JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 119/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. M. N., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně R. M. s. r. o., proti žalovanému D. Z., o určení neúčinnosti smluv, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1001/2001, o dovolání žalovaného a obchodní společnosti R.-C.-R. spol. s r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 15 Cmo 164/2004-93, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 15 Cmo 164/2004-93, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2003, č. j. 13 Cm 1001/2001-67, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích – poukazuje na ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – usnesením ze dne 31. ledna 2003, č. j. 13 Cm 1001/2001-67, připustil, aby jako další účastník na straně žalovaného přistoupila do řízení obchodní společnost R.-C.-R. spol. s r. o.

K odvolání žalovaného i obchodní společnosti Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. září 2004, č. j. 15 Cmo 164/2004-93, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně podala návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované předtím než soud započal s prováděním důkazů a uvedl, že byly splněny zákonné podmínky pro postup ve smyslu § 92 odst. 1 o. s. ř. Námitku odvolatelů, že původní žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neshledal odvolací soud opodstatněnou, s tím, že žalobkyně se domáhá vyslovení neúčinnosti dvou smluv uzavřených úpadcem, přičemž v jednom případě byl (podle žaloby) druhou smluvní stranou žalovaný a ve druhém obchodní společnost.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaný i obchodní společnost včasné dovolání, namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé nesouhlasí s výkladem ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. jak jej podal odvolací soud, argumentujíce tím, že ve věci jde o dvě samostatné žaloby, resp. o žalobu se dvěma rozdílnými předměty. Jednou je žádost o určení neúčinnosti či neplatnosti smlouvy o finančním vypořádání ze dne 20. března 1999, která směřuje proti původnímu žalovanému a druhou žaloba o určení neúčinnosti či neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 22. února 1999, která má správně směřovat proti obchodní společnosti. Jestliže tedy žaloba původně směřovala jen vůči žalovanému, pak ten nebyl ve vztahu ke kupní smlouvě ve sporu od počátku pasivně legitimován. Ve věci tedy měl být uplatněn institut záměny účastníků (§ 92 odst. 2 o. s. ř.), k níž je zapotřebí souhlasu žalovaného a nikoliv institut přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a je i důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu § 92 odst. 1 o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 92 o. s. ř., na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).

Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (a o takové řízení jde i v posuzovaném případě) - procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení může soud vyhovět, aniž by podmínkou vydání takového usnesení byl souhlas původního žalovaného nebo toho, kdo se takto má stát dalším žalovaným (srov. § 92 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu k záměně žalovaného je nutný jeho souhlas (srov. § 92 odst. 2 o. s. ř.).

Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).

Ze spisu se podává, že žalobkyně žalobu o určení neúčinnosti smlouvy o finančním vypořádání a neúčinnosti kupní smlouvy od doby, kdy ji podala (14. listopadu 2001), do 6. května 2002, kdy soudu došel její návrh na připuštění dalšího žalovaného (obchodní společnosti) do řízení, odůvodňovala tím, že vedle pozdější úpadkyně byl u obou těchto smluv smluvní stranou vždy původní žalovaný. Přitom již při podání žaloby založila do spisu kopii kupní smlouvy, z níž se podává, že druhou smluvní stranou měla být (vedle pozdější úpadkyně) obchodní společnost, zastoupená žalovaným (coby jejím jednatelem). V rovině skutkových tvrzení žalobkyně smluvní strany u obou smluv odlišila podáním ze 6. května 2002 a v jeho rámci od uvedené doby tvrdí, že druhou smluvní stranou kupní smlouvy vždy byla obchodní společnost.

Dovolatelé tedy mají pravdu, tvrdí-li, že návrhem na přistoupení obchodní společnosti do řízení na straně žalovaného se ve vztahu k té části původního předmětu sporu, jež se týká vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, vůči původnímu žalovanému nepřípustně obchází institut záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.

Jelikož dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyni v další fázi řízení nic nebrání v tom, aby v rozsahu, v němž se dožaduje vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, podala návrh na záměnu žalovaného a v případě obavy, že původní žalovaný s takovým postupem nebude souhlasit, aby vůči obchodní společnosti podala samostatnou žalobu.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r

předseda senátu

Vydáno: 15. February 2006