JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1333/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. A. V., , zastoupeného JUDr. M.O., advokátem, , proti žalovaným 1/ E. H., , zastoupenému Mgr. L. K., advokátem, a 2/ S. b. d. N.h., , o uzavření „dohody o převodu členských práv a povinností“ nebo zaplacení částky 325.000,- Kč, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 319/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2006, č. j. 5 Cmo 71/2005-124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.934,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. října 2004, č. j. 29 Cm 319/99-93, zamítl žalobu o uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít dohodu o bezúplatném převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu uvedenému ve výroku, včetně práva užívat tento byt, eventuálně o zaplacení částky 325.000,- Kč (výrok I.), dále určil, že žalobce je členem S. b. d. N. h., s [(dále též jen „družstvo“) výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Odvolání prvního žalovaného proti prvnímu a druhému výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. září 2005, č. j. 5 Cmo 71/2005-121, odmítl s odkazem na ustanovení § 91 odst. 1 a § 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že první žalovaný není osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku, jímž bylo určeno členství žalobce v družstvu.

K odvolání druhého žalovaného proti druhému a třetímu výroku rozsudku, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 5 Cmo 71/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce jako nabyvatel uzavřel s manžely P. jako převodci v souladu s ustanovením § 230 obchodního zákoníku a čl. 17 stanov družstva dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu datovanou dne 30. dubna 1997 (dále též jen „dohoda“) a tato byla předložena družstvu. Stalo se tak před předložením dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřené mezi manžely Petrovými jako převodci a prvním žalovaným jako nabyvatelem dne 6. května 1997. Okolnost, zda pracovnice družstva dohodu akceptovala, nepovažoval odvolací soud za právně významnou. Předložením dohody nastaly účinky předvídané dohodou a od tohoto dne původní členové družstva (manželé P.) přestali být nositeli práv a povinností spojených s členstvím v družstvu a pozbyli rovněž možnosti je převádět na jiného. Členem družstva je proto žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), případně o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v řízení bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, aniž byl vyslechnut a tento postup byl soudy odůvodněn tím, že předmětem dokazování byl „okamžik uzavření dohody mezi manžely Petrovými a žalobcem ze dne 30. dubna 1997“, přičemž k okolnostem uzavření této dohody se nemohl vyjádřit. Dovolatel má za to, že uvedeným postupem soudu mu bylo „upřeno právo“ vyjádřit se k okolnostem, za kterých uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu s manžely P., a bylo tak porušeno ustanovení § 123 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud „usnesení“ odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nedůvodné, neboť řízení před soudy nižších stupňů žádnou vadou netrpí.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Posouzení, zda dovolání je - objektivně - přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., však předchází - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7). V dané věci má dovolatel subjektivní legitimaci k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že žalobce je členem S.b. d.N.h., neboť do té doby byl považován za člena družstva.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada, že dovolatel nebyl v řízení vyslechnut jako účastník řízení a proto neměl možnost se vyjádřit k navrženým důkazům a k důkazům, které již byly provedeny. Je nepochybné, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož existence ale přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) způsobilá založit není.

Jelikož dovolání prvního žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 309,- Kč), a celkem činí 1.934,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. October 2008