JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 152/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. t. proti žalované T. S., a.s. o zaplacení částky 1.470.000,-- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 195/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 11 Co 295/2000-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 11 Co 295/2000-59, potvrdil rozsudek ze dne 25. ledna 2000, č.j. 9 C 195/99-30, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 1.470.000,-Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že uznání dluhu ze dne 17. listopadu 1997 (na jehož základě se žalobkyně domáhala zaplacení části dluhu ve výši 870.000,-Kč a úhrady smluvní pokuty ve výši 600.000,-Kč) podepsala za žalovanou osoba, jež k tomu nebyla zmocněna. K platnému uznání dluhu tak nedošlo a jiné důkazy o existenci tohoto dluhu předloženy nebyly. Jelikož závěr, že označená osoba nebyla k úkonu provedenému 17. listopadu 1997 oprávněna, se vztahuje i na ujednání o smluvní pokutě, měl odvolací soud za nadbytečné úvahy soudu prvního stupně o případných dalších důvodech neplatnosti ujednání o smluvní pokutě.

Žalobkyně (jednající pracovnicí vybavenou právnickým vzděláním) podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání pak dovolatelka konkretizuje důvody, na jejichž základě usuzuje na existenci obou označených dovolacích důvodů, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout jako nedůvodné.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 25. ledna 2000 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Za součást dovolacích nákladů dovolatelky přitom Nejvyšší soud nepokládal část zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši 53.800,-Kč. Dovolání bylo podáno v únoru 2001, takže rozsah poplatkové povinnosti dovolatelky vymezují ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání dovolání, to jest ve znění zákonů č. 271/1992 Sb., č. 273/1994 Sb., č. 36/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 209/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 241/2000 Sb. a č. 255/2000 Sb. (úplné znění vyhlášeno pod č. 46/2001 Sb.) - dále též jen „zákon" (srov. článek II., bod 1., větu druhou, zákona č. 255/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). V intencích položky 18 písm. b/ Sazebníku poplatků tedy soudní poplatek z dovolání v dané věci činil 5.000,-Kč, nikoli uhrazených 58.800,-Kč (srov. záznam na č.l. 69). Označený přeplatek poplatku tedy bude muset být dovolatelce vrácen (srov. § 10 odst. 1 zákona).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. dubna 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

76

Vydáno: 19. April 2001