JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1575/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému G. f. o. s c. p., zastoupenému advokátem , o zaplacení 201.325,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 45/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 9 Cmo 263/2005 - 94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.965,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 47 Cm 45/2004 - 66, Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 153.715,75 Kč s 3% úrokem z prodlení od 22. června 2002 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 36.963,80 Kč od 22. června 2002 do 30. března 2005 a co do částky 47.609,25 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod I. výroku). Rozhodl též o nákladech řízení (body II., III. a IV. výroku).

Soud prvního stupně především dovodil, že nárok žalobce (zákazníka obchodníka s cennými papíry) je třeba posuzovat podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „zákon o cenných papírech“), ve znění účinném do 12. července 2002. Uzavřel, že základním předpokladem vzniku nároku na výplatu náhrady z G. f. o. s c. p. – žalovaného (dále jen „G. f.“) je naplnění podmínek ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech. V projednávané věci ke splnění těchto podmínek došlo, jak prokazují rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 14. února 2002 o předběžném opatření a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, jakož i tvrzení mezi účastníky nesporná a skutečnosti soudu známé z jeho úřední činnosti (o tom, že dne 22. března 2002 byl na majetek obchodníka s cennými papíry K. Q., a. s. prohlášen konkurs a že dne 21. května 2002 Komise pro cenné papíry oznámila žalovanému, že úpadce není z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací schopen plnit své závazky vůči zákazníkům za zákonných a smluvních podmínek). Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákaznický majetek není majetkem úpadce a není součástí konkursní podstaty.

Na tomto základě měl soud prvního stupně za to, že žalovaný byl povinen zahájit výplatu náhrad podle § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech nejpozději do tří měsíců od ověření přihlášených nároků, nejpozději do deseti měsíců od „uveřejnění“ oznámení Komise pro cenné papíry o neschopnosti obchodníka s cennými papíry z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací dostát svým závazkům vůči klientům za zákonných a smluvních podmínek; k žádosti žalovaného bylo možné tuto lhůtu prodloužit ještě o tři měsíce.

Soud prvního stupně konstatoval, že úprava náhrad z G. f. je kusá a není konzistentní s úpravou obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přesto však lze z této úpravy, jakož i z účelu sledovaného zřízením žalovaného dovodit, že povinnost výplaty náhrad za zákaznický majetek vznikla žalovanému i v případě, že úpadce ani správce konkursní podstaty zákaznický majetek nevydali, nebo že došlo k zajištění zákaznického majetku orgány činnými v trestním řízení.

Důvodnou však soud prvního stupně shledal obranu žalovaného, že součástí zákaznického majetku není smluvní pokuta ve výši 52.900,- Kč; za prokázané vzal i to, že pro výpočet náhrady nemůže být zohledněna nominální cena akcií M. B., a. s., ale pouze částka, svěřená zákazníky úpadci (tj. K. Q., a. s.) k nákupu těchto akcií na vlastní účet. Přihlédl rovněž k tomu, že k datu rozhodnutí byla žalobci žalovaným vyplacena částka 36.963,80 Kč. Proto žalobu co do částky 47.609,25 Kč s příslušenstvím zamítl.

K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení je požadavek žalobce – zákazníka obchodníka s cennými papíry – směřující proti žalovanému, právnické osobě „vytvořené na základě novely zákona č. 591/1992 Sb.“, na zaplacení náhrady plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry splnit své závazky z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací (dále též jen „náhrada“). Žalovaný vznikl jako instituce, jejímž účelem bylo mj. odškodnit zákazníky obchodníků s cennými papíry v případech stanovených zákonem. Nárok na náhradu tedy zakládá zákon a žalovaný je povinen za podmínek stanovených zákonem náhradu poskytnout.

V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno – pokračoval odvolací soud – že žalobce byl zákazníkem obchodníka s cennými papíry, na jehož majetek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001 (správně 22. března 2002), sp. zn. 91 K 12/2001, prohlášen konkurs. Dne 27. září 2002 přihlásil žalobce u žalovaného svůj nárok na náhradu.

Odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování nebo jeho opakování.

Pro posouzení otázky splatnosti náhrady dovodil odvolací soud právní základ uplatněného práva. Tím byla podle jeho názoru ustanovení zákona o cenných papírech účinná v době vzniku práva žalobce na náhradu. Tato ustanovení měl odvolací soud za rozhodná pro posouzení splatnosti náhrady. S odkazem na ustanovení § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech přitom za soudní rozhodnutí „přímo související s finanční situací obchodníka s cennými papíry, které má za následek, že zákazníci nemohou účinně uplatňovat své nároky“, považoval usnesení o prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry; odtud dovodil, že žalobci prohlášením konkursu vzniklo právo na poskytnutí náhrady, které včas a za podmínek daných zákonem přihlásil.

Podle § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech musí být výplata náhrad z G. f. zahájena nejpozději do tří měsíců od ověření přihlášených nároků a stanovení částky nároku, nejpozději však do deseti měsíců od uveřejnění skutečnosti podle § 81c odst. 1 zákona o cenných papírech, přičemž na žádost žalovaného může Komise pro cenné papíry ve výjimečných případech prodloužit tyto lhůty nejvýše o tři měsíce.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení § 81d odst. 1, 2 a 3 zákona o cenných papírech vymezuje okamžik splatnosti náhrady, argumentuje nejen výkladem označeného ustanovení z hlediska jeho obsahu, ale rovněž z hlediska účelu a smyslu zákona v části vymezující postavení a práva a povinnosti žalovaného. Jím je podle odvolacího soudu nesporně reparace škod, které vznikly zákazníkům obchodníků s cennými papíry a tento účel nemůže být naplněn, není-li současně vymezena dospělost závazku žalovaného náhradu poskytnout. Je-li dále v § 81d odst. 3 zákona o cenných papírech stanoveno, že se právo zákazníka na plnění z fondu promlčí uplynutím pěti let ode dne stanoveného jako den zahájení výplaty náhrad, pak to svědčí o určení okamžiku dospělosti závazku (splatnosti náhrad), v souladu s § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech. Ostatně, následná úprava poskytování náhrad provedená zákonem č. 256/2004 Sb. správnost tohoto výkladu potvrdila.

Odvolací soud nesouhlasil ani s názorem žalovaného, že pro výpočet náhrady je rozhodující pouze ten rozsah zákaznického majetku, který správce konkursní podstaty objektivně nemůže vydat. V souvislosti s tím poukázal nejen na akcie M. B., a. s., ale i na podíl žalobce na finančních prostředcích evidovaných na zákaznickém účtu vedeném úpadcem – obchodníkem s cennými papíry. Jak shora uvedeno, účelem zákonné úpravy postavení žalovaného je, v relaci na příslušné směrnice Evropské unie, ochrana malých investorů v případě, kdy „investiční podnik“ není schopen splnit své závazky vůči svým klientům. Podle odvolacího soudu by bylo zcela proti smyslu této úpravy, nastane-li zákonem předvídaná situace – prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry s následkem, že zákazníci nemohou účinně uplatňovat svá práva vůči obchodníkovi s cennými papíry – aby v případě, že činnost úpadce je i předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení pro podezření z kriminální činnosti a účinnému uplatnění nároků zákazníky brání zajištění tohoto majetku pro účely trestního řízení, žalovaný odmítal poskytnout zákazníkům již splatnou náhradu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázky zásadního právního významu dovolatel výslovně označil:

1. Určení, co je zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech, tedy rozhodnutí, zda cenné papíry, které obchodník s cennými papíry nakoupil za prostředky svěřené mu zákazníkem při poskytování smluvené investiční služby, jsou zákaznickým majetkem či vlastním majetkem obchodníka s cennými papíry. Rozsah a charakter zákaznického majetku má přitom podle dovolatele rozhodující význam i pro posouzení dalších nároků, zejména nároku na jeho vydání, na výpočet jeho hodnoty a na stanovení náhrady z G. f.

2. Rozhodnutí, zda se náhrada z G. f. vztahuje na zákaznický majetek, který není možno zákazníkům vydat z důvodů přímo souvisejících s finanční situací obchodníka, nebo i na majetek, který je možno vydat, avšak zákazník o jeho vydání nežádal, popřípadě na majetek, který dočasně není možno vydat, avšak z důvodů, které přímo nesouvisejí s finanční situací obchodníka.

3. Určení, zda přechod věřitelských práv zákazníků vůči obchodníkovi s cennými papíry podle § 81d odst. 1 a 2 zákona o cenných papírech se týká i práva na vydání zákaznického majetku, za který byla vyplacena náhrada.

4. Rozhodnutí, zda lze považovat za investiční službu ve smyslu § 8 zákona o cenných papírech to, že si obchodník v souladu se smlouvou půjčuje peněžní prostředky zákazníka k vlastním obchodům.

V odůvodnění dovolání pak formuluje další zásadně právně významné otázky, o kterých by měl dovolací soud rozhodnout. Namítá rovněž, že řízení ve věci bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadu řízení spatřuje v tom, že soud neprovedl důkazy, které navrhoval, a že nesprávně hodnotil důkazy v řízení provedené. Dále v tom, že odůvodnil své rozhodnutí skutečnostmi, které jsou zřejmě nesprávné. Tyto své závěry dovolatel podrobně odůvodňuje.

Dovolatel napadá i závěr soudů obou stupňů, že akcie M. B., a. s. ani další akcie vedené v zákaznickém účetnictví K. Q., a. s. jako tzv. subportfolio nebyly zákaznickým majetkem ve smyslu § 81b odst. 1 zákona o cenných papírech. Soudy jako jediné kritérium pro své rozhodnutí, které akcie tvoří zákaznický majetek žalobce, použily skutečnost, že tyto akcie nebyly jako zaknihované cenné papíry ve smyslu § 1 odst. 3 zákona o cenných papírech evidovány ve Středisku cenných papírů na účtech jednotlivých zákazníků, ale společně na jednom účtu na jméno K. Q, a. s. Dovolatel dovozuje, že je-li prokázáno, že obchodník s cennými papíry nakoupil dané investiční instrumenty za prostředky svěřené mu zákazníkem při poskytování investiční služby, je zároveň prokázáno, že tyto hodnoty nejsou součástí jeho majetku.

Dovolatel rovněž namítá, že oba soudy nesprávně posoudily právní význam ustanovení všeobecných podmínek a dodatku ke smlouvě a předestírá vlastní závěry o tom, co vyplývá z textu těchto dokladů.

K otázce vydání zákaznického majetku dovolatel tvrdí, že G. f. je povinen vyplatit náhradu, jde-li o závazky, které není obchodník s cennými papíry schopen plnit z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací. Oba soudy však v projednávané věci dospěly k názoru, že G. f. je povinen vyplatit náhradu i za zákaznický majetek, který nebyl vydán z jiného důvodu, v daném případě pro jeho dodatečné zajištění v rámci trestního řízení.

Ohledně splatnosti náhrady dovolatel uzavírá, že oba soudy dospěly k názoru, že lhůta uvedená v § 81c odst. 10 zákona o cenných papírech je lhůtou, ve které je náhrada z G. f. splatná. Tento právní názor je podle dovolatele v rozporu se zákonem. Především odporuje výslovnému znění daného ustanovení, které jasně stanoví, že v daných lhůtách musí být výplata náhrad z G. f. zahájena. Slova použitá v zákonném textu nelze ani při nejextremnějším jazykovém výkladu chápat jako splatnost náhrady. Splatností se podle dovolatele rozumí lhůta, ve které je G. f. povinen vyplatit všechny náhrady, tedy jejich výplatu ukončit.

Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu, že si mohl vyžádat údaje potřebné pro výpočet náhrady u správce konkursní podstaty.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání z hlediska uplatněných otázek zásadního právního významu.

Otázkami předestřenými dovolatelem se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, které dovolateli musí být známo, jelikož se onoho sporu účastnil rovněž jako dovolatel, ve kterém rozlišil mezi otázkami, kterými se může dovolací soud zabývat v rámci posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podrobně odůvodnil závěr, že předestřené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s aplikovanými právními předpisy a jeho posouzení těchto otázek není ani v rozporu s hmotným právem. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. srpna 2006) a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném do 31. srpna 2006).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně 14. března 2007

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 14. March 2007