JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 198/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.N., proti žalovanému L.D., o zaplacení částky 73.486,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 284/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2000, č.j. 15 Co 594/2000-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. června 2000, č.j. 16 C 284/99-39, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 73.486,60 Kč s devatenáctiprocentním úrokem z prodlení z částky 37.500,-Kč za dobu od 31. ledna 1999 do zaplacení, z částky 17.500,-Kč za dobu od 15. března 1999 do zaplacení, z částky 1.146,60 Kč za dobu od 6. února 1999 do zaplacení, z částky 41.250,-Kč od 11. března 1999 do zaplacení a z částky 13.590,-Kč za dobu od 1. května 1999 do zaplacení. Dále žalovaného zavázal uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21.665,-Kč. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi účastníky byla dne 1. prosince 1998 platně sjednána smlouva o dílo (č. 77/98) ve smyslu ustanovení § 536 obchodního zákoníku, přičemž žalovaná částka je cenou díla, kterou žalovaný žalobci za provedené práce dosud dluží.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. října 2000, č.j. 15 Co 594/2000-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 73.486,60 Kč (bod I. výroku) a ve výroku o příslušenství jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci patnáctiprocentní úrok z prodlení z částky 37.500,-Kč za dobu od 31. ledna 1999 do zaplacení, z částky 1.146,60 Kč za dobu od 6. února 1999 do zaplacení, z částky 41.250,-Kč od 11. března 1999 do zaplacení a dvanáctiprocentní úrok z prodlení z částky 13.440,-Kč za dobu od 1. května 1999 do zaplacení (bod II. výroku) a v další části příslušenství žalobu zamítl (bod III. výroku). Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod IV. výroku) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.622,-Kč (bod V. výroku). Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, když neshledal důvodnou námitku žalovaného, že smlouva o dílo je absolutně neplatná (proto, že ji uzavíral bez znalostí jejího obsahu, jelikož neuměl dobře česky). Změnu rozsudku ohledně příslušenství pohledávky odůvodnil odvolací soud tím, že odpovídá té výši, v jaké podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb. a stanovených diskontních sazeb Č.n.b. žalobci skutečně náleží.

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."). V dovolání pak podrobně snáší argumenty na podporu závěru o existenci těchto dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu" (srov. č. l. 69), tedy i v bodě III. výroku, jímž byla žaloba ohledně části příslušenství zamítnuta. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalovanému vyhověno, takže v tomto rozsahu je jeho dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odmítl.

Přípustnost dovolání proti rozsudku (objektivně) upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť v bodech I. a II. výroku rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím (v bodě II. výroku z obsahového hlediska) a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 12. června 2000 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Výroky o nákladech řízení (srov. body IV. a V. výroku) - ač součástí rozsudku - mají povahu usnesení, takže přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům poměřoval Nejvyšší soud ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání proti těmto výrokům přípustné proto, že nejde o měnící usnesení odvolacího soudu a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Ustanovení § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání v tomto rozsahu rovněž nezakládá, jelikož potud nejde o usnesení ve věci samé a bod V. výroku nemá ani povahu potvrzujícího usnesení odvolacího soudu.

Zbývá ohledně bodů I., II., IV. a V. výroku posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), i v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. května 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř ,v.r.

81

předseda senátu

Vydáno: 16. May 2001