JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1581/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. T. zastoupeného advokátem, proti žalované D. R., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 609.024,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 11/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č.j. 6 Cmo 192/2004-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. května 2002, č.j. 24 Cm 11/2002-55, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2002, č.j. 24 Sm 143/2001-8, kterým žalované uložil zaplatit žalobci částku 609.024,- Kč s 6% úrokem od 5. prosince 2000 do zaplacení a na nákladech řízení 65.150,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - zdůraznil, že meze procesní obrany proti směnečnému platebnímu rozkazu stanoví žalovaná sama v námitkách, přičemž vzhledem k zákonné koncentraci námitkového řízení „lze vést řízení pouze o odůvodněných námitkách, které byly podány v zákonem stanovené třídenní lhůtě“. Jelikož námitka částečného plnění byla žalovanou konkretizována co do výše takového plnění až po uplynutí lhůty určené v ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že jde o námitku opožděnou, ke které přihlížet nelze (§ 175 odst. 4 o. s. ř.) a ohledně které není nutné provádět dokazování. V situaci, kdy nebylo zjištěno, že by směnka zajišťovala splnění závazku žalované ze smlouvy o finančním pronájmu strojů ze dne 16. listopadu 1999, uzavřené mezi žalobcem a D. G. T. s. r. o. (dále jen „smlouva“), když z této smlouvy pro žalovanou „žádný závazek nevyplývá“, a ve včasných námitkách žalovaná „neuvedla, že by směnka zajišťovala závazek třetí osoby“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že smlouvu uzavřela jako „jednatelka“ D. G. T. s. r. o., ale směnku podepsala - k výslovné žádosti žalobce - jako fyzická osoba. Opakujíc výhradu o částečném plnění na směnku, soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. L. N., který se měl vyjádřit „k existenci závazkově právního vztahu“ a k zajišťovací funkci směnky, v důsledku čehož zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), přičemž dovolání - oproti očekávání dovolatelky - není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).

Výhrady dovolatelky co do neprovedení navrhovaného důkazu, podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tak přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůžou.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze usuzovat i proto, že závěr o opožděnosti námitky částečného plnění (v konkrétní výši), na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nebyl dovoláním napaden a nelze jej tak ani podrobit dovolacímu přezkumu (srov. k tomu mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované vznikla povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč, a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Vydáno: 27. February 2007