JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1338/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce G., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. S. A. P. s.r.o. zastoupeného advokátem, o zaplacení 8 450 177,29 Kč, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 46 Cm 134/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 12. dubna 2006, č.j. 12 Cmo 488/2005-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení v částce 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou zástupkyně žalobce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 1.února 2005, č.j. 46 Cm 134/2001-148, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 8,290 177,90 Kč a nahradit náklady řízení, přičemž ohledně částky 160 000,- Kč řízení zastavil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se právem domáhá zaplacení kupní ceny za dodávky pohonných hmot a maziv, neboť tuto pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřel se společností B. a.s. dne 28.1.1998. Prokázal také, že je právním nástupcem původního věřitele státního podniku B., který předmětné plnění poskytl dlužníkovi Č. S. A. D. N. s.p. v roce 1993. Soud dále vzal za prokázáno, že žalovaný je právním nástupcem Č. S. A. D. N. s.p. a že rozhodnutím ministra dopravy ČR č. 179/94 ze dne 18.1 1994 došlo k vynětí veškerého majetku s výjimkou jednoho pozemku, a že na žalovaného smlouvou o prodeji podniku uzavřenou s F. n. m. přešla všechna práva a závazky. Poukázal na to, že žalovaný opakovaně svůj závazek uznal co do důvodu i výše, a to jak podpisem dohody o splátkovém kalendáři, tak i v rámci řízení o prohlášení konkursu a i při výzvě k odsouhlasení salda pohledávek. Písemné uznání ze dne 28.1.1998 je platným právním úkonem, neboť je podepsal Ing. J. Č., který podle výpisu z obchodního rejstříku byl v té době jedním z jednatelů a jako takový byl oprávněn jednat samostatně jménem společnosti. Poukázal také, že k přechodu závazku došlo 1.10.1993, kdy nabyl žalovaný vlastnické právo k nabytému majetku a skutečnost, že následně došlo k prodeji obchodních podílů společníků žalovaného a jeho nabytí F. n. m. a dalšími osobami, není skutečností právně významnou, neboť právní úkony souvisely pouze s úhradou kupní ceny.

Vrchní soud v P. rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady řízení a návrh na změnu žaloby ze dne 19.11.2005 zamítl. Dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobce byla prokázána jak privatizačním projektem státního podniku B. č. 11412, jehož majetek byl vložen formou vkladu do základního kapitálu akciové společnosti B., zřízené k 1.1.1994 F. n. m., tak i delimitačním protokolem a počítačovou sestavou tvořící přílohu ke smlouvě o postoupení pohledávek.

Pasivní legitimace žalovaného byla prokázána privatizačním projektem státního podniku Č. S. A. D. N. č. 21225, podle kterého byla část podniku privatizována formou přímého prodeje společnosti Č. S. A. D. P. s.r.o. spolu se závazky původního dlužníka. Č. S. A. D. P. s.r.o. jako nabyvatel nezaplatil cenu majetku a na F. n. m. byly převedeny bezplatně obchodní podíly společníků smlouvou ze dne 25.5.1995. F. n. m. smlouvou o prodeji obchodního podílu společnosti Č. S. A. D. P. se stal jediným společníkem a poté převedl majetek na nabyvatele Lékárna n. Ch. s.r.o. Jednalo se o veškerý majetek privatizovaného státního podniku s výjimkou jednoho pozemku, který byl převeden na P. f.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s poukazem na to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí má po stránce posuzování způsobu označení obchodních subjektů, postoupení pohledávky a uznání závazku zásadní právní význam. Uvedl, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a vyslovil přesvědčení, že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení.

Žalovaný především k dokazování o přechodu práv ze s.p. B. na a. s. B. namítl, že neautorizovaná počítačová sjetina, jejíž vztah k delimitačnímu protokolu není jistý, není způsobilá být důkazem, jímž je prokázán přechod práv a povinností při privatizaci podniku. Oba soudy nesprávně posoudily přechod pohledávky ze státního podniku B. na akciovou společnost. Soudy dále při posuzování smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.1.1998 nevyhodnotily fakt, že postupovaná pohledávka nebyla řádně popsána a že ze smlouvy nebylo bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, kdo je dlužníkem. Dlužník byl označen obchodním jménem žalovaného, ale IČO patřilo Č. S. A. D. N. a.s. Je pravdou, že jako příloha byl připojen seznam faktur, na jejichž základě pohledávka vznikla, to však nikterak nevyjasňuje osobu dlužníka, neboť jím mohl být jak žalovaný, tak i Č. S. A. D. N. a.s. Vyslovil přesvědčení, že smlouva o postoupení pohledávek je neplatná.

Oba soudy podle názoru dovolatele sice konstatovaly, že existují dvě rozhodnutí ministerstva dopravy o privatizaci majetku Č. S. A. D. N. s.p., ale ponechaly bez povšimnutí skutečnost, že mezi nimi existuje podstatný rozdíl. Dle rozhodnutí ze dne 17.9.1993 dochází k vynětí části majetku státního podniku a jeho následné privatizaci a podle rozhodnutí z 18.1.1994 převzalo Č. S. A. D. P.všechna práva a povinnosti. Rovněž notářský zápis, jímž došlo k uzavření kupní smlouvy hovoří pouze o části podniku. Soudy nezkoumaly privatizační projekt, v němž uvedené pohledávky nebyly zahrnuty. V této souvislosti soud nehodnotil skutečnost, vzbuzující pochybnost, na koho přešel předmětný závazek, neboť B. a.s. ještě v r. 1995 upomíná Č. S. A. D. N. s.p., proti kterému také podává žalobu a je tedy zřejmé, že byla přesvědčena, že dlužníkem je zbytkový státní podnik. Závěrem svého dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil.

Žalobce ve svém vyjádření namítl, že podané dovolání nesplňuje předepsané náležitosti, především žalovaný nesprávně uvádí přípustnost dovolání, když poukazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné v případě změny rozsudku soudu prvního stupně, který se však na daný případ nevztahuje, nebo rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. V dovolání není uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí prvého a druhého stupně napadá, proto by mělo být odmítnuto. Tvrzení žalovaného nespadají pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nejde se totiž o nesprávné právní posouzení. Nedostatek aktivní legitimace žalobce je žalovaným napadán za účelem protahování soudního řízení a odložení povinnosti hradit existující závazky. K nesprávnému označení identifikačního čísla došlo nedopatřením, dlužník je dostatečně specifikován uvedením plné obchodní firmy a správné adresy sídla. Nemůže být pochyb o tom, o jaký subjekt se jedná. Ani tvrzení o dvou rozhodnutích ministerstva dopravy nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., vytýkané vady řízení by mohly být přezkoumány pouze v případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., žalovaný však tento dovolací důvod neuplatnil.

Žalobce současně uvedl, že byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky dne 31.5.2006 mezi žalobcem jako postupitelem a obchodní společností Č. S. A. D. M. a.s. jako postupníkem. S ohledem na ustanovení § 243c o.s.ř. podává však vyjádření původní žalobce. Závěrem pak navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, resp. zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem (žalovaným), zastoupeným advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval nejprve zkoumáním přípustnosti dovolání.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V posuzovaném případě potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jde o první rozhodnutí ve věci. Dovolání je proto přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jen v případě, že dovolací soud dojde k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odvolatel sice cituje ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné v případě, že rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel však současně uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po stránce posuzování označení obchodních subjektů, postoupení pohledávky a uznání závazku zásadní právní význam. Přípustnost dovolání byla proto posouzena podle obsahu odůvodnění, nesprávná citace zákonného ustanovení nebrání tomuto posouzení. Dovolací soud se proto neztotožnil s názorem žalobce, že nesprávná citace zákonného ustanovení je důvodem pro odmítnutí dovolání. Rozhodující však je, zda skutečnosti, na které dovolatel poukazuje v souvislosti s odůvodněním přípustnosti dovolání, odpovídají podmínkám ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí mít tedy judikatorní přesah, tzn. že musí mít význam nejen pro posuzovanou věc, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Závěr o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, činí dovolací soud předběžně bez vydání zvláštního rozhodnutí.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Musí jít o řešení otázek právních, nikoliv otázek jiných, zejména zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v této věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné, přihlédnuto (srov. odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, přihlédnuto (srov. k tomu shodě i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06.) Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatelem vymezené otázky „způsobu označení obchodních subjektů (nesprávné uvedení identifikačního čísla), postoupení pohledávky a uznání závazku“ nejsou otázkami zásadního právního významu, pokud jsou vůbec otázkami právními a nadto se vztahují ke konkrétním okolnostem daného případu. Dovolatel především vytýká oběma soudům způsob hodnocení důkazů a na tomto základě učiněná skutková zjištění; tyto námitky však nelze dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. podřadit.

Dovolatel žádnou právní otázku zásadního právního významu neformuloval a právnímu posouzení odvolacího soudu nelze ani vytknout, že by bylo v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce bez jednání ve věci samé (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci však v souvislosti s tímto dovolacím řízením vznikly

náklady, které je žalovaný povinen žalobci nahradit a které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) vypočtený podle § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. v platném znění částkou 7 500,- Kč. K této částce náleží náhrada výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. vyhl.č. 177/1996 Sb. v platném znění, tj. celkem 7 575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. ledna 2007

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r .

předseda senátu

Vydáno: 23. January 2007