JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1621/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně V. – R. p., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, proti žalovaným 1) B.-L. s. r. o., 2) J. B., a 3) J. B., zastoupeným Mgr. M. H., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 181/2003, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2005, č.j. 7 Cmo 385/2004-97, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 24.841,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. června 2004, č.j. 30 Cm 181/2003 74, zrušil ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným směnečný platební rozkaz ze dne 30. června 2003, č.j. 30 Sm 134/2003-13, jímž původně uložil všem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 672.999,- Kč s 6% úrokem od 7. května 2003 do zaplacení, odměnu 2.243,- Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti námitek druhého a třetího žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu vyšel z toho, že:

1/ žalobkyně a první žalovaná uzavřely dne 27. ledna 2003 smlouvu o dodávkách pohonných hmot č. (dále jen „kupní smlouva“);

2/ téhož dne žalobkyně a první žalovaná uzavřely dohodu o vystavení a vyplnění směnky č., s tím, že k zajištění pohledávek z kupní smlouvy bude první žalovanou vystavena „směnka vlastní, na řad věřitele, bez protestu“, přičemž nevyplněnými údaji jsou směnečná suma a datum splatnosti směnky a že v případě nesplnění závazku první žalované může žalobkyně blankosměnku vyplnit (dále jen „dohoda o vyplnění“);

3/ směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto výše zmíněným směnečným platebním rozkazem, byla vystavena první žalovanou a avalovaná druhým a třetím žalovanými, a obsahuje (mimo jiné) údaje: datum vystavení 28. dubna 2003, směnečnou sumu 672.999,- Kč a datum splatnosti 6. května 2003.

Odkazuje na ustavení čl. I § 69, § 75 a § 76 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti směnky. Přitom zdůraznil, že směnka „v době jejího vystavení a avalování“ neobsahovala údaj data vystavení a současně žalobkyni nesvědčilo „ve vztahu k této náležitosti“ vyplňovací právo. Doplnila-li žalobkyně později datum vystavení, učinila tak „bez předchozí dohody se žalovanými, tedy bezprávně, pročež změněný text směnky žalované neváže“.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. září 2005, č.j. 7 Cmo 385/2004-97, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 30. června 2003, č.j. 30 Sm 134/2003-13, ponechal v platnosti.

Cituje ustanovení čl. I § 10 a § 69 směnečného zákona, odvolací soud zdůraznil, že „má-li být určitá listina vůči kterémukoli ze směnečných dlužníků blankosměnkou, musí, kromě dalšího, být i tímto dlužníkem uděleno vyplňovací právo, tedy takový dlužník musí být účasten některé vyplňovaní smlouvy“. Jelikož forma smlouvy o vyplnění blankosměnky není zákonem stanovena, lze ji uzavřít „jakýmkoli, tedy i tím co nejméně formálně náročným způsobem (písemně, ústně, konkludentně)“. Přitom nelze vyloučit ani uzavření více smluv vztahujících se k jedné směnce, z nichž každá může mít jinou formu, neboť „forma jedné ze smluv neurčuje formu smlouvy jiné“. Osoba, která podepsala listinu „s torzem směnky“ si musela být vědoma toho, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna a tedy přeměněna na skutečnou směnku, a že svým podpisem přejímá garanci za její zaplacení. Doplněním listiny na formálně platnou směnku se podpisy rukojmích na listině, a to se zpětnou účinností, stávají podpisy na směnce a „na listinu i na účinnost podpisů všech dlužníků, včetně avalistů, se pohlíží tak, jako by listina - směnka byla již od samého počátku vydána v plné podobě“. Přitom „není podstatné, zda k doplnění došlo v souladu s ujednáním nebo nikoli“.

V posuzované věci - pokračoval odvolací soud - směnečná listina (po doplnění) splňuje všechny náležitosti směnky vlastní (čl. I § 75 směnečného zákona), přičemž druhý a třetí žalovaní, kteří listinu s torzem směnky podepsali a předali „do držení“ žalobkyni, si museli být vědomi, že v případě, kdy nebude splněn „závazek, k jehož zajištění byla směnka vystavena“, žalobkyně neúplnou listinu doplní a vytvoří platnou směnku se všemi zákonem stanovenými náležitostmi; tím byla mezi žalobkyní a druhým a třetím žalovanými uzavřena (konkludentně) dohoda o vyplnění blankosměnky i co do doplnění data vystavení směnky.

Uzavíraje, že sporná směnka je platná, přičemž jejím doplněním o datum vystavení nedošlo ani ke „změně“ jejího textu (čl. I § 69 směnečného zákona), shledal odvolací soud námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnými.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíce, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zejména akcentují, že žalobkyně byla oprávněna doplnit chybějící údaje do blankosměnky pouze co do směnečné sumy a data splatnosti. Současně zpochybňují závěr odvolacího soudu ohledně existence konkludentní dohody zakládající oprávnění žalobkyně doplnit do směnky datum jejího vystavení, když - podle jejich názoru - „nevyplnění údaje data vystavení do žalované směnky nebylo záměrné“. Doplnila-li žalobkyně směnečnou listinu o datum vystavení, šlo „o změnu textu“ směnky, která není vůči dovolatelům „účinná“.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání druhého a třetího žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Ačkoli dovolatelé co do dovolacích důvodů výslovně odkazují na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jejich stěžejní výhrada - zpochybnění závěru o existenci a obsahu konkludentní dohody o doplnění blankosměnky o údaj data vystavení - je podřaditelná dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dospívá k závěru, podle něhož dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není. Skutečnost, že v dohodě o vyplnění není (na rozdíl od směnečné sumy a data splatnosti) zmínka o dalším bílém místě na blankosměnce (rozuměj o nevyplnění údaje data vystavení), totiž neznamená, že by vedle písemné dohody o vyplnění neexistovala ještě jiná dohoda, která by žalobkyni k doplnění scházejícího údaje do směnky opravňovala.

Dále Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.

Z výše citovaného ustanovení je nepochybné, že nesprávné vyplnění blankosměnky nemá za následek neplatnost směnky, nýbrž zakládá námitku proti majiteli směnky (k tomu v rozhodovací praxi srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost podanou proti tomuto Ústavní soud usnesením ze dne 17. března 2008, sp. zn. IV. ÚS 146/08 odmítl, jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1998, sp. zn. 5 Cmo 125/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 1999).

V projednávané věci pak není pochyb o tom, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla původně blankosměnkou, tj. směnkou neúplnou, neobsahující (záměrně) údaj o směnečné sumě a o splatnosti, s tím, že tyto scházející údaje měly být doplněny v souladu s dohodou o vyplnění. V situaci, kdy zmíněnou blankosměnku, která neobsahovala (krom výše uvedeného) ještě údaj data vystavení, dovolatelé v pozici směnečných rukojmí podepsali a předali žalobkyni, museli být minimálně srozuměni s tím, že žalobkyně blankosměnku (také) o tento údaj doplní. Skutečnost, že v dohodě o vyplnění není výslovné a konkrétní ujednání o způsobu a podmínkách doplnění tohoto údaje obsaženo, přitom není rozhodující, když - jak uvedeno shora - nevylučuje existenci jiné dohody v tomto směru, přičemž konkludentní projev vůle dovolatelů a žalobkyně z jejich chování dovodit lze. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že - na rozdíl od údajů směnečné sumy a data splatnosti - pro doplnění data vystavení není zásadně potřebné ujednání konkretizující podmínky a způsob vyplnění zmíněného údaje (osoba, která tento údaj do směnky doplňuje, se pouze musí vyvarovat toho, aby např. datum splatnosti směnky nepředcházelo datu jejího vystavení).

Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěrů o platnosti směnky a oprávnění žalobkyně vyplnit blankosměnku také co do údaje data vystavení je tak správné.

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého a třetího žalovaných bylo zamítnuto a dovolatelům vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 20.800,- Kč podle ustanovení § 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 24.841,25 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. prosince 2008

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Vydáno: 17. December 2008