JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1314/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. S. K., advokátem, proti žalovanému S.b.d. N. d., zastoupenému JUDr. Z. M., advokátkou, o neplatnost rozhodnutí shromáždění delegátů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 67/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 143/2005-129, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 143/2005-129, se v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2003, č. j. 33 Cm 67/2000-59, ve výroku ve věci samé tak, že určil, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů žalovaného ze dne 12. června 1996 o vyloučení žalobkyně ze žalovaného družstva je neplatné, potvrdil jej ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že žalobkyně je členkou žalovaného družstva, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, č. j. 29 Odo 428/2004-103, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že představenstvo S. b.d. N.d. (dále jen „družstvo“) rozhodlo 7. března 1994 o vyloučení žalobkyně podle článku 60 odst. 1 písm. a) stanov družstva, neboť přes výstrahu nezaplatila dlužné částky za užívání bytu a služby. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto náhradním shromážděním delegátů konaným 30. května 1994. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem z 28. června 1999, č. j. 17 Cm 344/1995-68, určil, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů je neplatné. Rozsudek nabyl právní moci 8. září 1999. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o vyloučení bylo znovu projednáno shromážděním delegátů konaným 12. června 1996 (dále jen „shromáždění delegátů“) a opět bylo zamítnuto. Rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze 17. května 1999. V dopise z 9. září 1999 družstvo sdělilo žalobkyni, že s ohledem na úhradu dlužného nájemného bude dnem nabytí právní moci uvedeného rozsudku považována za řádného člena družstva. Následujícím dopisem z 22. listopadu 1999 sdělilo žalobkyni, že rozhodnutím shromáždění delegátů bylo její odvolání zamítnuto a její členství v družstvu tak zaniklo 11. března 1994.

Odvolací soud dovodil, že „v zásadě přípustný postup“ byl družstvem realizován způsobem odporujícím dobrým mravům, protože k opětovnému rozhodnutí shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení došlo až po dvou letech od prvního rozhodnutí shromáždění delegátů a po více než dvaceti šesti měsících od rozhodnutí představenstva o vyloučení. Zdůraznil, že obchodní zákoník (v rozhodném znění) ani stanovy žalovaného (jak z nich odvolací soud zjistil) nestanovily lhůtu, v níž má shromáždění delegátů o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení rozhodnout. Lhůta delší než dva roky je však zjevně neúnosná. Rozhodnutí shromáždění delegátů bylo žalobkyni doručeno až dopisem z 19. (správně 17.) května 1999, tedy zhruba po třech letech. I když zákonem ani stanovami družstva není lhůta pro doručení rozhodnutí o odvolání upravena, není pochyb o tom - pokračoval odvolací soud - že přijatelná mohla být lhůta v řádech několika měsíců, nikoliv několika let. Jednáním žalovaného bylo žalobkyni znemožněno proti druhému rozhodnutí shromáždění delegátů se účinně bránit u soudu již v době, kdy probíhalo první soudní řízení o „témže“ vyloučení. Nejistota žalobkyně ohledně jejího postavení vůči družstvu tak byla o několik let prodloužena, aniž by jednání družstva bylo opodstatněno.

Odvolací soud uzavřel, že postup žalovaného při vyloučení žalobkyně z družstva odporuje dobrým mravům a napadené rozhodnutí shromáždění delegátů je tak neplatné pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel namítá, že žalobkyně byla o novém projednání odvolání shromážděním delegátů informována ještě v průběhu řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 17 Cm 344/95, jak o tom svědčí rozsudek v této věci zmiňující se o novém projednání odvolání žalobkyně shromážděním delegátů. Písemně pak byla žalobkyně o rozhodnutí shromáždění delegátů informována dopisem ze 17. května 1999. Žádný právní předpis neukládá družstvu, v jakém časovém úseku musí písemně vyrozumět člena o výsledku hlasování shromáždění delegátů. Tvrzení odvolacího soudu, že družstvo svým postupem znemožnilo žalobkyni bránit se již v prvním soudním řízení je irelevantní, když předmět řízení byl vymezen žalobou, a tu žalobkyně nezměnila. Žalovaný tak nijak nezkrátil žalobkyni na jejích právech bránit se u soudu i proti druhému rozhodnutí shromáždění delegátů.

Dovolatel podotýká, že odvolací soud prováděl sám dokazování a zjistil, že ke dni 7. března 1994 žalobkyně dlužila družstvu částku 9.261,- Kč, a byla několikrát upomínána o zaplacení. Za nepravdivé označuje tvrzení odvolacího soudu, že by žalobkyně namítala, že postup družstva byl v rozporu s dobrými mravy. Tuto námitku vznesla ve svém posledním vyjádření.

Dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně byla z družstva vyloučena v souladu s právem, a žalovaný neučinil nic, co by bylo v rozporu s právem nebo stanovami, a nikterak svého práva nezneužil. Trvá na tom, že porušení práva má své následky i po uplynutí delší doby. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že „v zásadě přípustný“ postup při vyloučení žalobkyně z družstva byl realizován způsobem odporujícím dobrým mravům, a proto je rozhodnutí o vyloučení neplatné. Přitom důvodem rozporu jednání s dobrými mravy byla podle názoru odvolacího soudu doba, která uplynula od rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení žalobkyně do rozhodnutí shromáždění delegátů o jejím odvolání, a doba do oznámení výsledku rozhodnutí shromáždění delegátů žalobkyni.

Tento závěr odvolací soud učinil, aniž se zabýval posouzením, zda byly dány důvody pro vyloučení žalobkyně z družstva a zda postup žalovaného při rozhodnutí o vyloučení byl v souladu se zákonem a stanovami. Odvolací soud pominul, že posouzení, zda výkon práva je podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, soudu přísluší až poté, kdy je zjištěno, že šlo o jednání či chování v souladu se zákonem, mající následky, jež zákon s jednáním spojuje, jsou tu však okolnosti, pro které je výkon práva rozporný s dobrými mravy. Sama skutečnost, že shromáždění delegátů projednalo a rozhodlo o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí představenstva o vyloučení za dva roky a že žalobkyně se o rozhodnutí shromáždění delegátů dozvěděla za další 3 roky, nemůže být významná pro posouzení, zda byla platně vyloučena.

Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, a aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d ost. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. October 2008