JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1340/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky J. M., , zastoupené JUDr. T. H., advokátem, , za účasti B.d. J. , , zastoupeného JUDr. O. K., advokátkou, , o neplatnost rozhodnutí členské schůze, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 119/2004, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 7 Cmo 572/2005-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhovatelka je povinna zaplatit B. d. J. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 17. srpna 2005, č. j. 28 Cm 119/2004-29, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze B. d. J. (dále jen „družstvo“) konané 19. listopadu 2000 (dále jen „členská schůze“) o vyloučení navrhovatelky z družstva (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr o nedůvodnosti návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze. Uvedl, že podle ustanovení § 231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, tedy v době, kdy k vyloučení navrhovatelky došlo, nebylo právo na podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena z družstva, časově omezeno. To však neznamená, že by tento návrh - pokračoval odvolací soud - mohl být podán kdykoliv. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uvedl, že pro podání návrhu se v tomto případě použije obecná čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.). Návrh byl proto podán včas.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda došlo k porušení povinností člena družstva navrhovatelkou. Podle článku 7.4 písm. a) stanov družstva může představenstvo rozhodnout o vyloučení člena družstva, jestliže závažným způsobem nebo opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti určené zákonem nebo stanovami, nebo podle písmena c) téhož článku buď sám nebo ti, kdo s ním bydlí, hrubým způsobem porušují zásady občanského soužití v domě, zejména hrubě a opětovně porušují pořádek v domě nebo takové porušování umožňují. Rozhodnutím o vyloučení z družstva ze dne 9. října 2000 a zápisem z jednání představenstva dne 4. září 2000 bylo prokázáno, že došlo k rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky z družstva, přičemž jako důvody byly v rozhodnutí uvedeny pronájmy bytu za úplatu bez souhlasu představenstva družstva, nenahlášení osobních údajů osob, kterým je byt pronajímán, zatčení A. v bytě pro obchodování s drogami. Provedenými důkazy považoval odvolací soud za prokázané, že družstvo ohledně úkonů činěných před vyloučením navrhovatelky, včetně rozhodnutí o jejím vyloučení, postupovalo v souladu se zákonem (ustanovením § 234 odst. 4 obch. zák.) i stanovami. Uvedl, že povinností družstva je doručovat příslušné písemnosti členu družstva primárně na adresu, kterou uvede jako své bydliště. Navrhovatelka nejdříve uváděla adresu v Č. r., v sídle družstva, a proto na tuto adresu družstvo zasílalo písemnosti, např. výstrahu před vyloučením. Navíc se pokoušelo o doručení písemností i do S. r. N., kde se navrhovatelka zdržovala. Skutečnost, že se navrhovatelka na adrese svého bydliště nezdržovala, nemůže být na újmu družstva. Jak je zřejmé z důkazů provedených před soudem prvního stupně, bylo-li družstvu známo, že je navrhovatelka zastoupena advokátem, zasílalo příslušné písemnosti jemu.

Pokud jde o porušování členských povinností, považoval odvolací soud za prokázané, že navrhovatelka byt řádně neužívala, úplatně jej podnajímala třetím osobám bez souhlasu pronajímatele, neumožňovala přístup do bytu v případě havárií a nutné údržby ostatních bytů a domu, neoznamovala údaje týkající se osob bydlících v bytě. Zdůraznil, že podle článku 8.2 stanov družstva má člen družstva povinnost dodržovat stanovy, byt řádně užívat a udržovat, oznamovat družstvu včas změny týkající se člena a příslušníků domácnosti, umožnit na požádání přístup do bytu, pokud to nezbytně vyžaduje údržba bytu či ostatních bytů, domu, a v případě havárie. Povinnosti určené stanovami navrhovatelka neplnila a důvody k jejímu vyloučení tak byly dány.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku, zda lze člena družstva - nájemce „družstevního“ bytu - vyloučit z družstva výlučně pro porušování povinností vyplývajících pro něj z občanského zákoníku v případě, že porušování těchto povinností nájemcem bytu není ve stanovách družstva výslovně uvedeno jako důvod pro vyloučení z družstva. Argumentuje ve prospěch názoru, že člena družstva je možné vyloučit pouze z důvodů, které jsou uvedeny ve stanovách a v zákoně, a pokud porušování povinností nájemce bytu podle občanského zákoníku není uvedeno jako „výpovědní důvod, je výpověď neplatná“. Kdyby dovolatelka porušovala povinnosti nájemce „družstevního“ bytu, což popírá, šlo by o porušení ustanovení § 719 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Družstvo by se mohlo domáhat přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jak ostatně i postupovalo. Podotýká, že v bytových družstvech, která svým členům pronajímají byty, „je člen družstva v postavení člena družstva“, a je povinen plnit povinnosti člena vyplývající ze stanov a zákona, a dále je jako nájemce povinen dodržovat povinnosti vyplývající z občanskoprávních předpisů a nájemní smlouvy. Má za to, že důvodem pro vyloučení z družstva nemůže být porušování povinností nájemce družstevního bytu.

Dovolatelka rovněž popírá, že by důvody pro její vyloučení z družstva vůbec nastaly. Namítá, že skutková zjištění soudů týkající se zejména doručení výstrahy před vyloučením a přenechávání bytu za úplatu třetím osobám, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Družstvo se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu a v případě, že dovolací soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, navrhuje je zamítnout jako nedůvodné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozhodnutí soudu prvního stupně bylo prvním rozhodnutím ve věci), a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady, jimiž dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu za to, že skutková zjištění, ze kterých soud vycházel, nemají oporu v provedených důkazech. Výhrady co do (ne)úplnosti či (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr odvolacího soudu, že důvody vyloučení navrhovatelky z družstva byly dány, protože porušila povinnosti určené stanovami (v článku 7.4 písm. a) a c) a v článku 8.2). Jde o závěr vycházející z posouzení obsahu stanov jako konkrétního právního úkonu, který je významný jen pro projednávanou věc (k tomu srov. rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 179, v němž Nejvyšší soud dovodil, že stanovy družstva jsou smlouvou sui generis).

K otázce, kterou dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu, Nejvyšší soud uvádí, že na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když na rozdíl od tvrzení dovolatelky uzavřel, že byla vyloučena pro porušení povinností určených stanovami.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem určené podle § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), ve výši 2.500,- Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 532,- Kč), a celkem činí 3.332,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. září 2008

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. September 2008