JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1308/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. Š., narozeného, bytem v , zastoupeného JUDr. Z. H., advokátem, se sídlem v , proti žalovanému B. d., V. č., se sídlem v , o neplatnost rozhodnutí členské schůze, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 319/97, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 261/2003-176, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2003, č. j. 9 Cm 319/97-125, jímž tento soud zamítl „návrh na vydání rozhodnutí, kterým soud vysloví neplatnost usnesení členské schůze konané dne 12. listopadu 1997 obsaženého v písemnosti ze dne 13. listopadu 1997 o vyloučení žalobce pana J. Š. z B. d., V. č. , podle článku stanov družstva“ (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr o nedůvodnosti návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze B. d., V. č. (dále jen „družstvo“) konané dne 12. listopadu 1997 (dále jen „členská schůze“). Zdůraznil, že členská schůze byla svolána v souladu se stanovami písemnou pozvánkou s uvedením programu, do kterého bylo jako bod č. zařazeno vyloučení žalobce. Pozvánka byla žalobci doručena. Členské schůze se zúčastnilo 14 členů, schůze byla podle článku stanov schopná se usnášet a pro vyloučení žalobce hlasovali všichni přítomní. S odkazem na ustanovení § 231 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“) a článek stanov dále uvedl, že rozhodnutí o vyloučení člena z družstva patřilo do působnosti členské schůze, a byly naplněny i důvody pro vyloučení navrhovatele z družstva.

Odvolací soud dále uvedl, že podle ustanovení § 231 odst. 3 obch. zák. může být člen vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Tomuto ustanovení odpovídá článek stanov, podle něhož může být člen vyloučen, jestliže porušuje členské povinnosti, nebo se pokusil nezákonně manipulovat s majetkem družstva (užívaným bytem, nebytovými prostorami) nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný proti družstvu nebo členům družstva. Ze zápisu z členské schůze - pokračoval odvolací soud - vyplývá, že oba důvody, pro které byl žalobce vyloučen, tj. jednání směřující k ovládnutí družstva prostřednictvím vstupu společnosti DIONE, spol. s r. o. a jednání při výměně bytů včetně následně prováděných stavebních úprav bytu v rozporu se stanovami, lze podřadit pod důvod uvedený v článku VI. stanov, tedy že žalobce se pokusil o nezákonnou manipulaci s majetkem družstva. Přitom každý z těchto důvodů by mohl být samostatným důvodem pro vyloučení. Žalobce byl o vyloučení a jeho důvodech vyrozuměn přípisem ze dne 13. listopadu 1997. V zápise z členské schůze uvedený třetí důvod vyloučení - neúčast na konaných členských schůzích - považoval za nadbytečný s tím, že jeho uvedení nemá vliv na platnost rozhodnutí o vyloučení. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro vyloučení byly splněny, a napadené usnesení členské schůze není v rozporu s právními předpisy ani stanovami družstva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.

Dovolatel namítá, že odvolací soud sice uvedl, že vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí však cituje jen některá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a další zcela pomíjí. Má za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem, založené jen na některých skutkových zjištěních, nemůže obstát. Dovolatel se obsáhle zabývá úpravou postupu svolání členské schůze a její schopnosti se usnášet ve stanovách a souladem skutečného průběhu svolání a hlasování členské schůze družstva s touto úpravou v dané věci.

Odvolacímu soudu vytýká nesprávné zhodnocení důvodů, pro které byl vyloučen z družstva, a namítá, že odvolací soud nerozlišil, že se vytýkaného jednání dopustil jako předseda družstva, a nikoliv jako jeho řadový člen. Nadále trvá na námitce, že jednání, pro které byl vyloučen, nebylo nezákonnou manipulací s majetkem družstva, jak o tom podle jeho názoru svědčí i rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 166/98, jímž byl shledán vinným tím, že uvedl nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku, tedy trestným činem dle § 125 odst. 2 trestního zákona, a nikoliv např. trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku, což by nasvědčovalo tomu, že k nezákonné manipulaci s majetkem družstva došlo.

Dovolatel dále namítá, že ani druhý z důvodů vyloučení - provedení výměny bytů bez souhlasu družstva - nebyl dán, neboť jako předseda družstva byl oprávněn podle článku XI. stanov dát souhlas za družstvo.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Družstvo považuje dovolání žalobce za nepřípustné.

Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (usnesení soudu prvního stupně bylo prvním rozhodnutím ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou tak bez významu námitky, jimiž dovolatel polemizuje se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, namítaje, že nepřihlédl ke všem zjištěným skutečnostem. Z obsahového hlediska tak namítá, že odvolací soud vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu. Této námitce je však vyhrazen dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.

Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadáno posouzení ujednání ve stanovách (k němuž dovolatel předkládá svou verzi výkladu, ať už jde o postup při svolávání členské schůze, schopnost členské schůze se usnášet, hlasování na členské schůzi, orgán oprávněný rozhodnout o vyloučení člena z družstva a orgán oprávněný rozhodnout o schválení výměny bytů) a závěr, že jednání, jehož se žalobce dopustil, a pro které byl vyloučen z družstva, není jednáním, za něž by podle stanov mohl být vyloučen. Jde o posouzení konkrétních ujednání a jednání, které je významné jen pro projednávanou věc, nikoliv z hlediska rozhodovací činnosti soudů. Žalobce neformuluje žádnou právní otázku, natož pak otázku, která by měla zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný byl ve sporu „zastoupen“ svým místopředsedou, tedy osobou, která je podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. oprávněna jeho jménem jednat v občanském soudním řízení přímo. Osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby jako její statutární orgán, nemůže být současně zmocněncem této právnické osoby, a z toho důvodu jí nemůže ani vzniknout právo na odměnu advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 140).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. October 2008