JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1645/2005

Platební místo směnky

Právní věty

Nejsou k dispozici


29 Odo 1645/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce JUDr. R. W., proti žalované A. o. S. F., a. s., o zaplacení částky 630.000,- Kč ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 392/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č.j. 5 Cmo 54/2004-52, takto:

I.Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 50 Cm 392/2002-27, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 630.000,- Kč s 6 % úrokem od 29. prosince 2000 do zaplacení a odměny ve výši jedné třetiny procenta směnečného penízu, tj. 2.100,- Kč a útraty za provedení protestu notářem ve výši 2.450,- Kč, vše ze směnky č. 05 ze dne 18. května 2000 na částku 630.000,- Kč (dále též jen „sporná směnka“). Soud prvního stupně po provedeném dokazování - odkazuje na ustanovení čl. I. § 4, § 75 a § 76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - uzavřel, že směnka může být splatná v určitém místě, a to jediném, anebo může být splatná u třetí osoby, rovněž v místě jediném. Sporná směnka uvádí splatnost u pokladny Československé obchodní banky, a. s. bez bližšího určení, dále uvádí náhradní místo platby Na Poříčí 24, Praha 1 a též převodem na bankovní účet, takže v sobě obsahuje již tři platební místa, resp. platební místo jediné - náhradní a dva blíže neurčené domicily.

Jelikož ze sporné směnky nelze dovodit platební místo a směnka trpí vadou neurčitosti a „určité rozpornosti“ a není tudíž pro absenci náležitosti týkající se platebního místa směnkou vlastní (nejde o směnku), shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok neopodstatněným.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2004, č.j. 5 Cmo 54/2004-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 41.100,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud, ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že „směnka jednak obsahuje údaj ve své základní náležitosti, místa plnění, odkazem na jinou listinu, což odporuje zákonu, jednak obsahuje alternativní platební místo“. Z obsahu směnečné listiny - pokračoval odvolací soud - se v tomto případě dokonce podává, že v ní byl inkorporován úmysl platit něco mimo směnku a nelze z ní vůbec dovodit, kde by směnka měla být prezentována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož směnka není platná, přičemž akcentuje, že takový závěr nerespektuje zásady, jež jsou určující pro správnost právního posouzení věci, a to:

1) povinnost aplikovat právní řád jako celek, nikoli pouze jeho část, a i při aplikaci směnečného zákona posuzovat směnku jako právní úkon a nevykládat ani domnělé vady jednostranného právního úkonu ve prospěch jeho původce;

2) povinnost respektovat při úsudku logiku, tj. neprohlásit jednu část právního úkonu za neplatnou a současně jí přisoudit právní význam - v daném případě specifikaci místa placení odkazem na jinou listinu mimo směnku prohlásit za zákonu odporující a vzápětí tentýž údaj použít jako platné a tedy chybně alternující místo placení a požadovat jedno a totéž místo placení pro platby bezhotovostní a hotovostní;

3) povinnost respektovat jazykové zákonitosti psaného textu a potud neoddělovat smysl následujícího řádku od smyslu řádku předchozího a „pokládat hlubotiskový otisk razítka za otisk zcela chybějící“;

4) povinnost vypořádat se se všemi návrhy a námitkami obou procesních stran.

Z hlediska porušení shora uvedených „zásad“ dovolatel konstatuje, že žalovaná je výstavcem směnky a tudíž nese za tento svůj právní úkon „právní odpovědnost“, které se nemůže zprostit. V opačném případě by se totiž dlužník, vystavivší jednostrannou závazkovou listinu s vědomými formálními nedostatky, s odkazem na vady svého vlastního projevu vůle dostal „do výhodnější pozice“, než dlužník, který vůli projevil způsobem formálně perfektním. V této souvislosti žalobce odkazuje na ustanovení § 2 o. s. ř., považuje postup žalované za „zřejmé zneužití práva na obranu v soudní při“.

Dále dovolatel uvádí, že směnka „u bezhotovostního způsobu placení uvádí bankovní účet odkazem na jinou listinu (smlouvu)“, přičemž v této souvislosti soudy nižších stupňů vyslovily závěr, že takto určené místo placení odporuje zákonu. Vycházeje z této úvahy - pokračuje dovolatel - jde o údaj neplatný a jeho uvedení v textu směnky nemá právní význam; nemůže tudíž být důvodem neplatnosti směnky. Navíc v této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že „odkaz na mimosměnečnou listinu nemůže zákonu odporovat, když v řadě jiných případů má směnka přídavné relevantní listiny“. Dává-li směnka svobodu ve formě placení, nemůže neudat různá místa pro jednotlivou formu, když „logicky nelze požadovat jedno a totéž místo placení pro platbu bezhotovostní a pro platbu hotovostní“.

S poukazem na obsah směnky a „jazykové zákonitosti psaného textu“ dovolatel dospívá k závěru, že na směnce je uvedeno pouze jedno platební místo a to „Praha 1, Na Poříčí 24, splatno u pokladny Československé obchodní banky, a. s.“, neboť pokladna výše zmíněné banky se nachází právě na dané adrese (na směnce uvedené). Přitom údaj „náhradní“ vložený mezi slova „místo platby“ je bez jakéhokoli významu.

Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami prezentovanými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a „přehlédl skutečnost, že závěr soudu prvního stupně nevzešel z právního posouzení samotné směnečné listiny, ale z posouzení protestní listiny pořízené notářem, který z důvodu opatrnosti protestoval na obou místech podle formy placení a navíc ještě v sídle dlužníka“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky náležitostí (a platnosti) vlastní směnky co do údaje o platebním místu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případne ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje:

1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána;

2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu;

3. údaj splatnosti;

4. údaj místa, kde má být placeno;

5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;

6. datum a místo vystavení směnky;

7. podpis výstavce.

Ustanovení čl. I. § 76 směnečného zákona dále určuje, že listina, ve které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích (odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště (odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).

Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat.

Na shora uvedeném závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že směnka může být zaplacena jednak v hotovosti, jednak bezhotovostním převodem, když samotný způsob plnění závazku ze směnky na zásadě, podle níž může být na směnce uvedeno pouze jedno platební místo, ničeho nemění.

Opodstatněnou neshledává Nejvyšší soud ani výhradu dovolatele, podle níž odvolací soud, ač posoudil uvedení platebního místa za rozporné se směnečným zákonem (viz odkaz na mimosměnečnou listinu), tj. považoval takové ujednání za neplatné, přesto tomuto údaji přisoudil právní význam.

Pro řešení otázky důsledků skutečnosti, že směnka obsahuje údaj o místu, kde má být placeno, nikoli výslovně, nýbrž odkazem na jinou listinu, je totiž určující závěr o neurčitosti takto vymezeného platebního místa. Ta má za následek neplatnost směnky a nikoli - jak se mylně domnívá dovolatel - to, že k takovému údaji, ač se na směnce nachází, nebude přihlíženo.

Z hlediska výše uvedených právních závěrů pak Nejvyšší soud shledává irelevantní výhradu dovolatele co do „odpovědnosti“ výstavce vlastní směnky za její formální správnost (rozuměj za to, že směnka je z hlediska jejích náležitostí platnou směnkou). Je tomu tak již proto, že akceptace takové výhrady by v podstatě znamenala, že by každá vlastní směnka, jejíž text koncipoval výstavce, musela být i při absenci některé z náležitostí podle čl. I. § 75 směnečného zákona směnkou platnou; takový závěr ale podle přesvědčení Nejvyššího soudu přijatelný není.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 28. June 2006
Vloženo: 22. January 2018