JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1353/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně L. s. r. o., zastoupené JUDr. M.H., advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 78/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2006, č.j. 4 Cmo 108/2005-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. února 2004, č.j. 5 Cm 78/2003-154, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. února 2003, č.j. 5 Sm 4/2003-13, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 825.471,- Kč s 6 % úrokem od 1. října 2002 do zaplacení, odměnu 2.751,60 Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - vyšel z toho, že:

1. žalovaný vystavil ve T. S. dne 2. července 2002 platnou vlastní směnku na částku 825.471,- Kč splatnou 30. září 2002, přičemž na směnce je jako remitent označena žalobkyně;

2. na směnku nebylo nic placeno;

3. dne 2. července 2002 uzavřely žalobkyně (jako prodávající) a S. spol. s r. o. - dále jen „společnost“ (jako kupující) kupní smlouvu, ve které si, jde-li o platební podmínky, dohodly, že sjednaná cena bude zaplacena „v pevně stanovených časových etapách, nezávisle na okamžiku řádného splnění dodávky“, s tím, že (mimo jiné) k datu 30. srpna 2002 mělo být uhrazeno 400.000,- Kč a k datu 30. září 2002 425.471,- Kč;

4. „vystavení směnky provázela ústní dohoda uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným o tom, že směnka zajišťuje nárok žalobkyně vůči společnosti na zaplacení poslední části kupní ceny podle podmínek dohodnutých v kupní smlouvě ze dne 2. července 2002 uzavřené mezi žalobkyní a společností a mohla být uplatněna jen v případě, že zajištěný nárok (rozuměj shora zmíněná částka 825.471,- Kč) nebude při splatnosti zaplacen“.

Vycházeje z ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), soud prvního stupně především zdůraznil, že žalovaný nebyl stranou kupní smlouvy, na jejímž základě vznikl dluh směnkou zajištěný a dovolává-li se v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu „právních vztahů z této smlouvy“, brání se proti směnce námitkami z jiných vztahů než svých vlastních. V situaci, kdy bylo ale v řízení prokázáno, že žalovaný vystavil směnku po dohodě s žalobkyní k zajištění pohledávky žalobkyně za společností z kupní smlouvy (pro případ, že taková pohledávka nebude při splatnosti zaplacena), „tvoří“ taková dohoda vlastní - mimosměnečné - vztahy mezi žalobkyní a žalovaným, jichž se žalovaný nepochybně může ve sporu o přiznání práv ze směnky dovolávat.

Jelikož „obsah této ústní dohody, jak byl v řízení prokázán, vázal použití vystavené směnky na zaplacení zbylé části takto zajištěného dluhu ve lhůtě splatnosti“ a „v době uzavření dohody nebylo uvažováno o jiných termínech zaplacení ceny než o těch, které byly jako pevné ve smlouvě skutečně dohodnuty“, a vzhledem k tomu, že kupní cena v daných termínech zaplacena nebyla, „využila žalobkyně svého práva uplatnit směnku zcela v souladu s pravidly, které byly mezi účastníky dohodnuty“, když povinnost zaplatit cenu nebyla vázána na řádné splnění dodávky.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. března 2006, č.j. 4 Cmo 108/2005-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a souhlasil i s právními závěry, jež „soud prvního stupně logicky a srozumitelně vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí“.

Cituje ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, odvolací soud zdůraznil, že proto, aby se žalovaný, který je výstavcem vlastní směnky ve prospěch žalobkyně, ubránil námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobkyni, musí v prvé řadě konkrétně specifikovat obsah svého právního vztahu k žalobkyni, jinými slovy obsah tzv. směnečné dohody (důvod vystavení směnky), uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, završené podepsáním směnky žalovaným a musí uvést, jakým způsobem následně důvod vystavení odpadl či se nenaplnil, a dále musí tato svá tvrzení v námitkovém řízení prokázat.

V situaci, kdy žalovaný specifikoval obsah svého právního vztahu k žalobkyni, tedy obsah směnečné dohody, tak, že podmínkou zajištění závazků společnosti vůči žalobkyni směnkou, je nezaplacení splatné části kupní ceny společností (splatnost byla sjednána pevným datem 30. září 2002), nemohou mít „reklamace dodaného zboží společností tvrzené žalovaným, jiný význam, než ten, že společnost mohla uplatnit nároky z vad ve smyslu ustanovení § 436 obchodního zákoníku“ (dále jen „obch. zák.“), což však na splatnost kupní ceny v konkrétním případě nemělo žádný vliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. zpochybňuje správnost právního posouzení věci.

Dovolatel především akcentuje, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem - ustanovením čl. I § 17 směnečného zákona. Připouští, že tzv. zajišťovací směnka není zajišťovacím závazkem, nýbrž prostředkem k zajištění a existence závazku ze směnky není závislá na existenci zajištěné pohledávky, nicméně uzavírá, že kauzální námitka uplatněná výstavcem vlastní směnky proti jejímu prvnímu majiteli, týkající se pohledávky, která byla směnkou zajištěna, je přípustná. Odvolací soud - pokračuje dovolatel - tak nesprávně vyložil ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, když dovodil, že žalovaný vůbec nebyl oprávněn bránit se vůči směnečnému platebnímu rozkazu kauzálními námitkami, které se týkají vztahů mezi žalobkyní a společností, jejíž závazek vůči žalobkyni žalovaný zajistil vystavením vlastní směnky. V tomto směru navíc odvolací soud nesprávně pochopil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž, vzhledem k obsahu ústní dohody mezi žalobkyní a žalovaným, jež vedla k vystavení směnky, soud prvního stupně žalovanému možnost bránit se kauzální námitkou přiznal.

Dále dovolatel opakuje výhradu, podle které žalobkyně nesplnila závazek z kupní smlouvy vůči společnosti. V této smlouvě nebyla vyloučena platnost žádného ustanovení obchodního zákoníku upravujícího kupní smlouvu a žádné z těchto ustanovení nebylo ani modifikováno, pročež společnost byla oprávněna uplatnit práva odpovědnosti za vady a uplatněním těchto práv se bránit povinnosti zaplatit kupní cenu v rozsahu směnkou zajištěném. Jelikož uplatnění směnky bylo vázáno „na splnění povinnosti z kupní smlouvy“, a směnka nezajišťuje zaplacení pohledávek žalobkyně za společnosti beze zřetele na to, zda žalobkyně splnila své závazky vůči společnosti, nevznikla dovolateli „doposud“ povinnost plnit ze směnky, když žalobkyně řádně nesplnila svůj závazek vůči společnosti z kupní smlouvy. V situaci, kdy soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, jimiž žalovaný hodlal prokázat, že mu povinnost plnit ze směnky z výše uvedených důvodů nevznikla, je podle názoru dovolatele - naplněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné a navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje co do přípustnosti dovolání k závěru opačnému, ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a požaduje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že dovolatel na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a jeho rozpor s ustanovením čl. I § 17 směnečného zákona usuzuje, vycházeje přitom z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu, jde-li o obsah dohody o vystavení směnky uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Dovolatel totiž na rozdíl od soudů nižších stupňů, jež dovodily, že podle této dohody žalobkyně mohla uplatnit vůči žalovanému směnku za splnění podmínky, že cena v rozsahu směnečné sumy nebude zaplacena v termínu sjednaném v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a společností, dovozuje, že možnost domáhat se plnění ze směnky byla vázána na řádné splnění povinnosti žalobkyně z této kupní smlouvy. Potud ale dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž soudy nižších stupňů vybudovaly své právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ale u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, podle níž odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) nepřiznal žalovanému právo „vznášet námitky týkající se případných vad dodaného zboží“. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud totiž při posuzování okruhu námitek, jež žalovanému přísluší, vyšly z obsahu ústní dohody o vystavení směnky uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, a dospěly k shodnému závěru, podle něhož zmíněná dohoda nepřiznávala žalovanému oprávnění bránit se proti směnečnému platebnímu rozkazu námitkou, že žalobkyně nesplnila řádně vůči společnosti povinnost z kupní smlouvy ze dne 2. července 2002.

Jelikož ustanovení § 450 odst. 1 obch. zák. připouští možnost jiné dohody co do vzniku povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu (k tomu srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 26/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny na advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění. S připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty v částce 1.439,25 Kč celkem činí 9.014,25 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. srpna 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2008