JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1476/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně E. T., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení 72.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 358/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 13 Co 55/2006-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 13 Co 55/2006-71, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 27. června 2005, č. j. 16 C 358/2002-49, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení částky 72.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. června 2000 do zaplacení.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) Zemědělské družstvo P.–Č. H. (dále jen „družstvo“) uzavřelo s I. A. P.B., akciovou společností (dále jen „I.“), dne 24. března 2000 smlouvu o eskontním úvěru (dále též jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla I. družstvu úvěr ve výši 1,000.000,- Kč „tím, že zakoupila (eskontovala) obchodní směnku vystavenou dne 27. ledna 2000“ družstvem jako směnku cizí, znějící na směnečný peníz 1,000.000,- Kč, „když směnečníkem byla obchodní společnost G. M. g., a. s., identifikační číslo 25 21 82 12“ (dále jen „směnečník“);

2) dluh z úvěru měl být dle obsahu smlouvy o úvěru splácen z běžného účtu směnečníka, vedeného I.;

3) směnečník vystavil „neodvolatelný příkaz k budoucí úhradě směnky“ ve prospěch I., opravňující I. inkasovat peněžní prostředky z běžného účtu směnečníka;

4) pro případ, že na účtu směnečníka nebude dostatek peněžních prostředků, zavázalo se dlužnou částku úvěru zaplatit družstvo;

5) 12. června 2000, s právními účinky k tomuto dni, byl na majetek směnečníka prohlášen konkurs;

6) dne 12. června 2000 I. provedla z účtu směnečníka inkaso částky 15.000,- Kč a dne 14. června 2000 inkaso částky 57.900,- Kč;

7) 15. června 2000 vrátila I. obě částky (celkem 72.900,- Kč) na účet směnečníka;

8) 19. června 2000 zaplatilo družstvo I. z titulu smlouvy o úvěru částku 72.900,- Kč, čímž byl úvěr splacen;

9) smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 byl podnik I. převeden na žalovanou;

10) 20. března 2001 uzavřelo družstvo se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jí postoupilo pohledávku za I. z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 72.900,- Kč.

Odvolací soud uzavřel, že prohlášením konkursu na majetek směnečníka zanikl podle § 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), úpadcovův „neodvolatelný platební příkaz k budoucí úhradě směnky z 24. března 2000“. Tím „přestal existovat“ právní důvod, na jehož základě I. „odčerpávala“ peněžní prostředky až do výše směnečné sumy z účtu směnečníka a poukazovala je na úvěrový účet družstva, vedený I.. Odepsala-li tedy právní předchůdkyně žalované 12. června a 14. června 2000 z účtu směnečníka celkem 72.900,- Kč, učinila tak „bez právního důvodu a na úkor konkursní podstaty“. Jestliže poté vrátila na účet směnečníka částku, kterou neoprávněně „odčerpala“, jednala správně, neboť šlo o peněžní prostředky patřící do konkursní podstaty směnečníka. Doplatilo-li následně družstvo žalované dlužnou částku, učinilo tak v souladu se smlouvou o úvěru a nikoli bez právního důvodu. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení nedůvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka „v tom, zda mohou banky bezprecedentně nakládat s penězi na účtech klienta“. Namítá, že došlo-li k placení po prohlášení konkursu, stalo se tak vinou žalované. Na úkor konkursní podstaty se obohatila žalovaná a peníze musí vrátit, což učinila. Mezi žalobkyní a žalovanou „vzniká vztah bezdůvodného obohacení v okamžiku, kdy banka zcizila právnímu předchůdci žalobkyně žalovanou částku z úvěrového účtu, a to bez právního důvodu“. „Každá platba“ – pokračuje dovolatelka – „která přijde na úvěrový účet, je splátkou úvěru. Není rozhodné, kdo na úvěrový účet pošle peníze. Pokud na úvěrový účet pošle peníze jakákoliv osoba, není relevantní, na jakém základě a smluvním vztahu tak činí. Splátkou úvěru je tedy i plnění od např. potencionálního dárce, aniž je dar akceptován, tj. i jakékoliv další plnění bez právního důvodu. Tomu, kdo za dlužníka uhradí dluh bez právního důvodu, vzniká bezdůvodné obohacení. V řízení bylo nade vší pochybnost prokázáno, že na úvěrový účet bylo splaceno přesně o žalovanou částku více. Pokud někdo platil bezdůvodně, měl se o svá práva starat a žádat zpět bezdůvodné obohacení. Není totiž povinností žalobkyně sledovat, kdo a případně proč za ni její dluhy platí. Není rovněž právem banky z peněz připsaných na úvěrový účet cokoliv hradit a tím případně zvyšovat dlužnou částku.“

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že posouzení, zda v konkrétním případě vzniklo žalované na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodné obohacení, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.

Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 451 a § 454 občanského zákoníku). Není totiž pochyb o tom, že: 1/ porušením povinnosti ze strany I. (provedením inkasa z běžného účtu směnečníka) nemohlo dojít v rozsahu částek 15.000,- Kč a 57.900,- Kč ke splnění dluhu směnečníkem a 2/ „vrátila-li“ následně I. shora uvedené částky zpět na účet směnečníka (tj. odstranila-li protiprávní stav, který porušením § 14 odst. 1 písm. a/ a h/ ZKV vyvolala), nedisponovala s peněžními prostředky, respektive s pohledávkou předchůdce žalobkyně (na úvěrovém účtu totiž byl veden závazek předchůdce žalobkyně vůči I. a nikoli pohledávka za I.); ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor předchůdce žalobkyně tak nedošlo.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. června 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 26. June 2008