JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1620/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně K. a p.., v. o. s., se sídlem v , jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně I. c. l. a. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. V. V., advokátem se sídlem v , proti žalované P. l. a. s., se sídlem v , zastoupené Mgr. P. G., advokátem se sídlem v , o zaplacení 229,568.426,86 Kč s příslušenstvím ze směnek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 129/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2006, č. j. 2 Cmo 292/2005 - 119, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud body II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2005, č. j. 14 Cm 129/2002 – 96 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 225,755.505,96 Kč s 8% úrokem z prodlení od 15. března 2001 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 254.683,- Kč (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou nebyl mezi účastníky sporný. Podstatou sporu je, zda došlo k zániku pohledávky žalobkyně jednostranným úkonem žalované, směřujícím k započtení. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy posouzení, zda žalovanou uplatněná obrana, spočívající v tvrzeném započtení pohledávky ve výši 233,978.000,- Kč, představující směnečnou sumu z celkem 5 kusů směnek vystavených žalobkyní, proti pohledávce žalobkyně, je po právu. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a § 359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Poté, co zčásti opakoval dokazování, odvolací soud zjistil, že se žalobkyně zavázala zaplatit na řad společnosti A. E. L. směnečnou sumu ve výši 233,978.000,- Kč, a to do tří dnů po viděné na všech směnkách s doložkou „bez protestu“. V tomto rozsahu se odvolací soud ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně. Ztotožnil se i se zjištěním, že na rubu předmětných směnek je uvedeno „Za nás na řad A. F., a. s.“ a pod tímto je rukou psaný nečitelný podpis. Závěr soudu prvního stupně, učiněný z těchto zjištění, o tom, že směnky byly rubopisem platně indosovány na žalovanou, však nepovažoval odvolací soud za správný.

S odkazem na § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) odvolací soud uzavřel, že každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem). Indosament nutno napsat na směnku nebo na list s ní spojený (přívěsek). Musí jej podepsat indosant (kdo směnku rubopisem převádí). Z takto vyplněného rubopisu musí být především patrný úmysl indosanta směnku převést. V dané věci z rubopisu není patrný indosant a nelze jednoznačně prokázat jeho identitu, proto nelze bez dalšího učinit závěr, o který opřel soud prvního stupně své rozhodnutí, a to že předmětné směnky byly rubopisem převedeny na žalovanou, která se tak stala jejich vlastníkem a mohla přistoupit k započtení směnečných sum, na které byly vystaveny, proti pohledávce žalobkyně. Za této situace odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se právem žalobkyně učinit jednostranný úkon k započtení, kterým se v řízení proti pohledávce žalobkyně bránila.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká způsob výkladu formy a náležitostí indosamentu. Má za to, že rubopis shodný na všech 5 kusech předmětných směnek, nemůže být neplatný z důvodu, že by snad osoba indosanta měla být neurčitá, a že nelze jednoznačně prokázat její identitu. Osobou indosanta, jež směnku platně rubopisovala (a zároveň dne 8. února 2001 také fyzicky předal žalované) je společnost A. E. L., jménem které činil písemný právní úkon převodu (ostatně i veškeré související právní úkony) pan A. J. R., což je na směnce zcela dostatečně vyjádřeno uvedením termínu „za nás na řad“. Tím, že remitent směnku indosoval ve prospěch žalované (pořídil indosament na směnce) a fyzicky jí tuto odevzdal, zcela oprávněně realizoval a plnil evidentně svůj závazek vůči žalované ze smlouvy o převodu cenných papírů, čímž relevantně vyjádřil svoji vůli „zobchodovat“ své směnečné (a úpadkyní neuspokojené) nároky, výhradně ve prospěch žalované.

Dovolatelka dále namítá, že překvapivým přehodnocením právního titulu nároku žalované odvolacím soudem je jí upíráno právo na řádnou procesní obranu.

Akcentuje, že žalobkyně ani úpadkyně nikdy v průběhu řízení nečinily spornými skutková tvrzení o tom, že úpadkyně platně vystavila předmětné směnky na řad remitenta a je směnečným dlužníkem s povinností směnku zaplatit, že žalobkyně má směnky, předané jí žalovanou, ve své dispozici a nikdy je ani nehodlala vydat zpět žalované, že remitent, jednající osobou pana A. J. R., jednal s úpadkyní o zaplacení jejích směnečných nároků a o převodu práv ze směnek ve prospěch žalované, že žalovaná nabyla směnky od remitenta a byla oprávněnou majitelkou směnek se všemi právy směnečného věřitele a že úpadkyně obdržela úkon žalované o započtení vzájemných pohledávek. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyně napadla, „pokud jde o uplatněnou obranu žalované v řízení poukazem na zápočty vzájemných pohledávek předmětnými směnkami, výhradně to, že předmětné směnky byly v době zápočtu nesplatné a jako nesplatné nebyly proto započitatelné proti splatné pohledávce žalobkyně“.

Dovolatelka vyslovuje názor, že vůle remitenta převést práva ze směnky byla platně vyjádřena „již pouhým podpisem fyzické osoby jednající jménem remitenta v postavení indosanta, aniž by bylo nutno uvádět i obchodní firmu remitenta (indosanta), přesněji, aniž by neuvedení této firmy způsobovalo neplatnost indosamentu“.

Dovolatelka argumentuje dále tím, že „předmětnou směnkou již nedisponuje (neboť proti placení/započtení směnky úpadkyní tuto jí v originále vydala), kdy žalovaná remitentovi za převod poskytla řádně finanční plnění,“ přičemž žalobkyně „jednoznačně předmětnou vlastní směnkou disponovala a disponuje (tudíž osoba výstavce vlastní směnky je řádným majitelem této vlastní směnky, pročež není směnečného závazku), aniž by měl směnečnou sumu honorovat a přesto by jí (žalobkyni) nadále zůstal zachován její souzený nárok proti žalované“.

Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Jak správně uzavřel odvolací soud, lze každou směnku převést rubopisem (indosamentem). Podle ustanovení článku I. § 13 odst. 1 směnečného zákona „Indosament nutno napsat na směnku nebo na list s ní spojený (přívěsek). Musí jej podepsat indosant (kdo směnku rubopisem převádí).“ Podpis právnické osoby na rubopisu musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické (v teorii viz např. Kovařík, Z. v publikaci Směnky a šeky v České republice. 5. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2006, s. 46). Závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo k převodu směnky rubopisem, je tedy správný.

Pokud pak dovolatelka namítá, že odvolací soud přezkoumal platnost indosamentu nad rámec tvrzení žalobkyně, dovolací soud k tomu uzavírá, že měl-li odvolací soud řádně posoudit, zda žalovaná započetla pohledávky ze směnek na pohledávky žalobkyně, musel se zabývat i tím, zda žalované započtené pohledávky svědčily, tj. zda na ni byly směnky řádně převedeny. Zjistil-li odvolací soud při opakovaném dokazování, že u podpisu rubopisu, kterým měly být směnky převedeny na žalovanou, fyzickou osobou není uvedena firma právnické osoby, která byla majitelkou směnek, což žalobkyně nepopírá, nezbylo mu než uzavřít, že takovým rubopisem k převodu směnky na žalovanou nedošlo. Na tomto závěru nemohla žádná skutková tvrzení, důkazní návrhy či věcná vyjádření žalované v rámci procesní obrany ničeho změnit.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. října 2008

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. October 2008