JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 21/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. V. J., zastoupenému advokátem, a 2) Č. o. b., a. s., o zaplacení částky 71.000,- Kč s příslušenstvím, eventuálně 155.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 113/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2005, č.j. 20 Co 254/2005-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č.j. 4 C 113/2004-93, zamítl žalobu o zaplacení částky 71.000,- Kč s příslušenstvím, eventuálně částky 155.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce uzavřel s právní předchůdkyní druhé žalované I. A P. B., akciovou společností (dále jen „banka“) dne 27. června 1996 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“) k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 27. června 1996, ve znění dodatku ze dne 10. prosince 1996 (dále jen „smlouva o úvěru“), uzavřené mezi bankou a J. J. (dále jen „dlužník“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 750.000,- Kč. Dne 22. května 1999 byla mezi žalobcem a jeho manželkou H. Š. uzavřena dohoda o změně rozsahu společného jmění manželů, jíž došlo k „převodu“ vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v zástavní smlouvě na manželku žalobce. Žalobce uzavřel se svou manželkou dne 22. května 2000 dohodu o převzetí závazku k úhradě ceny nemovitostí zástavnímu věřiteli pro případ nesplacení úvěru. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2001, sp. zn. 48 K 1094/99, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a správcem konkursní podstaty byl ustanoven první žalovaný. Druhá žalovaná přihlásila do konkursu pohledávku ze smlouvy o úvěru zajištěnou zástavním právem k nemovitostem s právem na oddělené uspokojení podle § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“). Správce konkursní podstaty vyzval H. Š. jako vlastníka zastavených nemovitostí, aby ve prospěch konkursní podstaty vyplatila zajištěnou pohledávku ve výši 1,432.905,- Kč nebo složila cenu nemovitostí určenou znaleckým posudkem částkou 165.000,- Kč. Tuto částku složil na účet správce konkursní podstaty žalobce. Rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2003 byl konkurs na majetek dlužníka zrušen po splnění rozvrhového usnesení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není legitimován k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, neboť nemovitosti převedl do vlastnictví své manželky a v době, kdy byla do konkursní podstaty úpadce složena jejich cena, již nebyl jejich vlastníkem.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. září 2005, č.j. 20 Co 254/2005-129, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované zrušil a řízení o žalobě proti druhé žalované zastavil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (druhý výrok), v části týkající se prvního žalovaného rozsudek potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným (čtvrtý výrok).

Ve vztahu k prvnímu žalovanému se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné, a přitakal i právnímu závěru o nedůvodnosti žaloby, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně pro nedostatek pasivní legitimace prvního žalovaného. K tomu uvedl, že částka 165.000,- Kč byla žalobcem složena ve prospěch konkursní podstaty v březnu a květnu 2002, majetek z konkursní podstaty byl zpeněžen a následně bylo vydáno usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Tím konkurs skončil - pokračoval odvolací soud - a skončila i funkce správce konkursní podstaty. Po skončení konkursu je první žalovaný žalován jako fyzická osoba a není proto ve sporu pasivně legitimován.

Vlastník nemovitostí H. Š. byla podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV povinna buď ve prospěch konkursní podstaty vyplatit zajištěnou pohledávku nebo složit cenu nemovitostí. Složil-li cenu nemovitostí žalobce, jde o bezdůvodné obohacení toho, za něhož bylo plněno, nikoliv však žalovaných, a případný nárok žalobce je podle ustanovení § 107 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) promlčen.

Odvolací soud dovodil, že listinu ze dne 22. května 2000, v níž se žalobce zavázal, že v případě nesplacení úvěru uhradí zástavnímu věřiteli nebo oprávněnému ze zástavní smlouvy cenu zastavených nemovitostí, lze „jen stěží považovat za platné převzetí závazku“ podle § 531 obč. zák., neboť jde o jednostranný úkon žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že:

1) odvolací soud, aniž provedl dokazování, změnil právní posouzení věci a tím „rozhodl“ o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně,

2) závěr, podle něhož první žalovaný po skončení konkursu není odpovědný za svou činnost správce konkursní podstaty, je v rozporu s hmotným právem,

3) složením ceny nemovitostí nedošlo žalobcem k uznání ceny nemovitostí,

4) závěr o neplatném převzetí závazku na základě listiny ze dne 22. května 2000 je rozporný s hmotným právem, stejně jako závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce, o povinnosti vlastníka nemovitostí složit cenu zastavených nemovitostí, o promlčení bezdůvodného obohacení a nevýznamnosti skutečnosti, že zástavní právo stále vázne na předmětných nemovitostech.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované zrušen a řízení zastaveno. Dovolání proti tomuto výroku je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vzal-li žalobce žalobu proti druhé žalované v průběhu řízení o odvolání zpět, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 222a odst. 1 o. s. ř. Poněvadž dovolatel žádný konkrétní důvod nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu neuvedl, bylo dovolání v této části odmítnuto jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1 o. s. ř.

Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, když nezrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v závěru, podle něhož první žalovaný není po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení ve sporu pasívně legitimován.

V rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen. Závěr odvolacího soudu, že poté, kdy majetek z konkursní podstaty byl zpeněžen a následně bylo vydáno usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, není správce konkursní podstaty ve sporu pasívně legitimován, je tak s uvedeným judikatorním závěrem v souladu.

Tvrzenou nesprávností dalších právních závěrů odvolacího soudu se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty právní, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. dubna 2007

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 18. April 2007