JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 148/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. M. U. advokátkou proti žalované U. T. akciové společnosti, zastoupené prof. JUDr. M. B., advokátem o zaplacení 6,765.000,- Kč s příslušenstvím a odměnou ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 47/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 9 Cmo 241/2005 – 192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jeho právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. května 2005, č. j. 53 Cm 47/2004 – 63, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. května 2004, č. j. 53 Sm 23/2004 – 14 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se žalovaná bránila povinnosti ze směnečného platebního rozkazu tvrzením, že předmětná směnka byla vystavena k zajištění její povinnosti zaplatit úplatu za postoupení pohledávky smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi účastníky dne 14. března 2003 (dále jen „smlouva“). Dovolávala se neplatnosti smlouvy s tím, že v rozporu s prohlášením žalobce v ní uvedeným, že postupovaná pohledávka je vymahatelná, zjistila, že pohledávka vymahatelná dle platné právní úpravy není. Žalovaná dovodila, že smlouva je uzavřena v omylu, přičemž tento omyl vyvolal žalobce (§ 49a občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). V souvislosti s tím odkázala na ujednání ve smlouvě, kdy „žalobce výslovně prohlásil, že kdyby pohledávka byla nevymahatelná, žalovaná by smlouvu neuzavřela“. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaná namítala, že dopisy doručenými žalobci dne 21. ledna 2004 a jeho právnímu zástupci dne 20. října 2004, dříve než jí vznikla povinnost zaplatit úplatu za postoupenou pohledávku, od smlouvy odstoupila. Poukázala na jednání účastníků před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky a zdůraznila, že se „domnívala, že předmětem postoupení je pohledávka vymahatelná“, přičemž žalobce v době uzavření smlouvy věděl, že za „takovéto porušení smlouvy nebude mít žalovaná zájem na plnění povinností ze smlouvy o postoupení pohledávek“. Dle názoru žalované pak odstoupení od smlouvy bylo učiněno za podmínek § 345 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a smlouva tudíž zanikla ke dni 21. ledna 2004. Vzhledem k této skutečnosti proto pohledávka žalobce ze smlouvy, jejíž zaplacení je zajištěno předmětnou směnkou, neexistuje a žaloba je zcela nedůvodná.

Odvolací soud dále uvedl, že pro závěr o obsahovém naplnění pojmu vymahatelná pohledávka není v předmětné věci rozhodné, jak tento pojem zákonodárce chápe v předpisech upravujících exekuční řízení. Při hodnocení námitky neplatnosti právního úkonu, příp. zhodnocení, zda došlo k účinnému odstoupení od takového právního úkonu, je rozhodující obsah tohoto úkonu ve vzájemné souvislosti a tudíž i výklad jednotlivých v něm použitých pojmů ve vzájemném kontextu. Smlouva v čl. I. vymezuje předmětnou pohledávku nejen určením její celkové výše, ale rovněž i titulem jejího vzniku. Postupitel (žalobce) uvedl, že má za dlužníkem (U. B., a. s.) pohledávku z titulu nevyplacených finančních prostředků na krátkodobém termínovaném vkladovém účtu. Součástí tohoto vymezení je označení smlouvy o vkladovém účtu, číslo účtu k této smlouvě zřízeného s uvedením data výpovědi, a rovněž i označení čísla běžného účtu postupitele (žalobce), na který dle smlouvy o vkladovém účtu měly být finanční prostředky převedeny. Postupitel dále prohlásil (bod 2 čl. I), že jde o pohledávku z titulu běžného účtu, resp. o pohledávku evidovanou na krátkodobém vkladovém účtu a že žádnou část z peněžních prostředků, které jsou na tomto účtu opětně netermínoval. Prohlásil rovněž, že touto pohledávkou nezajišťoval ve vztahu k dlužníkovi ani k žádné třetí osobě jakékoli své závazky. Výslovně dále prohlásil, že pohledávka tak jak je uvedena v čl. I, odst. 1 této smlouvy existuje, není promlčena, je vymahatelná a je ve výši, která je uvedena v článku I. a je způsobilá být předmětem postoupení.

Odvolací soud uzavřel, že z obsahu smlouvy lze zcela nepochybně obsah pojmu „vymahatelná pohledávka“ použitého v prohlášení žalobce (postupitele) dovodit. Úmysl účastníků vyjádřený uvedeným písemným úkonem sledoval mimo jiné postoupení pohledávky vymahatelné z hlediska její existence nikoli z hlediska jejího titulu, tedy nikoli pohledávky založené exekučním titulem, pohledávky, která by bez dalšího mohla být předmětem exekuce. Dle názoru odvolacího soudu, vyjádřil-li současně žalobce ve smlouvě vědomost o tom, že v případě, kdyby se některé z uvedených prohlášení (v konkrétním případě prohlášení o vymahatelnosti) ukázalo být nepravdivé (byť i jen částečně) postupník (žalovaná) by tuto smlouvu neuzavřel, pak odstoupení od takové smlouvy postupníkem (žalovaným) by dle § 345 odst. 2 obch. zák. bylo účinné za předpokladu bylo-li by prokázáno, že prohlášení o vymahatelnosti pohledávky, ve smyslu vyjádřeném písemným úkonem účastníků, bylo nepravdivé např. proto, že pohledávka není splatná. To však prokázáno nebylo. Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalované, že jednala při uzavírání smlouvy v omylu zakládajícím neplatnost úkonu dle § 49a obč. zák. nebylo v řízení prokázáno.

K odvolací námitce, kterou se žalovaná dovolávala naplnění rozvazovací podmínky obsažené v čl. VI smlouvy, pak odvolací soud uvedl, že jde o tvrzení nové a v režimu neúplné apelace, kterému odvolací řízení podléhá, tudíž nepřípustné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka má za to, že s ohledem na zánik pohledávek, jejichž splnění bylo zajištěno příslušnými zajišťovacími směnkami, byl návrh na vydání směnečného platebního rozkazu podaný žalobcem zjevně neopodstatněný a zcela bezdůvodný. Namítá, že stanovisko Nejvyššího soudu je co se týče definice pojmu „vymahatelná pohledávka“ neměnné, když za vymahatelnou pohledávku vždy byla a je považována taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), přičemž na podporu svého tvrzení odkazuje na publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 2684/99, 31 Cdo 2509/99 a 2 Cdon 1703/96).

Dovolatelka dále argumentuje jednotlivými právními předpisy, v nichž lze nalézt právní úpravu pojmu „vymahatelná pohledávka“, a to § 42a obč. zák., § 336f o. s. ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb. platného v době uzavření smlouvy) a § 13 odst. 2 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, přičemž dochází k závěru, že pod pojmem „vymahatelná pohledávka“ se rozumí pohledávka přiznaná exekučním titulem. K tomu uvádí, že dle čl. 95 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou a dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Dovolatelka namítá, že v posuzované smlouvě bylo termínu „vymahatelná pohledávka“ užito v souladu s výslovnou úpravou platných právních předpisů, případně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pakliže si žalobce následně vykládá pojem „vymahatelná pohledávka“ jinak, pak má dovolatelka za to, že jde z jeho strany o neznalost práva. Vzhledem k tomu, že náš právní řád je postaven na zásadě “ignorantia legis non excusat“, nelze neznalost práva a tudíž špatný výklad pojmu žalobcem, přičítat k tíži žalované.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch rozhodnutí soudů obou stupňů. Uvádí, že žalovaná již dobrovolně uhradila žalovanou částku, a proto její návrh na odklad vykonatelnosti je zbytečný. Akcentuje, že je zcela logické, že každou pohledávku opatřenou exekučním titulem je možno považovat za vymahatelnou, ale ne každou vymahatelnou pohledávku lze považovat za pohledávku opatřenou exekučním titulem. Namítá, že pokud měla žalovaná v úmyslu získat vykonatelné pohledávky, bylo na ní, aby takový požadavek vznesla. Takový úmysl nebyl z provedeného dokazování zjištěn. Oba návrhy smluv byly k akceptu předkládány žalovanou, proto je podle § 266 odst. 4 obch. zák. nutno v pochybnostech vykládat pojem připouštějící různý výklad k tíži žalované. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad pojmu „vymahatelná pohledávka“ použitého ve smlouvě, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani tvrzený rozpor s hmotným právem při výkladu smlouvy, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat jeho výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2007

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. June 2007