JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1446/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně H. B., , zastoupené JUDr. H. Š., advokátkou, proti žalovanému V. R., , zastoupenému Mgr. M. V., advokátem, , o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 98/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2006, č.j. 12 Cmo 85/2006-146, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č.j. 54 Cm 98/2003-66, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč se 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a s odměnou ve výši 3.333,- Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že „žalobkyně uplatnila právo ze směnky vystavené žalovaným dne 1. ledna 1999 na částku 1.000.000,- Kč“. Podpisem směnky žalovaný jako výstavce založil svůj směnečný závazek směnku při její splatnosti, tj. 31. prosince 2000, zaplatit H. B. starší (remitentovi). Dne 29. srpna 2003 H. B. starší převedla směnku na žalobkyni, aniž současně žalobkyni postoupila směnkou zajištěnou pohledávku (rozuměj pohledávku na vrácení částky 1,000.000,- Kč, kterou H. B. starší předala v lednu 1999 žalovanému a kterou tento měl vrátit nejpozději do 31. prosince 2000). V situaci, kdy žalobkyně „nabyla práva ze směnky, aniž by současně nabyla pohledávku ze vztahu směnkou zajištěného“, soud prvního stupně uzavřel, že se vůči žalovanému nemůže domáhat plnění ze směnky, neboť nositelem pohledávky z kauzálního vztahu je subjekt od žalobkyně odlišný.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 12 Cmo 85/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 3.333,- Kč.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 17 a § 20 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „není povinností indosanta při převodu zajišťovací směnky na indosatáře postoupit zároveň i pohledávku, jejíž splnění je směnkou zajištěno“ a „sama okolnost, že směnka byla indosována na indosatáře bez toho, že by byla též postoupena pohledávka směnkou zajištěná, nezakládá námitku žalovaného dle čl. I § 17 směnečného zákona.

Odvolací soud zdůraznil, že je na vůli věřitele, zda se bude domáhat splnění kauzální pohledávky, není-li tato dobrovolně dlužníkem uhrazena, nebo jestli se uspokojí ze směnky. Zvolí-li uspokojení ze směnky, je opět na něm, zda se bude domáhat zaplacení směnky, nebo zda směnku převede, většinou úplatně, na jiného. Dojde-li k převodu směnky po uplynutí lhůty k protestu, má směnečný dlužník k dispozici nejen námitky ze svého vztahu k aktuálnímu majiteli směnky, nýbrž též všechny námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli; v takovém případě má totiž indosament jen účinky obyčejného postupu (čl. I § 20 odst. 1 věta druhá směnečného zákona).

Stal-li se - tak jako tomu je v projednávané věci - „zajišťovaný dluh splatným a dlužník jej nesplní a není ani zaplacena zajišťovací směnka“, nelze považovat za porušení směnečné dohody, když majitel směnky se z ní uspokojí tím způsobem, že ji indosuje na jiného. Postup H. B.starší, která směnku indosovala na žalobkyni po uplynutí lhůty k protestu, tak vyhodnotil jako zcela standardní a neodporující směnečné dohodě mezi remitentem a žalovaným. Přitom - pokračoval odvolací soud - i v případě, že by mezi remitentem a žalovaným byla uzavřena dohoda, že směnka nesmí být indosována na jiného, nic by to nezměnilo na platnosti rubopisu a povinnosti směnečného dlužníka směnku indosatáři zaplatit, když v takovém případě by „mohl mít směnečný dlužník nárok na náhradu škody vůči předchozímu majiteli směnky“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel shledává závěry odvolacího soudu rozpornými se „základní zásadou obligačního práva, a to, že zajišťovací instrumenty jako závazky subsidiární v plném rozsahu sledují osud závazku zajišťovaného, tedy závazku primárního“. Vystavením zajišťovací směnky tak nedochází ke vzniku dalšího závazku dlužníka k úhradě směnky, který by existoval vedle závazku k uspokojení zajišťované pohledávky, ale směnkou je pouze zajišťováno uspokojení již existujícího závazku; potud má směnka stejné „právní postavení“ jako další zajišťující instrumenty, např. ručení či zástavní právo. Stejně jako nelze převést právo na uspokojení se ze zástavního práva a právo na uspokojení se z ručení bez současného převodu zajišťované pohledávky, nelze samostatně převést právo na uspokojení se ze zajišťovací směnky bez toho, aniž by byla zároveň převedena směnkou zajištěná pohledávka.

Argumentuje ustanoveními čl. I § 17 a § 20 odst. 1 směnečného zákona a dovozuje, že na práva a povinnosti nového majitele zajišťovací směnky při indosaci směnky po uplynutí lhůty k protestu je nutno aplikovat právní úpravu občanského zákoníku včetně úpravy o zajištění závazků, změny obsahu závazků a zániku závazků, dovolatel požaduje aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolaní přihlíží soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I § 11 odst. 1 směnečného zákona, každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).

Podle ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývaní směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Podle ustanovení čl. I § 20 směnečného zákona indosament po splatnosti směnky má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má indosament jen účinky obyčejného postupu (odstavec 1). Dokud není prokázán opak, má se zato, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (odstavec 2).

Nejvyšší soud prvé řadě předesílá, že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 směnečného zákona), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Argumentace dovolatele, vycházející z akcesorické a subsidiární povahy zajišťovací směnky (založené na srovnání s jinými zajišťovacími instituty - ručením a zástavním právem), tak neobstojí.

Otázkou možnosti převodu zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, k jehož závěrům se následně přihlásil i v usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 830/2006. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož samotný převod zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky nemá na povinnost zaplatit směnku vliv, je se závěry formulovanými Nejvyšším soudem ve shora zmíněných rozhodnutích v souladu.

V této souvislosti konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani argumentaci dovolatele, podle níž se na zajišťovací směnku vzhledem k ustanovení čl. I § 20 odst. 1 směnečného zákona vztahuje „právní úprava občanského zákoníku“. Určuje-li totiž ustanovení čl. I § 20 věty druhé směnečného zákona, že indosament má jen účinky obyčejného postupu, neznamená to, že se na takový převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky (§ 524 a násl. občanského zákoníku); vstup nového majitele směnky do právního postavení majitele předchozího se projeví zejména v okruhu námitek, které má směnečný dlužník vůči novému majiteli směnky k dispozici.

Jelikož se dovolateli správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28 srpna 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2008