 a § 360 obchodního zákoníku). Pohledávka akciové společnosti spočívající v nároku na vrácení složené jistoty (kauce) se totiž mohla stát splatnou nejdříve do deseti dnů po ukončení nájemního vztahu (srov. zjištění z článku IV. bodu 5. nájemní smlouvy). Jelikož vztah založený zkoumanou nájemní smlouvou skončil až k 30. červnu 1996, nemohlo mít podání datované 14. května 1996 charakter přípustného jednostranného zápočtu nájemkyně, jelikož by jím došlo k započtení pohledávky, která ještě není splatná, proti pohledávce splatné.

Konečně, neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že ve skutečnosti šlo o započtení dohodou (tím, že dovolatelka - jak tvrdí - návrh takové dohody, obsažený v dopise akciové společnosti ze 14. května 1996, akceptovala vystavením faktur znějících jen na částku převyšující cenu nájmu za předchozí rok na základě inflační doložky). Skutkový závěr o tom, že dovolatelka uvedeným způsobem postupovala, nebyl v řízení učiněn; naopak, zjištění, jež odvolací soud provedl z listin vystavených dovolatelkou - daňového dokladu (vyúčtování) č. 036883 ze dne 29. května 1996 a z daňového dokladu (vyúčtování) č. 036882 ze dne 27. června 1996 - její tvrzení o akceptaci návrhu na započtení pohledávek vyvracejí. Požadavek úhrady splátek nájemného v nezměněné výši (v označených listinách uplatněný), lze totiž stěží pokládat za potvrzení dohody o zápočtu.

Nedošlo-li k platnému započtení pohledávky na vrácení složené jistoty proti pohledávkám na nájemném za měsíce květen a červen 1996, pak odvolací soud správně uzavřel, že vymáhaná částka nepodléhá režimu bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.), nýbrž že je vymáháno plnění ze smlouvy (sjednané v článku IV. bodu 5 nájemní smlouvy), jež podléhá promlčení v obecné tříleté době (§ 101 obč. zák.). Z uvedeného pak plyne, že nárok na vrácení složené jistoty se mohl stát splatným nejdříve ve středu 10. července 1996, takže žaloba podaná u soudu 22. dubna 1999 je včasná a námitka promlčení, vznesená žalovanou, nedůvodná.

Dovolatelce se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalobkyni vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Jelikož dovolací řízení bylo (v intencích § 82 odst. 1 a § 243c o. s. ř.) zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (dále též jen „vyhláška”).

Podle § 3 odst. 1 bodu 5. vyhlášky (ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky) činí sazba odměny počítaná podle § 3 odst. 3 vyhlášky ze žalované jistiny ve výši 85.890,- Kč částku 17.383,50 Kč. Po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru ve smyslu § 16 odst. 2 vyhlášky jde o částku 17.390,- Kč. Společně s náhradou hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné podání, jímž žalobkyně navrhla pokračování v řízení) přiznaných podle § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů, činí konečná výše dovolacích nákladů žalobkyně 17.540,- Kč. Tuto částku tedy Nejvyšší soud žalobkyni k tíži dovolatelky také přiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 23. března 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 23. March 2004